ECLI:CZ:NS:2016:32.CDO.2622.2016.1
sp. zn. 32 Cdo 2622/2016
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Miroslava Galluse a soudců JUDr. Pavla Příhody a JUDr. Hany Gajdziokové v právní věci žalobkyně Stavební spořitelny České spořitelny, a.s., se sídlem v Praze 3, Vinohradská 180/1632, PSČ 130 11, identifikační číslo osoby 60197609, zastoupené Mgr. Markem Lošanem, advokátem se sídlem v Praze 1, Na Florenci 2116/15, proti žalovanému K. B. , zastoupenému JUDr. Jaroslavem Doudou, advokátem se sídlem v Pelhřimově, Tylova 242, o zaplacení 257 952,42 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Pelhřimově pod sp. zn. 1 C 90/2015, o dovolání žalovaného proti usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích – pobočky v Táboře ze dne 29. 10. 2015, č. j. 15 Co 558/2015-66, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 1 271 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám jejího zástupce Mgr. Marka Lošana.
Odůvodnění:
Žalovaný podal dovolání proti v záhlaví uvedenému usnesení, jímž Krajský soud v Českých Budějovicích – pobočka v Táboře potvrdil v částech výroků o lhůtě k plnění rozsudek Okresního soudu v Pelhřimově ze dne 30. 6. 2015, č. j. 1 C 90/2015-44, kterým bylo žalovanému uloženo zaplatit žalobkyni do tří dnů od právní moci rozsudku 257 952,42 Kč s příslušenstvím a náhradu nákladů řízení (výrok I.), a dále rozhodl o nákladech odvolacího řízení (výrok II).
Přípustnost dovolání opírá dovolatel o §237 občanského soudního řádu (dále též jen „o. s. ř.“), maje za to, že rozhodnutí odvolacího soudu „řeší právní otázku, která by měla být dovolacím soudem posouzena jinak.“ Dovolatel odvolacímu soudu vytýká, že se dopustil porušení §160 o. s. ř., pokud nepřihlédl k tomu, že dovolatel není z objektivních důvodů schopen zaplatit žalovanou částku jinak než ve splátkách. Odvolací soud podle dovolatele pochybil i při řešení otázky náhrady nákladů řízení před soudem prvního stupně, neshledal-li důvod k použití §150 o. s. ř. a nezohlednil skutečnost, že dovolatel učinil vše potřebné, aby dostál povinnosti zaplatit svůj dluh, v čemž mu ale zabránily objektivní důvody (v důsledku výkonu trestu odnětí svobody nebyl schopen pokračovat ve splácení dluhu).
Nejvyšší soud projednal dovolání a rozhodl o něm – v souladu s bodem 2. čl. II přechodných ustanovení části první zákona č. 293/2013 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony – podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád ve znění účinném od 1. 1. 2014.
Podle §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Podle §241a odst. 2 o. s. ř. v dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh).
Podle §241b odst. 3 věty první o. s. ř. dovolání, které neobsahuje údaje o tom, v jakém rozsahu se rozhodnutí odvolacího soudu napadá, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§237 až 238a) nebo které neobsahuje vymezení důvodu dovolání, může být o tyto náležitosti doplněno jen v průběhu trvání lhůty k dovolání.
Nejvyšší soud ve své rozhodovací praxi rovněž zdůrazňuje, že požadavek, aby dovolatel v dovolání konkrétně popsal, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, je obligatorní náležitostí dovolání. Pouhý odkaz na §237 o. s. ř. a jeho citace není postačující, a to již proto, že v tomto zákonném ustanovení jsou uvedeny celkem čtyři rozdílné předpoklady přípustnosti dovolání. Může-li být dovolání přípustné jen podle §237 o. s. ř. (jako v této věci), je dovolatel povinen v dovolání vymezit, které z tam uvedených hledisek považuje za splněné (srov. shodně např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 8. 2013, sp. zn. 29 Cdo 1983/2013, jež je veřejnosti k dispozici na jeho webových stránkách), přičemž musí být z obsahu dovolání patrno, o kterou otázku hmotného nebo procesního práva jde (srov. shodně např. usnesení Nejvyššího soudu uveřejněné pod číslem 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
Označil-li dovolatel jako předpoklad přípustnosti dovolání podle §237 o. s. ř. skutečnost, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu „řeší právní otázku, která by měla být dovolacím soudem posouzena jinak“, patrně přehlédl, že takový předpoklad přípustnosti dovolání §237 o. s. ř. nestanoví. Žádost dovolatele, aby sporná právní otázka byla dovolacím soudem posouzena jinak, významově neodpovídá (ve smyslu §237 o. s. ř.) požadavku, aby „dovolacím soudem (již dříve) vyřešená právní otázka byla (dovolacím soudem) posouzena jinak“. Poslední ze čtyř předpokladů přípustnosti dovolání zakotvených v tomto ustanovení, tj. „má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak“, míří totiž pouze na případ právní otázky vyřešené dovolacím soudem v jeho dosavadní rozhodovací praxi, od jejíhož řešení by se měl odklonit (posoudit tuto otázku jinak), a nikoli na případ, jak se mylně domnívá dovolatel, že má dovolací soud posoudit jinak otázku vyřešenou soudem odvolacím. Nejvyšší soud zdůraznil již například v usnesení ze dne 30. 5. 2013, sp. zn. 29 Cdo 1172/2013, uveřejněném pod číslem 80/2013 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (a dále v usnesení ze dne 23. 10. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2488/2013), že požadavek, aby právní otázka vyřešená v souzené věci byla dovolacím soudem posouzena jinak, není způsobilým vymezením přípustnosti dovolání v režimu §237 o. s. ř.
I kdyby však dovolatel uplatnil čtvrtý z předpokladů přípustnosti vymezených v §237 o. s. ř., musí být z dovolání zřejmé, od kterého svého řešení otázky hmotného nebo procesního práva se má dovolací soud odchýlit (srov. shodně například již cit. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 8. 2013, sen. zn. 29 NSČR 55/2013, a ze dne 29. 8. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2488/2013); to však dovolatel – jak se podává již shora – neučinil. Rovněž pouhý nesouhlas dovolatele s právním posouzením věci odvolacím soudem nemůže založit přípustnost dovolání.
Dovolání tedy trpí vadou, neboť dovolatel v dovolání oproti požadavkům vymezeným pro obsah dovolání v §241a odst. 2 o. s. ř. neuvedl, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (srov. §237 o. s. ř.).
Za situace, kdy zákonná lhůta stanovená v §241b odst. 3 o. s. ř. k případnému doplnění dovolání již uplynula, stala se tímto marným uplynutím lhůty vada dovolání neodstranitelnou a dovolání trpí vadou, která brání dalšímu pokračování dovolacího řízení.
Nejvyšší soud proto dovolání podle §243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se neodůvodňuje (srov. §243f odst. 3 větu druhou o. s. ř.).
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li povinný dobrovolně, co mu ukládá vykonatelné rozhodnutí, může se oprávněná domáhat výkonu rozhodnutí.
V Brně dne 17. 10. 2016
JUDr. Miroslav G a l l u s
předseda senátu