ECLI:CZ:NS:2016:32.CDO.2677.2016.1
sp. zn. 32 Cdo 2677/2016
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Miroslava Galluse a soudců JUDr. Pavla Příhody a JUDr. Hany Gajdziokové v právní věci žalobkyně MONETA Money Bank, a.s., se sídlem v Praze 4 - Michli, Vyskočilova 1422/1a, PSČ 140 28, identifikační číslo osoby 25672720, zastoupené JUDr. Romanem Majerem, advokátem se sídlem v Praze 4, Vyskočilova 1326/5, proti žalovanému J. B. , zastoupenému JUDr. Ivanou Santariusovou, advokátkou se sídlem v Ostravě, Stodolní 1293/3, o žalobě na obnovu řízení podané žalovaným, vedené u Okresního soudu v Ostravě pod sp. zn. 163 EC 31/2009, o dovolání žalovaného proti usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 30. 12. 2015, č. j. 15 Co 472/2015-147, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 1 682 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám jejího zástupce JUDr. Romana Majera.
Odůvodnění:
Okresní soud v Ostravě usnesením ze dne 30. 4. 2015, č. j. 163 EC 31/2009-124, zamítl žalobu žalovaného na obnovu řízení (výrok I.) a rozhodl o nákladech řízení (výrok II.). V záhlaví označeným rozhodnutím Krajský soud v Ostravě usnesení soudu prvního stupně potvrdil (výrok I.) a rozhodl o nákladech odvolacího řízení (výrok II.).
Žalovaný podal proti usnesení odvolacího soudu dovolání, jež směřoval proti jeho potvrzujícímu výroku. Přípustnost dovolání opírá dovolatel o §237 občanského soudního řádu (dále též jen „o. s. ř.“), maje za to, že odvolacím soudem vyřešená právní otázka má být dovolacím soudem posouzena jinak. Rozhodnutí odvolacího soudu podle dovolatele spočívá na nesprávném právním posouzení věci.
Nejvyšší soud projednal dovolání a rozhodl o něm – v souladu s bodem 2. čl. II přechodných ustanovení části první zákona č. 293/2013 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony – podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád ve znění účinném od 1. 1. 2014.
Podle §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Podle §241a o. s. ř. dovolání lze podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci [odstavec 1]. V dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh) [odstavec 2]. Důvod dovolání se vymezí tak, že dovolatel uvede právní posouzení věci, které pokládá za nesprávné, a že vyloží, v čem spočívá nesprávnost tohoto právního posouzení [odstavec 3].
Nejvyšší soud ve své rozhodovací praxi opakovaně zdůrazňuje, že požadavek, aby dovolatel v dovolání konkrétně popsal, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, je obligatorní náležitostí dovolání. Pouhý odkaz na §237 o. s. ř. a jeho citace není postačující, a to již proto, že v tomto zákonném ustanovení jsou uvedeny celkem čtyři rozdílné předpoklady přípustnosti dovolání. Může-li být dovolání přípustné jen podle §237 o. s. ř. (jako v této věci), je dovolatel povinen v dovolání vymezit, které z tam uvedených hledisek považuje za splněné (srov. shodně např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 8. 2013, sp. zn. 29 Cdo 1983/2013, jež je veřejnosti k dispozici na jeho webových stránkách), přičemž musí být z obsahu dovolání patrno, o kterou otázku hmotného nebo procesního práva jde (srov. shodně např. usnesení Nejvyššího soudu uveřejněné pod číslem 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
Označil-li dovolatel jako předpoklad přípustnosti dovolání podle §237 o. s. ř. skutečnost, že „dovolacím soudem má být vyřešená právní otázka posouzena jinak“, patrně přehlédl, že takový předpoklad přípustnosti dovolání §237 o. s. ř. nestanoví. Žádost dovolatele, aby sporná právní otázka byla dovolacím soudem posouzena jinak, významově neodpovídá (ve smyslu §237 o. s. ř.) požadavku, aby „dovolacím soudem (již dříve) vyřešená právní otázka byla (dovolacím soudem) posouzena jinak“. Poslední ze čtyř předpokladů přípustnosti dovolání zakotvených v tomto ustanovení, tj. „má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak“, míří totiž pouze na případ právní otázky vyřešené dovolacím soudem v jeho dosavadní rozhodovací praxi, od jejíhož řešení by se měl odklonit (posoudit tuto otázku jinak), a nikoli na případ, jak se mylně domnívá dovolatel, že má dovolací soud posoudit jinak otázku vyřešenou soudem odvolacím. Nejvyšší soud zdůraznil již například v usnesení ze dne 30. 5. 2013, sp. zn. 29 Cdo 1172/2013, uveřejněném pod číslem 80/2013 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (a dále v usnesení ze dne 23. 10. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2488/2013), že požadavek, aby právní otázka vyřešená v souzené věci byla dovolacím soudem posouzena jinak, není způsobilým vymezením přípustnosti dovolání v režimu §237 o. s. ř.
I kdyby však dovolatel uplatnil čtvrtý z předpokladů přípustnosti vymezených v §237 o. s. ř., musí být z dovolání zřejmé, od kterého svého řešení otázky hmotného nebo procesního práva se má dovolací soud odchýlit (srov. shodně například již cit. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 8. 2013, sen. zn. 29 NSČR 55/2013, a ze dne 29. 8. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2488/2013); to však dovolatel – jak se podává již shora – neučinil. Rovněž pouhý nesouhlas dovolatele s právním posouzením věci odvolacím soudem nemůže založit přípustnost dovolání.
Dovolateli je rovněž třeba vytknout, že dovolání postrádá vymezení ohlášeného dovolacího důvodu nesprávného právního posouzení věci podle ustanovení §241a odst. 1 o. s. ř. způsobem uvedeným v ustanovení §241a odst. 3 o. s. ř., neboť dovolatel neformuloval žádnou právní otázku, na jejímž řešení napadené rozhodnutí závisí.
Uvedené nedostatky nelze již odstranit. Lhůta pro podání dovolání, během níž tak bylo možno učinit (srov. §241b odst. 3 o. s. ř.), dovolateli marně uplynula (srov. §57 odst. 2 větu první o. s. ř.). Jde přitom o takové vady, jež brání pokračování v dovolacím řízení, neboť v důsledku absence uvedených náležitostí nelze posoudit přípustnost a důvodnost dovolání.
Nejvyšší soud proto dovolání podle §243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se neodůvodňuje (srov. §243f odst. 3 větu druhou o. s. ř.).
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li povinný dobrovolně, co mu ukládá vykonatelné rozhodnutí, může se oprávněná domáhat výkonu rozhodnutí.
V Brně dne 17. 10. 2016
JUDr. Miroslav G a l l u s
předseda senátu