ECLI:CZ:NS:2016:32.CDO.3610.2016.1
sp. zn. 32 Cdo 3610/2016
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Hany Gajdziokové a soudců JUDr. Pavla Příhody a JUDr. Marka Doležala v právní věci žalobkyně Wüstenrot - stavební spořitelny a. s. , se sídlem v Praze 4, Na hřebenech II 1718/8, identifikační číslo osoby 47115289, zastoupené JUDr. Markem Novotným, advokátem se sídlem v Praze 2, Šafaříkova 453/5, proti žalovanému V. H. , zastoupenému Mgr. Ing. Daliborem Rakoušem, advokátem se sídlem v Praze 2, Wenzigova 1004/14, o zaplacení částky 59 113,66 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp. zn. 27 C 336/2012, o dovolání žalovaného proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 24. 11. 2015, č. j. 95 Co 164/2015-134, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Obvodní soud pro Prahu 4 rozsudkem ze dne 10. 6. 2013, č. j. 27 C 336/2012-42, uložil žalovanému zaplatit žalobkyni částku 64 737,38 Kč s tam specifikovaným příslušenstvím a částku 18 456 Kč na náhradu nákladů řízení, a to v pravidelných měsíčních splátkách ve výši 2 500 Kč pod ztrátou výhody splátek s tím, že nejprve jsou splatné úroky, poté jistina a poté náklady řízení za právní zastoupení.
Městský soud v Praze v záhlaví označeným rozsudkem zrušil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku I. co do částky 9 900 Kč a řízení zastavil, potvrdil jej ve zbytku nároku na úhradu částky 54 837,38 Kč s tam specifikovaným příslušenstvím a na náhradu nákladů řízení ve výši 18 450 Kč s tím, že žalovaný je povinen platit v pravidelných měsíčních splátkách ve výši 2 500 Kč pod ztrátou výhody splátek, kdy nejprve jsou splatné úroky, poté jistina a poté náklady řízení za právní zastoupení (první výrok), uložil žalovanému zaplatit žalobkyni částku 8 228 Kč na náhradu nákladů odvolacího řízení do tří dnů od právní moci rozhodnutí (druhý výrok) a přiznal ustanovenému zástupci žalovaného odměnu za zastupování ve výši 5 560 Kč (třetí výrok).
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný dovolání, v němž co do přípustnosti odkázal na ustanovení §237 občanského soudního řádu (dále též jen „o. s. ř.“), maje za to, že přípustnost dovolání je spojena s právní otázkou, která v rozhodování dovolacího soudu nebyla dosud řešena. Navrhuje, aby dovolací soud rozhodnutí soudů obou stupňů zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Vzhledem k datu vydání rozsudku odvolacího soudu se uplatní pro dovolací řízení - v souladu s bodem 7. čl. II přechodných ustanovení části první zákona č. 404/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, a s bodem 2. čl. II přechodných ustanovení části první zákona č. 293/2013 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony - občanský soudní řád ve znění účinném od 1. 1. 2013 do 31. 12. 2013.
Podle ustanovení §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Z ustanovení §241a odst. 2 o. s. ř. vyplývá, že v dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh).
Nejvyšší soud ve své rozhodovací praxi zdůrazňuje, že požadavek, aby dovolatel v dovolání uvedl, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, je podle ustanovení §241a odst. 2 o. s. ř. obligatorní náležitostí dovolání. Může-li být dovolání přípustné jen podle ustanovení §237 o. s. ř., je dovolatel povinen v dovolání vymezit, které z tam uvedených hledisek považuje za splněné (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 8. 2013, sen. zn. 29 NSČR 55/2013, uveřejněné v časopise Soudní judikatura číslo 10, ročník 2014, pod číslem 116, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod číslem 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
Dovolatel vymezuje přípustnost dovolání tak, že v rozhodování dovolacího soudu nebyla dosud řešena otázka výkladu a účelu užití institutu uvedeného v ustanovení §160 odst. 1 o. s. ř., přičemž dále uvádí, že v obdobném případě již rozhodl Krajský soud v Brně usnesením ze dne 23. 2. 1998, sp. zn. 28 Co 403/1996, a dále také v obdobných případech rozhodl Nejvyšší soud rozsudkem ze dne 28. 11. 2012, sp. zn. 22 Cdo 1096/2011, usnesením ze dne 26. 2. 2014, sp. zn. 21 Cdo 987/2013 (dovolatel nesprávně uvádí sp. zn. 21 Cdo 897/2013), uveřejněným pod číslem 67/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, a usnesením ze dne 12. 6. 2014, sp. zn. 26 Cdo 1928/2014, které je veřejnosti k dispozici, stejně jako ostatní zde citovaná rozhodnutí Nejvyššího soudu, na jeho webových stránkách. Takové vymezení přípustnosti dovolání je vnitřně rozporné, neboť ač dovolatel tvrdí, že jím formulovaná otázka nebyla dosud v rozhodování dovolacího soudu řešena, uvádí rozhodnutí Nejvyššího soudu, v nichž podle něj dovolací soud posuzoval obdobné případy.
