ECLI:CZ:NS:2016:32.CDO.3525.2016.1
sp. zn. 32 Cdo 3525/2016
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Miroslava Galluse a soudců JUDr. Pavla Příhody a JUDr. Hany Gajdziokové v právní věci žalobkyně AB 4 B.V. , se sídlem v Amsterodamu, Strawinskylaan 933, Tower B - 9, 1077XX, reg. číslo 34186049, Nizozemské království, zastoupené Mgr. Romanem Pospiechem, LL.M., advokátem se sídlem v Praze 2, Svobodova 136/9, proti žalované K. V. , zastoupené JUDr. Janem Jasou, advokátem se sídlem v Karlových Varech, Jaltská 989/7, o zaplacení 62 772,93 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Karlových Varech pod sp. zn. 43 C 202/2014, o dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 12. 12. 2014, č. j. 64 Co 205/2014-64, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 2 311 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám jejího zástupce Mgr. Romana Pospiecha, LL.M.
Odůvodnění:
Žalovaná podala dovolání proti v záhlaví označenému rozsudku v rozsahu jeho prvního výroku, jímž Krajský soud v Plzni potvrdil rozsudek pro uznání Okresního soudu v Karlových Varech ze dne 27. 8. 2014, č. j. 43 C 202/2014-31, ve vyhovujícím výroku ve věci samé, pokud jím bylo rozhodnuto o lhůtě k plnění, a dále v zamítavém výroku ve věci samé i ve výroku o nákladech řízení.
Zkoumání, zda je dovolání objektivně přípustné, předchází – ve smyslu §243c odst. 3 a §218 písm. b) občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“) – posuzování tzv. subjektivní přípustnosti dovolání.
Podle §240 odst. 1 o. s. ř. může dovolání podat účastník řízení. Z povahy dovolání jako opravného prostředku přitom plyne, že k dovolání je oprávněna jen ta strana (účastník řízení), které nebylo rozhodnutím odvolacího soudu plně vyhověno, popřípadě které byla tímto rozhodnutím způsobena určitá újma na jejich právech – v konstantní judikatuře se tato legitimace k dovolání označuje též jako subjektivní přípustnost dovolání (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 10. 1997, sp. zn. 2 Cdon 1363/96, uveřejněné v časopise Soudní judikatura č. 3, ročník 1998, pod číslem 28, dále usnesení téhož soudu ze dne 29. 7. 1999, sp. zn. 20 Cdo 1760/98, uveřejněné v témže časopise č. 1, ročník 2000, pod číslem 7, či jeho usnesení ze dne 30. 8. 2000, sp. zn. 2 Cdon 1648/97, uveřejněné v témže časopise č. 12, ročník 2000, pod číslem 138). Potvrdil-li proto odvolací soud rozsudek soudu prvního stupně v zamítavém výroku ve věci samé, nemohla být touto částí rozhodnutí žalované způsobena žádná újma na jejich právech, neboť došlo ve vztahu k ní k potvrzení příznivého rozhodnutí.
Vzhledem k tomu, že v daném případě dovolání proti rozsudku odvolacího soudu v rozsahu jeho prvního výroku, pokud jím byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně v zamítavém výroku ve věci samé, podal někdo, kdo k jeho podání oprávněn nebyl, Nejvyšší soud je v této části podle §243c odst. 3 věty první a §218 písm. b) o. s. ř. odmítl.
Podle §241a odst. 2 o. s. ř. v dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh).
