ECLI:CZ:NS:2016:32.CDO.3534.2016.1
sp. zn. 32 Cdo 3534/2016
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Pavla Příhody a soudců JUDr. Marka Doležala a JUDr. Miroslava Galluse v právní věci žalobce Bc. R. P. podnikatele se sídlem v Jihlavě, Bratří Čapků 2819/33, PSČ 586 01, identifikační číslo osoby 62794108, zastoupeného Mgr. Tomášem Kocourkem, advokátem se sídlem v Pardubicích, Svaté Anežky České 32, PSČ 530 02, proti žalované O2 Czech Republic a. s., se sídlem v Praze 4, Za Brumlovkou 266/2, PSČ 140 22, identifikační číslo osoby 60193336, zastoupené JUDr. Ing. Milošem Olíkem, LL.M., advokátem se sídlem v Praze 4, Na Pankráci 1683/127, PSČ 140 00, o zaplacení 2 023 799 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp. zn. 60 C 100/2014, o dovolání žalobce proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 16. 3. 2016, č. j. 72 Co 52/2016-296, takto:
Dovolání se odmítá.
Odůvodnění:
Rozsudkem ze dne 14. 9. 2015, č. j. 60 C 100/2014-232, Obvodní soud pro Prahu 4 uložil žalované zaplatit žalobci částku 2 023 799 Kč s příslušenstvím (výrok I), co do části příslušenství žalobu zamítl (výrok II) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok III).
Usnesením ze dne 16. 3. 2016, č. j. 72 Co 52/2016-296, Městský soud v Praze k odvolání žalované zrušil rozsudek soudu prvního stupně ve vyhovujícím výroku o věci samé, tj. ve výroku I, a ve výroku o náhradě nákladů řízení, tj. ve výroku III, a věc v tomto rozsahu vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Proti usnesení odvolacího soudu podal žalobce dovolání, maje za to, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení „otázky procesního práva, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena, a rovněž otázky hmotného práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu (jakož i evropských soudů)“. Navrhuje, aby dovolací soud usnesení odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení, neshledá-li důvody pro změnu usnesení.
Podle §237 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále též jen „o. s. ř.“), není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Podle §241a odst. 2 o. s. ř. v dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh).
Požadavek, aby dovolatel v dovolání uvedl, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, je podle §241a odst. 2 o. s. ř. obligatorní náležitostí dovolání. Může-li být dovolání přípustné jen podle §237 o. s. ř., jako je tomu v této věci, je dovolatel povinen v dovolání vymezit, které z tam uvedených hledisek považuje za splněné (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. 8. 2013, sp. zn. 30 Cdo 1705/2013, ze dne 29. 8. 2013, sp. zn. 29 Cdo 1983/2013, a ze dne 16. 9. 2013, sp. zn. 22 Cdo 1891/2013, jež jsou veřejnosti dostupná, stejně jako dále citovaná rozhodnutí, na webových stránkách Nejvyššího soudu). K projednání dovolání nepostačuje pouhá citace textu §237 o. s. ř. či jeho části. Jiný výklad by vedl ke zjevně nesprávnému (textu občanského soudního řádu odporujícímu) závěru, že dovolání je ve smyslu §237 o. s. ř. přípustné vždy, když v něm dovolatel vymezí dovolací důvod (srov. např. usnesení ze dne 16. 5. 2013, sp. zn. 26 Cdo 1115/2013, ze dne 23. 7. 2013, sp. zn. 25 Cdo 1559/2013, ze dne 27. 8. 2013, sen. zn. 29 NSČR 55/2013, ze dne 29. 8. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2488/2013, ze dne 23. 10. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2649/2013, ze dne 31. 10. 2013, sen. zn. 29 NSČR 97/2013, a ze dne 30. 1. 2014, sen. zn. 29 ICdo 7/2014). Má-li být dovolání přípustné podle §237 o. s. ř. proto, že napadené rozhodnutí závisí na řešení otázky hmotného nebo procesního práva, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla řešena, musí být z obsahu dovolání patrno, kterou otázku hmotného nebo procesního práva má dovolatel za dosud nevyřešenou dovolacím soudem (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod číslem 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek – dále též jen „R 4/2014“).
