ECLI:CZ:NS:2016:32.CDO.3603.2015.1
sp. zn. 32 Cdo 3603/2015
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Hany Gajdziokové a soudců JUDr. Pavla Příhody a JUDr. Marka Doležala v právní věci žalobkyně E. M. , zastoupené JUDr. Mgr. Slavomírem Hrinkem, advokátem se sídlem v Praze 3, Jičínská 2348/10, proti žalovanému R. S. , zastoupenému Mgr. Tomášem Bubrjakem, advokátem se sídlem v Praze 8, Prvního pluku 206/7, o zaplacení částky 1 122 309,12 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 39 C 128/2013, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 24. 3. 2015, č. j. 30 Co 52/2015-210, takto:
Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 24. 3. 2015, č. j. 30 Co 52/2015-210, se zrušuje a věc se vrací odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Obvodní soud pro Prahu 1 rozsudkem ze dne 7. 10. 2014, č. j. 39 C 128/2013-108, uložil žalovanému zaplatit žalobkyni částku 585 809,12 Kč s příslušenstvím (výrok I.), zamítl žalobu o zaplacení částky 536 500 Kč s příslušenstvím (výrok II.) a rozhodl o nákladech řízení (výrok III.).
Soud prvního stupně z provedených důkazů zjistil, že na základě smlouvy o úvěru č. 3112/05/LCD uzavřené 13. 10. 2005 (dále jen „smlouva“) poskytla Česká spořitelna, a. s. (dále též jen „věřitel“) žalovanému úvěr ve výši 12 420 000 Kč na financování části kupní ceny nemovitosti. Žalobkyně přistoupila dodatkem č. 1 z 13. 5. 2008 (dále též jen „dodatek“) ke smlouvě k veškerým závazkům žalovaného ze smlouvy jako spoludlužnice s tím, že ode dne přistoupení odpovídá za splnění závazků ze smlouvy spolu se žalovaným společně a nerozdílně. Soud prvního stupně vyšel z nesporné skutečnosti, že žalobkyně v době od 12. 4. 2011 do 27. 12. 2012 sama hradila úvěrové splátky ze smlouvy v celkové výši 2 244 618,24 Kč. Žalovaný uhradil ve splátkách v době od 26. 6. 2008 do 4. 11. 2010 částku 3 560 500 Kč.
Soud prvního stupně dospěl k závěru, že oba účastníci jsou ze smlouvy zavázáni společně a nerozdílně a že žalobkyně má vůči žalovanému právo na náhradu (regres) podle ustanovení §511 odst. 2 a 3 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník (dále jen „obč. zák.“). Požadavek na náhradu ve výši 1 122 309,12 Kč shledal důvodným, neboť žalobkyně tuto částku uhradila věřiteli namísto žalovaného. Tato pohledávka žalobkyně však zanikla v rozsahu částky 536 500 Kč jednostranným započtením vzájemných pohledávek provedeným žalovaným v souladu s ustanovením §580 obč. zák. Částka 536 500 Kč představovala pohledávku žalovaného vůči žalobkyni z titulu splátek zaplacených žalovaným v době od 31. 3. 2010 do 4. 11. 2010. Započetl-li žalovaný jednostranně proti žalobou uplatněné pohledávce žalobkyně i další částku představující splátky uhrazené v dřívější době, považoval soud prvního stupně s odkazem na ustanovení §581 odst. 2 obč. zák, podle něhož nelze započíst pohledávky promlčené, za důvodnou námitku promlčení práva žalovaného na náhradu těchto splátek vznesenou žalobkyní. Žalobě proto vyhověl co do částky 585 809,12 Kč a co do částky 536 500 Kč žalobu zamítl.
K odvolání obou účastníků Městský soud v Praze v záhlaví označeným rozsudkem změnil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku I. tak, že žalobu v částce 585 809,12 Kč s příslušenstvím zamítl (první výrok), potvrdil rozsudek v zamítavém výroku II. (druhý výrok) a rozhodl o nákladech řízení před soudem prvního stupně (třetí výrok) a o nákladech odvolacího řízení (čtvrtý výrok).
