ECLI:CZ:NS:2016:32.CDO.2812.2016.1
sp. zn. 32 Cdo 2812/2016
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Miroslava Galluse a soudců JUDr. Pavla Příhody a JUDr. Hany Gajdziokové v právní věci žalobkyně C-KODECAR, spol. s r.o., se sídlem v Ostravě, Trocnovská 1088/2a, PSČ 702 00, identifikační číslo osoby 25370774, zastoupené Mgr. Janem Kubicou, advokátem se sídlem v Ostravě, Nad Porubkou 2355, proti žalované Zvedací plošiny s.r.o. , se sídlem v Ostravě, Vratimovská 624/11, PSČ 718 00, identifikační číslo osoby 25850547, zastoupené JUDr. Vladimírem Zonkem, advokátem se sídlem v Ostravě, Sadová 553/8, o zaplacení 124 471,50 Kč s příslušenstvím, vedené u Krajského soudu v Ostravě pod sp. zn. 5 Cm 120/2009, o dovolání žalované proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 10. 12. 2015, č. j. 5 Cmo 279/2015-325, takto:
Dovolání se odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem ze dne 28. 11. 2014, č. j. 5 Cm 120/2009-279, Krajský soud v Ostravě žalobě co do částky 90 471,50 Kč s příslušenstvím vyhověl (výrok I.), co do částky 34 000 Kč s příslušenstvím žalobu zamítl (výrok II.) a rozhodl o nákladech řízení (výroky III.-V.).
Rozsudek soudu prvního stupně napadla žalovaná odvoláním, jež směřovala proti jeho výrokům I., III. a IV.
V záhlaví uvedeným rozsudkem Vrchní soud v Olomouci rozsudek soudu prvního stupně ve vyhovujícím výroku ve věci samé změnil tak, že co do částky 2 800 Kč s příslušenstvím žalobu zamítl (výrok I.), co do částky 87 671,50 Kč bez příslušenství jej potvrdil (výrok II.) a co do příslušenství z částky 87 671,50 Kč a ve výrocích o nákladech řízení rozsudek soudu prvního stupně zrušil a věc mu v tomto rozsahu vrátil k dalšímu řízení (výrok III.).
Žalovaná napadla rozsudek odvolacího soudu dovoláním, které směřovala proti jeho výrokům II. a III.
Nejvyšší soud projednal dovolání a rozhodl o něm – v souladu s bodem 7. čl. II přechodných ustanovení části první zákona č. 404/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, a s bodem 2. čl. II přechodných ustanovení části první zákona č. 293/2013 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony – podle občanského soudního řádu ve znění účinném od 1. 1. 2013 do 31. 12. 2013 (dále jen „o. s. ř.).
Zkoumání, zda je dovolání objektivně přípustné, předchází – ve smyslu §243c odst. 3 a §218 písm. b) o. s. ř. – posuzování tzv. subjektivní přípustnosti dovolání.
Podle §240 odst. 1 o. s. ř. může dovolání podat účastník řízení. Z povahy dovolání jako opravného prostředku přitom plyne, že k dovolání je oprávněn jen ten účastník řízení, v jehož poměrech rozhodnutím odvolacího soudu nastala újma odstranitelná tím, že dovolací soud toto rozhodnutí zruší (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 10. 1997, sp. zn. 2 Cdon 1363/96, uveřejněné v časopise Soudní judikatura číslo 3, ročník 1998, pod číslem 28, dále usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 7. 1999, sp. zn. 20 Cdo 1760/98, uveřejněné v témže časopise číslo 1, ročník 2000, pod číslem 7, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 8. 2000, sp. zn. 2 Cdon 1648/97, uveřejněné v témže časopise číslo 12, ročník 2000, pod číslem 138, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 7. 2014, sp. zn. 33 Cdo 1303/2014, a ze dne 8. 12 2015, sp. zn. 29 Cdo 3041/2015, jež jsou, stejně jako ostatní citovaná rozhodnutí Nejvyššího soudu, veřejnosti dostupná na jeho webových stránkách).
Zrušil-li odvolací soud dovoláním napadeným rozsudkem rozsudek soudu prvního stupně ve vyhovujícím výroku ve věci samé co do příslušenství z částky 87 671,50 Kč a ve výrocích o nákladech řízení a věc mu v tomto rozsahu vrátil k dalšímu řízení, nemohla být dovolatelce způsobena žádná újma na jejích právech, neboť došlo ve vztahu k ní ke zrušení rozhodnutí soudu prvního stupně v rozsahu, který pro ni byl nepříznivý. Přitom dovolatelka nenamítá, že odvolací soud měl rozhodnout jinak, a dovolání jen proti důvodům rozhodnutí odvolacího soudu není přípustné (srov. §236 odst. 2 o. s. ř.).
Vzhledem k tomu, že v daném případě dovolání podal někdo, kdo k jeho podání nebyl oprávněn, Nejvyšší soud je v rozsahu, v němž směřovalo proti třetímu výroku rozsudku odvolacího soudu, jímž byl rozsudek soudu prvního stupně zrušen ve vyhovujícím výroku ve věci samé co do příslušenství z částky 87 671,50 Kč a ve výrocích o nákladech řízení, podle §243c odst. 3 věty první a §218 písm. b) o. s. ř. odmítl.
Nejvyšší soud se proto dále zabýval dovoláním směřujícím proti napadenému rozhodnutí v rozsahu, ve kterém odvolací soud potvrdil rozsudek soudu prvního stupně ve vyhovujícím výroku ve věci samé co do částky 87 671,50 Kč bez příslušenství.
Podle §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Podle §241a odst. 2 o. s. ř. v dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh).
Nejvyšší soud ve své rozhodovací praxi rovněž opakovaně zdůrazňuje, že požadavek, aby dovolatel v dovolání konkrétně popsal, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, je obligatorní náležitostí dovolání. Pouhý odkaz na §237 o. s. ř. a jeho citace není postačující, a to již proto, že v tomto zákonném ustanovení jsou uvedeny celkem čtyři rozdílné předpoklady přípustnosti dovolání. Může-li být dovolání přípustné jen podle §237 o. s. ř. (jako v této věci), je dovolatel povinen v dovolání vymezit, které z tam uvedených hledisek považuje za splněné (srov. shodně např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 8. 2013, sp. zn. 29 Cdo 1983/2013, jež je veřejnosti k dispozici na jeho webových stránkách), přičemž musí být z obsahu dovolání patrno, o kterou otázku hmotného nebo procesního práva jde (srov. shodně např. usnesení Nejvyššího soudu uveřejněné pod číslem 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Tomuto požadavku však dovolatelka nedostála, neboť v souvislosti s tvrzenou přípustností dovolání podle §237 o. s. ř. neuvedla ničeho.
Uvedený nedostatek nelze již odstranit, neboť lhůta pro podání dovolání, během níž tak bylo možno učinit (srov. §241b odst. 3 o. s. ř.), dovolatelce marně uplynula (srov. §57 odst. 2 větu první o. s. ř.). Jde přitom o takovou vadu, jež brání pokračování v dovolacím řízení, neboť v důsledku absence uvedené náležitosti nelze v této části posoudit přípustnost dovolání.
Nejvyšší soud proto dovolání ve zbývající části podle §243c odst. 1 o. s. ř. odmítl pro vady.
O náhradě nákladů dovolacího řízení nebylo rozhodnuto, neboť nejde o rozhodnutí, jímž se řízení končí (srov. §151 odst. 1 o. s. ř.).
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 17. 10. 2016
JUDr. Miroslav G a l l u s
předseda senátu