ECLI:CZ:NS:2016:32.CDO.2787.2016.1
sp. zn. 32 Cdo 2787/2016
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Příhody a soudců JUDr. Miroslava Galluse a JUDr. Hany Gajdziokové ve věci žalobkyně České republiky – Ministerstva financí , se sídlem v Praze – Malé Straně, Letenská 525/15, PSČ 118 00, identifikační číslo osoby 00006947, proti žalovaným 1) J. N. , zastoupenému JUDr. Libuší Svobodovou, advokátkou, se sídlem v Praze 7, Nad Štolou 1302/18, PSČ 170 00, 2) L. N. , 3) G. L. , zastoupené Paulem Chaloupecky, hostujícím evropským advokátem, se sídlem v Paříži, 65 rue Montmartre, Francouzská republika, jenž jako svého zástupce v rámci svého pověření a jako zmocněnce pro doručování ustanovil JUDr. Pavlínu Širůčkovovou, advokátku, se sídlem v Praze 1, Vodičkova 791/41, PSČ 110 00, 4) Z. N. , zastoupenému JUDr. Libuší Svobodovou, advokátkou, se sídlem v Praze 7, Nad Štolou 1302/18, PSČ 170 00, 5) O. N. , 6) MUDr. V. N. , zastoupenému JUDr. Michalem Říhou, advokátem, se sídlem v Praze 5, Ke Klimentce 2186/15, PSČ 150 00, 7) V. N. , zastoupené JUDr. Michalem Říhou, advokátem, se sídlem v Praze 5, Ke Klimentce 2186/15, PSČ 150 00, a 8) M. H. , o zaplacení částky 1 414 438 Kč s příslušenstvím, vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 35 Cm 85/2011, o dovolání třetí žalované proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 25. 8. 2015, č. j. 1 Cmo 309/2014-1443, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žalobkyně a třetí žalovaná nemají vzájemně právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Se zřetelem k době vydání napadeného rozhodnutí odvolacího soudu se uplatní pro dovolací řízení – v souladu s bodem 7 článku II, části první, přechodných ustanovení zákona č. 404/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, a s bodem 2 článku II, části první, přechodných ustanovení zákona č. 293/2013 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony - občanský soudní řád ve znění účinném od 1. 1. 2013 do 31. 12. 2013 (dále též jen „o. s. ř.“).
Podle §241a o. s. ř. v dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání §237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh) [odstavec 2]. Důvod dovolání se vymezí tak, že dovolatel uvede právní posouzení věci, které pokládá za nesprávné, a vyloží, v čem spočívá nesprávnost tohoto právního posouzení [odstavec 3].
Podle §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Nejvyšší soud ve své rozhodovací praxi soustavně zdůrazňuje, že v dovolání, které může být přípustné jen podle §237 o. s. ř. ve znění účinném od 1. 1. 2013 (jako je tomu v posuzované věci), je dovolatel povinen vymezit, které z tam uvedených hledisek považuje za splněné (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, p. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod číslem 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí stanovisek, usnesení ze dne 27. 8. 2013, sen. zn. 29 NSČR 55/2013, uveřejněné v časopise Soudní judikatura, sešit č. 10, ročník 2014, pod číslem 116, či usnesení ze dne 29. 8. 2013, p. zn. 29 Cdo 2488/2013, ústavní stížnost proti němuž Ústavní soud usnesením e dne 21. 1. 2014, sp. zn. I. ÚS 3524/13, odmítl, a které je, stejně jako ostatní zde citovaná rozhodnutí Nejvyššího soudu, dostupné na http://www.nsoud.cz ).
Tomuto požadavku dovolatelka přes poučení dané jí v napadeném rozhodnutí nedostála ani v nejmenším; na vymezení předpokladů přípustnosti dovolání zcela rezignovala. Argumentaci, jež by odpovídala některému z předpokladů přípustnosti dovolání taxativně stanovených v §237 o. s. ř., nelze nalézt ani v obsahovém vymezení důvodu dovolání, jehož rámci dovolatelka zpochybňuje správnost právního posouzení odvolacího soudu ve věci samé. V té části, v níž směřuje výslovně též proti rozhodnutí odvolacího soudu o nákladech řízení, pak dovolání postrádá jakoukoliv argumentaci, v tomto směru tedy dovolatelka nesplnila ani povinnost vymezit důvod dovolání.
Vytčené nedostatky obligatorních náležitostí dovolání nelze již odstranit, neboť lhůta pro podání dovolání, během níž tak bylo možno učinit (srov. §241b odst. 3 větu první o. s. ř.), uplynula. Jde přitom o takové vady, které brání pokračování v dovolacím řízení, neboť v důsledku absence uvedených náležitostí nelze posoudit přípustnost dovolání (srov. §243c odst. 1 větu první o. s. ř.).
Nejvyšší soud proto, aniž nařizoval jednání (§243a odst. 2 věta první o. s. ř.), dovolání podle ustanovení §243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se neodůvodňuje (§243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 29. 9. 2016
JUDr. Pavel P ř í h o d a
předseda senátu