Odvolací soud považoval skutkové závěry soudu prvního stupně za správné. Podle těchto závěrů žalovaný zaplatil ode dne přistoupení žalobkyně ke smlouvě jako spoludlužnice na splátkách úvěru ze svých prostředků v době od června 2008 do listopadu 2010 celkem 3 560 500 Kč a žalobkyně zaplatila ze svých prostředků za dobu od dubna 2011 do prosince 2012 celkem 2 244 618,24 Kč. Oba účastníci na splátkách úvěru zaplatili celkem 5 805 118,24 Kč, z čehož polovina činí 2 902 559,12 Kč. Odvolací soud zjistil, že dohoda účastníků obsažená v dodatku výslovně zakládá solidaritu žalovaného a žalobkyně. Považoval za správné i právní posouzení nároku soudem prvního stupně podle §511 odst. 3 obč. zák., neboť mezi žalobkyní a žalovaným jde o následný regres mezi solidárními dlužníky. Uzavřel, že soud je povinen při úvaze o následném regresu vzít v úvahu všechny (tvrzené a prokázané) dosud uhrazené části dluhu každým ze spoludlužníků a posoudit, zda jeden ze spoludlužníků uhradil více, než na něj podle vnitřního poměru připadá. To však neznamená, že při úvaze o následném regresu se posuzuje každá uhrazená splátka, resp. úhrada každé části dluhu zcela nezávisle na úhradách jiných splátek či na úhradách jiných částí dluhu. Naopak při úvaze o existenci následného regresu musí být vzato v úvahu, zda a v jaké výši který ze solidárně zavázaných dlužníků konkrétní dluh plnil a zda lze na základě všech takových plnění učinit závěr o tom, že účastník požadující náhradu po dalších spoludlužnících plnil více, než na něj podle vnitřního poměru připadá. Aniž by tedy bylo třeba každou jednotlivou částečnou úhradu (splátku) započítávat proti druhému spoludlužníku postupem podle ustanovení §580 a násl. obč. zák., je soud povinen při úvaze o následném regresu vzít v úvahu všechny dosud uhrazené části dluhu každým ze spoludlužníků a posoudit, zda jeden ze spoludlužníků uhradil více, než na něj připadá. Takové posouzení věci odpovídá spravedlivému a rozumnému použití ustanovení §511 odst. 3 obč. zák. a naplňuje jeho smysl a podstatu. Vzhledem k tomu, že žalobkyně na splátkách úvěru ze smlouvy neplnila v rozsahu větším, než který odpovídal jejímu podílu na celém plnění, nevzniklo jí právo na následný regres. Odvolací soud proto změnil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku I. a zamítl žalobu i v částce 585 809,12 Kč a potvrdil jej v zamítavém výroku II. ohledně částky 536 500 Kč.
S podrobnou argumentací a s odkazem na konkrétní rozhodnutí Nejvyššího soudu vysvětlil, že nejde o plnění bez právního důvodu, proto nelze o nároku rozhodnout jako o nároku z bezdůvodného obohacení, jak se domnívala žalobkyně.
Proti rozsudku odvolacího soudu výslovně v celém rozsahu podala žalobkyně dovolání, v němž co do přípustnosti odkázala na ustanovení §237 občanského soudního řádu (dále též jen „o. s. ř.“), majíc za to, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázek hmotného práva (vznik pasivní solidarity, rozpor s dobrými mravy a započtení jednotlivých splátek u spoludlužnického regresu), které v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyly vyřešeny tak, aby je bylo možno plně aplikovat i v tomto případě. Navrhuje, aby dovolací soud rozhodnutí odvolacího soudu změnil a žalobě v plném rozsahu vyhověl a přiznal žalobkyni plnou náhradu nákladů řízení.
Žalovaný považuje rozhodnutí odvolacího soudu za správné, navrhuje dovolání jako nepřípustné odmítnout, případně pro nedůvodnost zamítnout a požaduje náhradu nákladů řízení.
Nejvyšší soud projednal dovolání a rozhodl o něm - v souladu s bodem 7. čl. II přechodných ustanovení části první zákona č. 404/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, a s bodem 2. čl. II přechodných ustanovení části první zákona č. 293/2013 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony - podle občanského soudního řádu ve znění účinném od 1. 1. 2013 do 31. 12. 2013.