Dovolatel nevymezuje žádnou konkrétní otázku procesního práva, na níž napadené rozhodnutí odvolacího soudu závisí a která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena. Namítá-li, že se odvolací soud řádně neseznámil s důkazy a s vyjádřením ze dne 19. 2. 2016, namítá tím existenci vad řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (srov. např. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 5. 2. 2004, sp. zn. 33 Odo 8/2004, ze dne 31. 8. 2010, sp. zn. 30 Cdo 1653/2009, a ze dne 21. 12. 2010, sp. zn. 30 Cdo 4111/2009, ze dne 27. 10. 2010, sp. zn. 30 Cdo 1593/2009, ze dne 22. 11. 2006, sp. zn. 32 Odo 1292/2006, ze dne 17. 1. 2008, sp. zn. 32 Odo 1702/2005, ze dne 20. 7. 2010, sp. zn. 32 Cdo 2050/2010, ze dne 20. 1. 2011, sp. zn. 26 Cdo 583/2009, a ze dne 23. 2. 2012, sp. zn. 20 Cdo 1276/2011). K vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, však lze v dovolacím řízení přihlédnout jen tehdy, je-li dovolání přípustné (§242 odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Vytýká-li dovolatel odvolacímu soudu, že nesprávně zhodnotil v řízení provedené důkazy a že učinil nesprávný závěr, který neodpovídá skutečnostem vyplývajícím z důkazů a z vyjádření, nemůže ani tato výtka založit přípustnost dovolání, protože jejím prostřednictvím dovolatel zpochybňuje hodnocení důkazů provedené odvolacím soudem. Dovolatel pomíjí, že v režimu dovolacího řízení nelze hodnocení důkazů (se zřetelem na zásadu volného hodnocení důkazů zakotvenou v §132 o. s. ř.) úspěšně napadnout dovolacím důvodem (srov. např. důvody usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 2. 2011, sen. zn. 29 NSČR 29/2009, uveřejněného pod číslem 108/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, včetně tam zmíněného odkazu na nález Ústavního soudu ze dne 6. 1. 1997, sp. zn. IV. ÚS 191/96, in www.usoud.cz ).
Argument, podle kterého napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, může být způsobilým vymezením přípustnosti dovolání ve smyslu §241a odst. 2 o. s. ř. jen tehdy, je-li z dovolání patrno, o kterou otázku hmotného nebo procesního práva jde a od které „ustálené rozhodovací praxe“ se řešení této otázky odvolacím soudem odchyluje (srov. například již citované R 4/2014 a dále usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 11. 2013, sen. zn. 29 ICdo 43/2013).
Tomuto požadavku dovolatel nedostál. Ačkoliv v dovolání poměrně rozsáhle polemizuje se správností právního posouzení věci odvolacím soudem, uvádí pouze jedinou konkrétní otázku hmotného práva, při jejímž řešení se odvolací soud měl odchýlit od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, a to otázku, zda ujednání článku 7 smlouvy o obchodním zastoupení je konkurenční doložkou či nikoliv. Z dovolání však není patrné, od jaké rozhodovací praxe dovolacího soudu se měl odvolací soud při řešení této právní otázky odchýlit. Odkaz na judikaturu, kterou měl dovolatel citovat v průběhu řízení, nemůže s ohledem na §241a odst. 4 o. s. ř. obstát.
Lze tedy shrnout, že dovolatel se v dovolání omezuje na popis procesních vad, kterých se měl odvolací soud podle jeho názoru dopustit, a na polemiku se správností hodnocení důkazů a právního posouzení věci odvolacím soudem, aniž by vymezil konkrétní předpoklad přípustnosti dovolání. Jde přitom o vadu, jež brání pokračování v dovolacím řízení, neboť v důsledku absence uvedené náležitosti nelze posoudit přípustnost dovolání. Uvedený nedostatek nelze již odstranit, neboť lhůta pro podání dovolání, během níž tak bylo možno učinit (srov. §240 odst. 1 větu první a §241b odst. 3 větu první o. s. ř.), uplynula, když napadené usnesení bylo zástupci dovolatele doručeno dne 12. 4. 2016.
Nejvyšší soud proto dovolání žalobce podle §243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení nebylo rozhodnuto, neboť nejde o rozhodnutí, jímž se řízení končí (srov. §151 odst. 1 o. s. ř.).
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 16. 8. 2016
JUDr. Pavel Příhoda
předseda senátu