Podle §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Nejvyšší soud ve své rozhodovací praxi opakovaně zdůrazňuje, že požadavek, aby dovolatel v dovolání konkrétně popsal, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, je podle §241a odst. 2 o. s. ř. obligatorní náležitostí dovolání. Může-li být dovolání přípustné jen podle §237 o. s. ř. (jako je tomu v projednávané věci), je dovolatel povinen v dovolání vymezit, které z tam uvedených hledisek považuje za splněné (srov. shodně například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 8. 2013, sp. zn. 29 Cdo 1983/2013, jež je – stejně jako všechna uvedená rozhodnutí – veřejnosti k dispozici in www.nsoud.cz ), přičemž musí být z obsahu dovolání patrno, o kterou otázku hmotného nebo procesního práva jde (srov. shodně například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod číslem 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
Tomuto zákonnému požadavku na vymezení přípustnosti však dovolatelka nedostála, jestliže ji opírá o §237 odst. 1 písm. c) a odst. 3 o. s. ř. platný před novelizací občanského soudního řádu provedenou zákonem č. 404/2012 Sb. s účinností od 1. 1. 2013 [a rovněž tak uvádí, že dovolání podává z důvodu podle §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř., neboť rozhodnutí odvolacího soudu vychází z nesprávného právního posouzení věci] a nic dalšího k tvrzené přípustnosti dovolání neuvádí; tím nevymezuje žádný ze čtyř rozdílných předpokladů přípustnosti dovolání uvedených v §237 o. s. ř. Dovolatelka tak patrně přehlédla, že vzhledem k datu vydání rozsudku odvolacího soudu se uplatní pro dovolací řízení – v souladu s bodem 7. článku II přechodných ustanovení části první zákona č. 404/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, a s bodem 2. článku II. přechodných ustanovení části první zákona č. 293/2013 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony – občanský soudní řád ve znění účinném od 1. 1. 2013 do 31. 12. 2013.
Uvedený nedostatek nelze již odstranit, neboť lhůta pro podání dovolání, během níž tak bylo možno učinit (srov. §241b odst. 3 o. s. ř.), dovolatelce uplynula. Jde přitom o takovou vadu, jež brání pokračování v dovolacím řízení, neboť v důsledku absence uvedené náležitosti nelze posoudit přípustnost dovolání.
Nejvyšší soud proto dovolání proti rozsudku odvolacího soudu v rozsahu jeho prvního výroku, pokud jím byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně ve vyhovujícím výroku ve věci samé ohledně lhůty k plnění, odmítl podle §243c odst. 1 o. s. ř. pro vady.
Nejvyšší soud již v usnesení ze dne 30. 5. 2013, sp. zn. 29 Cdo 1172/2013, uveřejněném pod číslem 80/2013 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek judikoval, že peněžité plnění přiznané výrokem o nákladech řízení nelze označit pro účely posouzení přípustnosti dovolání za plnění ze vztahu ze spotřebitelské smlouvy, z pracovněprávního vztahu nebo z věci uvedené v §120 odst. 2 o. s. ř.
Směřovalo-li proto dovolání do usnesení odvolacího soudu, jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně o povinnosti žalované nahradit žalobkyni náklady řízení ve výši 7 918,94 Kč, jde ve smyslu §238 odst. 1 písm. d) o. s. ř. o věc, u níž není dovolání přípustné. I kdyby však dovolání nebylo v této části nepřípustné, bylo by odmítnuto pro vady pro nevymezení předpokladů přípustnosti dovolání, neboť dovolatelka v něm oproti požadavkům vymezeným pro obsah dovolání v §241a odst. 2 o. s. ř. neuvedla, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (srov. §237 o. s. ř.) a nesprávnost rozhodnutí. K tomuto výroku o nákladech řízení chybí v dovolání jakákoliv argumentace. Nejvyšší soud proto dovolání proti rozsudku odvolacího soudu ve zbývajícím rozsahu odmítl podle §243c odst. 1 o. s. ř. pro nepřípustnost.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se neodůvodňuje (srov. §243f odst. 3 větu druhou o. s. ř.).
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li povinná dobrovolně, co jí ukládá vykonatelné rozhodnutí, může se oprávněná domáhat výkonu rozhodnutí.
V Brně dne 17. 10. 2016
JUDr. Miroslav G a l l u s
předseda senátu