Přípustnost dovolání nezakládá námitka vytýkající odvolacímu soudu, že nesprávně posoudil dodatek, aplikoval-li na něj ustanovení §533 obč. zák. Odvolací soud se výkladem a aplikací ustanovení §533 obč. zák. nezabýval, pouze při zjištění textu dodatku zmínil, že je v něm odkaz na citované ustanovení. Stran výkladu a aplikace ustanovení §533 obč. zák. v poměrech účastníků odvolací soud neučinil žádný závěr, který by mohl být přezkoumán v dovolacím řízení (srov. shodně např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 7. 2013, sen. zn. 29 NSČR 53/2013, jež je veřejnosti dostupné, stejně jako dále citovaná rozhodnutí Nejvyššího soudu, na jeho webových stránkách). Dovolatelka pomíjí, že podle dikce ustanovení §237 o. s. ř. je jedním z předpokladů přípustnosti dovolání skutečnost, že na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva napadené rozhodnutí závisí, tedy že odvolacím soudem vyřešená právní otázka je pro jeho rozhodnutí určující. Totéž platí u námitky, kterou dovolatelka odvolacímu soudu vytýká nesprávné posouzení výkonu práv žalovaného v rozporu s dobrými mravy, neboť odvolací soud se touto otázkou nezabýval.
Rovněž námitka nesprávné aplikace ustanovení §511 odst. 1 a 3 obč. zák. není způsobilá založit přípustnost dovolání, poněvadž dovolatelka tuto námitku zakládá na svém výkladu znění dodatku odlišném od zjištění soudů nižších stupňů. Při úvaze, zda je právní posouzení věci odvolacím soudem správné, Nejvyšší soud vychází (musí vycházet) ze skutkových závěrů odvolacího soudu a nikoli z těch skutkových závěrů, které v dovolání na podporu svých právních argumentů nejprve zformuluje sám dovolatel (srov. např. důvody rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 27. 10. 2004, sp. zn. 29 Odo 268/2003, uveřejněného pod číslem 19/2006 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. 6. 2006, sp. zn. 29 Odo 1203/2004, či ze dne 10. 10. 2013, sp. zn. 29 Cdo 3829/2011). Podle skutkových zjištění odvolacího soudu v dodatku č. 1 z 13. 5. 2008 se Česká spořitelna, a. s., žalovaný a žalobkyně dohodli na tom, že žalobkyně přistupuje ve smyslu ustanovení §533 obč. zák. k veškerým závazkům žalovaného ze smlouvy, zejména k závazku splácet řádně a včas úvěr. Dále se výslovně dohodli na tom, že v důsledku přistoupení odpovídají žalobkyně a žalovaný společně a nerozdílně za řádné a včasné plnění závazků ze smlouvy. Tvrdí-li dovolatelka, že solidarita účastníků k plnění závazku ze smlouvy nebyla dodatkem založena a nejde tak o žádný z případů, na který pamatuje ustanovení §511 odst. 1 obč. zák., z čehož dovozuje nárok na vydání bezdůvodného obohacení, je její tvrzení v rozporu se zjištěním odvolacího soudu.
Nejvyšší soud shledává dovolání přípustné podle ustanovení §237 o. s. ř. pro řešení otázky způsobu započtení jednotlivých splátek u spoludlužnického regresu, neboť odvolací soud se při řešení této otázky odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu.
Podle §511 obč. zák. jestliže je právním předpisem nebo rozhodnutím soudu stanoveno, nebo účastníky dohodnuto, anebo vyplývá-li to z povahy plnění, že více dlužníků má témuž věřiteli splnit dluh společně a nerozdílně, je věřitel oprávněn požadovat plnění na kterémkoli z nich. Jestliže dluh splní jeden dlužník, povinnost ostatních zanikne (odstavec 1). Není-li právním předpisem nebo rozhodnutím soudu stanoveno, anebo účastníky dohodnuto jinak, jsou podíly na dluhu všech dlužníků ve vzájemném poměru stejné. Dlužník, proti němuž byl uplatněn nárok vyšší, než odpovídá jeho podílu, je povinen bez zbytečného odkladu vyrozumět o tom ostatní dlužníky a dát jim příležitost, aby uplatnili své námitky proti pohledávce. Může na nich požadovat, aby dluh podle podílů na ně připadajících splnili nebo aby jej v tomto rozsahu dluhu jinak zbavili (odstavec 2). Jestliže dlužník v rozsahu uplatněného nároku dluh sám splnil, je oprávněn požadovat náhradu na ostatních podle jejich podílů. Pokud nemůže některý z dlužníků svůj podíl splnit, rozvrhne se tento podíl stejným dílem na všechny ostatní (odstavec 3).
