ECLI:CZ:NS:2016:32.CDO.3033.2016.1
sp. zn. 32 Cdo 3033/2016
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Miroslava Galluse a soudců JUDr. Pavla Příhody a JUDr. Hany Gajdziokové v právní věci žalobkyně ak. mal. K. A. , identifikační číslo osoby 65428501, zastoupené JUDr. Martinem Korbařem, advokátem se sídlem v Praze, Lublaňská 507/8, proti žalované PEGISAN s.r.o. , se sídlem v Plzni, K merfánům 47, PSČ 318 00, identifikační číslo osoby 61171361, zastoupené Mgr. Alenou Chaloupkovou, advokátkou se sídlem v Plzni, Rooseveltova 35/15, o nahrazení projevu vůle převzít dílo písemným protokolem, vedené u Okresního soudu Plzeň-město pod sp. zn. 17 C 288/2014, o dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 10. 2. 2016, č. j. 25 Co 385/2015-166, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 2 178 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám jejího zástupce JUDr. Martina Korbaře.
Odůvodnění:
Žalovaná podala dovolání proti v záhlaví označenému rozsudku, jímž Krajský soud v Plzni potvrdil vyhovující rozsudek ze dne 18. 6. 2015, č. j. 17 C 288/2014-130, jímž Okresní soud Plzeň-město nahradil projev vůle žalované spočívající v převzetí díla specifikovaného ve výroku rozhodnutí a rozhodl o nákladech řízení (výrok I.), a dále rozhodl o nákladech odvolacího řízení (výrok II.). Jeho přípustnost opírá o §237 občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“), když namítá, že odvolací soud právně pochybil při řešení těchto právních otázek:
1) kdy je možné považovat dílo za řádně provedené,
2) kdy je možné považovat určité vlastnosti díla za záměr a kdy naopak za vadu,
3) zda je možné neprovést důkaz znaleckým posudkem k otázce vytčených vad, a
4) zda je možné považovat výpověď svědka za odborné posouzení.
Dovolatelka po rekapitulaci celého průběhu řízení oponuje závěru odvolacího soudu (i soudu prvního stupně), že dílo bylo ze strany žalobkyně řádně provedeno. Opačný názor staví na tvrzení, že dílo vykazovalo vady (trhliny a barevný nesoulad omítky), které jsou zřejmé z jí předložené dokumentace, a jejichž existenci potvrdily i obě slyšené svědkyně. Přestože soudy odchylky díla od zadání připustily, považovaly dílo za řádně provedené, neboť podle jejich posouzení nejde o vadu, nýbrž mohlo jít o restaurátorský záměr. S tímto názorem však dovolatelka nesouhlasí o to více, že tato otázka nebyla předmětem dokazování. Závěr o tom, zda bylo dílo řádně provedeno, nelze podle dovolatelky rovněž dovozovat z toho, že v jiném smluvním vztahu, konkrétně mezi ní a jejím objednatelem, bylo dílo považováno za provedené, když navíc otázky tohoto druhého smluvního vztahu nebyly předmětem dokazování.
Podle dovolatelky se odvolací soud dopustil i procesního pochybení, jestliže neshledal nesprávnost postupu soudu prvního stupně, pokud učinil závěr o bezvadnosti díla bez znaleckého posudku, jehož zpracování navrhovala k posouzení případných vad předávaného díla. Soud prvního stupně však považoval tento navržený důkaz za nadbytečný se zdůvodněním, že ve věci byly vyslechnuty svědkyně, které pracovaly pro investora Národní památkový ústav a jsou podle názoru soudu odbornice, a odvolací soud její námitku o nutnosti prokazování tvrzených vad jen znaleckým posudkem neshledal jako důvodnou. Podle dovolatelky tak soudy obou stupňů postupovaly v rozporu s rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 26. 11. 1998, sp. zn. 3 Cdon 385/96, uveřejněným pod číslem 49/2000 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (dále jen „R 49/2000“), podle jehož právního závěru nelze přejímat ze svědeckých výpovědí odborné závěry a pokud tak soud učiní, zatíží řízení vadou, neboť pro odborné závěry je nutné vždy vyžádat znalecký posudek. Akcentuje, že svědek není osobou, která by se mohla vyjadřovat k odborným otázkám a že navíc ani jedna z vyslechnutých svědkyň není znalkyní z předmětného oboru, na rozdíl od jednatele žalované, který je zapsán v seznamu znalců pro obor stavebnictví – památkové objekty.