V souladu s ustálenou soudní praxí (srov. např. rozhodnutí publikované pod číslem 67 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, ročník 1966) se zpravidla důvody pro rozhodnutí ve smyslu ustanovení §160 odst. 1 věty za středníkem o. s. ř. odvíjejí od povahy projednávané věci, přiznaného nároku a osobních a majetkových poměrů účastníků. Vedle toho je soud současně povinen posoudit, zda případné zaplacení peněžitého plnění ve splátkách v určité výši nepředstavuje s ohledem na výši dlužné částky a délku prodlení s placením dlužné částky neúměrné zvýhodnění dlužníka na úkor věřitele; uvedeným hlediskům totiž nelze vždy nadřadit osobní a majetkové poměry dlužníka (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. 10. 2000, sp. zn. 25 Cdo 516/99, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 8. 2015, sp. zn. 33 Cdo 2661/2015, a ze dne 10. 2. 2016, sp. zn. 32 Cdo 3745/2015, obdobně též dovolatelem uváděný rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 11. 2012, sp. zn. 22 Cdo 1096/2011). Odvolací soud správně uzavřel, že poskytnutí nižších splátek by s ohledem na délku prodlení dlužníka s úhradou dlužné částky způsobilo neúměrné zvýhodnění dlužníka na úkor věřitelky, a od závěrů rozhodnutí dovolacího soudu se neodchýlil.
Odkaz dovolatele na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 21 Cdo 987/2013 a sp. zn. 26 Cdo 1928/2014 není správný, neboť Nejvyšší soud v těchto rozhodnutích řešil otázku zřejmě bezúspěšného uplatňování opravného prostředku. Odkazuje-li dovolatel na rozhodnutí Krajského soudu v Brně, pak rozhodnutí krajských soudů nejsou ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu v intencích ustanovení §237 o. s. ř.
Nejvyšší soud proto dovolání směřující proti prvnímu výroku rozsudku odvolacího soudu v části, kterou odvolací soud potvrdil výrok soudu prvního stupně v částce 54 837,38 Kč s příslušenstvím a náhradu nákladů řízení ve výši 18 450 Kč s tím, že žalovaný je povinen platit v pravidelných měsíčních splátkách ve výši 2 500 Kč, a proti druhému výroku v rozsahu lhůty k plnění odmítl podle ustanovení §243c odst. 1 o. s. ř.
Dovolatel napadl rozsudek odvolacího soudu v celém rozsahu. K podání dovolání proti prvnímu výroku v části, kterou odvolací soud rozsudek soudu prvního stupně v částce 9 900 Kč zrušil a řízení zastavil, a proti třetímu výroku, kterým odvolací soud přiznal odměnu ustanovenému zástupci žalovaného, není dovolatel subjektivně oprávněn, neboť z povahy dovolání jakožto opravného prostředku plyne, že dovolání může podat jen ten účastník řízení, jemuž nebylo rozhodnutím odvolacího soudu vyhověno, popřípadě jemuž byla tímto rozhodnutím způsobena újma na jeho právech. Uvedenými výroky rozsudku odvolacího soudu nebyla žalovanému způsobena žádná újma na jeho právech. Nejvyšší soud proto v této části dovolání proti rozsudku odvolacího soudu podle ustanovení §243c odst. 3 a §218 písm. b) o. s. ř. odmítl.
Směřovalo-li dovolání proti rozhodnutí odvolacího soudu v rozsahu druhého výroku, kterým bylo rozhodnuto o nákladech odvolacího řízení, dovolání v této části není vzhledem k ustanovení §238 odst. 1 písm. d) o. s. ř. přípustné, neboť výše nákladů řízení, k jejichž úhradě byl žalovaný zavázán (8 228 Kč), nepřevyšuje částku 50 000 Kč (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 9. 2013, sen. zn. 29 ICdo 34/2013, uveřejněné pod číslem 5/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, a ze dne 26. 11. 2013, sp. zn. 30 Cdo 3141/2013). Peněžité plnění přiznané výrokem o nákladech řízení přitom nelze pro účely posouzení přípustnosti dovolání považovat za plnění ze vztahu ze spotřebitelské smlouvy, ani když je výrok o nákladech řízení akcesorickým výrokem v rozhodnutí, jež se ve věci samé takového vztahu týkalo (srov. závěry usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 5. 2013, sp. zn. 29 Cdo 1172/2013, uveřejněného pod číslem 80/2013 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Nejvyšší soud proto v této části dovolání proti rozsudku odvolacího soudu podle ustanovení §243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se neodůvodňuje (srov. ustanovení §243f odst. 3 větu druhou o. s. ř.).
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 26. 10. 2016
JUDr. Hana G a j d z i o k o v á
předsedkyně senátu