Nejvyšší soud se otázkou následného regresu mezi solidárními dlužníky zabýval v rozsudku ze dne 31. 7. 2008, sp. zn. 28 Cdo 5088/2007, v podmínkách vypořádání se mezi účastníky zaniklého sdružení. V něm s odkazem na ustanovení §511 odst. 3 obč. zák. uzavřel, že splní-li jeden z dlužníků věřiteli více, než odpovídá vzájemnému poměru mezi účastníky (solidárními dlužníky), kteří se na splnění takové povinnosti podílejí stejným dílem, vzniká mu vůči ostatním spoludlužníkům regres, tj. má právo po nich žádat náhradu za plnění, které za ně věřiteli po právu poskytl. Při plnění poskytovaném věřiteli ve splátkách vzniká regresní nárok ohledně každé splátky samostatně a dlužník může od ostatních postupně požadovat náhradu za každou splátku zvlášť.
Ke stejnému závěru se Nejvyšší soud přihlásil i v rozsudku ze dne 29. 8. 2013, sp. zn. 33 Cdo 856/2012, v němž dovodil, že solidární závazek založený smlouvou má svůj rozměr jak ve vztahu mezi věřitelem a dlužníky, tak i mezi dlužníky navzájem (tzv. vnitřní vztah). Platí přitom, že každý ze solidárních spoludlužníků je ve vztahu k věřiteli zavázán k plnění celého dluhu, což znamená, že věřitel je oprávněn požadovat celé plnění na kterémkoliv ze zavázaných dlužníků nebo může podle své úvahy plnění mezi ně rozvrhnout. Jakmile dluh splnil třeba jen jeden z dlužníků, zaniká povinnost všech ostatních bez ohledu na to, kteří z nich se na plnění podíleli a kteří nikoliv. Dohoda solidárních dlužníků o podílu každého z nich na společném dluhu má význam jen v jejich vzájemném vztahu; pro věřitele není závazná. Splnil-li dlužník víc, než odpovídalo vzájemnému poměru mezi dlužníky (jejich dohodě), má následný regres proti ostatním podle §511 odst. 3 obč. zák. Při plnění poskytovaném ve splátkách vzniká regresní nárok ohledně každé splátky samostatně a dlužník může od ostatních postupně požadovat náhradu za každou splátku zvlášť.
V projednávané věci žalobkyně a žalovaný plnili věřiteli ve splátkách, a proto regresní nárok mezi nimi vznikal ohledně každé splátky samostatně. Soud prvního stupně postupoval správně, když posuzoval jednotlivé splátky samostatně a uzavřel, že část vzájemného regresu je již promlčena a část zanikla započtením. Naopak závěrem, podle něhož při vzájemném regresu není třeba každou jednotlivou částečnou úhradu (splátku) započítávat proti druhému spoludlužníku postupem podle ustanovení §580 a násl. obč. zák., se odvolací soud odchýlil od výše citované judikatury dovolacího soudu.
Jelikož rozhodnutí odvolacího soudu není z uvedených důvodů správné, Nejvyšší soud je v obou výrocích o věci samé i v závislých výrocích o nákladech řízení, aniž nařizoval jednání (§243a odst. 1 věta první o. s. ř.), podle ustanovení §243e odst. 1 o. s. ř. zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení (§243e odst. 2 věta první o. s. ř.).
Právní názor dovolacího soudu je pro odvolací soud závazný (§243g odst. 1 část první věty za středníkem o. s. ř.).
O náhradě nákladů řízení včetně nákladů dovolacího řízení soud rozhodne v novém rozhodnutí o věci (srov. §243g odst. 1 věta druhá o. s. ř.).
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 26. 10. 2016
JUDr. Hana G a j d z i o k o v á
předsedkyně senátu