Podle dovolatelky nelze vyjádření obou svědkyň posoudit jako odborné podle §127 o. s. ř., jak učinily soudy obou stupňů, neboť podmínky tohoto ustanovení nebyly naplněny. Je tomu tak proto, že takový důkaz nebyl žádnou ze stran v rámci koncentrace řízení navržen a že soud slyšené osoby nepoučil jako osoby zastupující orgán veřejné moci. Pokud soudy při nedodržení stanoveného procesního postupu posoudily vyjádření svědkyň jako odborné vyjádření podle §127 o. s. ř., dopustily se podle dovolatelky vady řízení. Dovolatelka dále rozporuje závěr soudu prvního stupně ohledně předání restaurátorské zprávy a tvrdí, že žalobkyně neprokázala záměr jí dílo dne 13. 12. 2013 předávat.
Dovolatelka navrhuje, aby dovolací soud zrušil rozsudky soudů obou stupňů a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení a rozhodnutí.
Ve vyjádření k dovolání se žalobkyně zcela ztotožňuje se skutkovými zjištěními i právními závěry soudů obou stupňů. V podaném dovolání spatřuje snahu žalované oddálit úhradu ceny díla, na kterou žalovaná obdržela od Národního památkového ústavu účelově vázané finanční prostředky. Žalobkyně reaguje na jednotlivé dovolací námitky. Akcentuje, že dílo tvrzenými vadami netrpělo a že ze strany soudu nedošlo ani k pochybení při aplikaci §127 o. s. ř. Ve shodě s odvolacím soudem označuje obranu žalované za účelovou, zneužívající a nepoctivou, které nemohou být přiznány žádné právní účinky. Proto navrhuje dovolání zamítnout s tím, že jí bude přiznána náhrada nákladů řízení.
Podle §241a odst. 2 o. s. ř. v dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh).
Podle §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Nejvyšší soud ve své rozhodovací praxi opakovaně zdůrazňuje, že požadavek, aby dovolatel v dovolání konkrétně popsal, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, je podle §241a odst. 2 o. s. ř. obligatorní náležitostí dovolání. Může-li být dovolání přípustné jen podle §237 o. s. ř. (jako v této věci), je dovolatel povinen v dovolání vymezit, které z tam uvedených hledisek považuje za splněné (srov. shodně například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 8. 2013, sp. zn. 29 Cdo 1983/2013, jež je veřejnosti k dispozici in www.nsoud.cz ), přičemž musí být z obsahu dovolání patrno, o kterou otázku hmotného nebo procesního práva jde (srov. shodně například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod číslem 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Z povahy věci vyplývá, že v konkrétním případě může být splněno vždy pouze jedno ze čtyř zákonem předvídaných kritérií přípustnosti dovolání; splnění jednoho kritéria přípustnosti dovolání vylučuje, aby současně bylo naplněno kritérium jiné.
Dovolatelka sice v dovolání formuluje čtyři otázky, s jejichž řešením spojuje přípustnost dovolání podle §237 o. s. ř., nicméně u žádné z nich výslovně nevyjadřuje, v čem spatřuje předpoklady přípustnosti dovolání. Neuvádí, jaké konkrétní kritérium přípustnosti dovolání je u každé z těchto otázek naplněno.
Předpoklad přípustnosti dovolání lze z jeho obsahu dovodit jen u otázky odborného posouzení podle §127 o. s. ř., kterou podle dovolatelky řešil odvolací soud (i soud prvního stupně) odchylně od R 49/2000. I kdyby procesní postup odvolacího soudu podle §127 o. s. ř. nebyl správný, není ani tato otázka způsobilá otevřít přípustnost dovolání podle §237 o. s. ř. Je tomu tak proto, že skutkový závěr o tom, že vadnost díla nebyla v řízení prokázána, odvolací soud – jak se podává z odůvodnění napadeného rozhodnutí – založil nejen na výpovědích svědkyň, odborných pracovnic Národního památkového ústavu, ale též na dalších skutečnostech, zejména na tom, že žalovaná (dovolatelka), ač odmítá dílo protokolárně od žalobkyně převzít, sama ho jako zhotovitelka předala (jako bezvadné) svému objednateli – Národnímu památkovému ústavu, a dostala za něj zaplaceno. V této souvislosti odvolací soud správně poukázal na schizofrenní nepoctivé jednání dovolatelky s tím, že hodnotil její obranu nejen jako účelovou, ale i nepoctivou.
Za situace, kdy lhůta k odstranění shora popsaného nedostatku dovolání stran vymezení přípustnosti dovolání dovolatelce již uplynula (srov. §241b odst. 3 větu první o. s. ř.), Nejvyšší soud dovolání žalované podle §243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se neodůvodňuje (srov. §243f odst. 3 větu druhou o. s. ř.).
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li povinná dobrovolně, co jí ukládá vykonatelné rozhodnutí, může se oprávněná domáhat výkonu rozhodnutí.
V Brně dne 25. 10. 2016
JUDr. Miroslav G a l l u s
předseda senátu