ECLI:CZ:NS:2016:32.CDO.3733.2016.1
sp. zn. 32 Cdo 3733/2016
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Hany Gajdziokové a soudců JUDr. Marka Doležala a JUDr. Pavla Příhody v právní věci žalobkyně CASPER CONSULTING a. s. , se sídlem v Praze 1, Olivova 2096/4, identifikační číslo osoby 63980401, zastoupené Mgr. Soňou Bernardovou, advokátkou se sídlem v Brně, Koliště 259/55, proti žalovaným 1) M. L. , 2) D. C., 3) M. L. , všem zastoupeným JUDr. Janem Brožem, advokátem se sídlem v Praze 2, Sokolská 1788/60, 4) C. G, a 5) Z. G. , oběma zastoupeným JUDr. Martinem Kölblem, advokátem se sídlem v Praze 1, Šěpánská 643/39, o zaplacení částky 27 382 409,51 Kč s příslušenstvím, o soudní prodej zástavy a o vzájemných žalobách o určení neplatnosti zástavní smlouvy a neexistence zástavních práv, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp. zn. 11 C 136/2002, o dovoláních žalobkyně, žalovaných 1), 2) a 3) a žalovaných 4) a 5) proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 26. 11. 2015, č. j. 22 Co 257/2015-800, takto:
I. Dovolání se odmítají .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Obvodní soud pro Prahu 4 rozsudkem ze dne 28. 2. 2011, č. j. 11 C 136/2002-528, uložil žalovaným společně a nerozdílně zaplatit žalobkyni částku 27 382 409,51 Kč s příslušenstvím (výrok I.), nařídil soudní prodej blíže specifikovaných zástav – nemovitostí ve vlastnictví žalovaných (výroky II., III. a IV.), zamítl vzájemnou žalobu žalovaných 1), 2) a 3) o určení neplatnosti zástavní smlouvy uzavřené dne 1. 8. 1997 (výrok V.), zamítl vzájemnou žalobu žalovaných 1), 2) a 3) o určení neexistence zástavních práv k jejich nemovitostem (výrok VI.), zamítl vzájemnou žalobu žalovaných 4) a 5) o určení neexistence zástavních práv k jejich nemovitostem (výroky VII. a VIII.) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok IX.) a o vrácení přeplatku soudního poplatku (výrok X.).
Městský soud v Praze k odvolání žalovaných rozsudkem ze dne 26. 11. 2015, č. j. 22 Co 257/2015-800, zamítl návrh žalovaných 1), 2) a 3) na přerušení odvolacího řízení (první výrok), „potvrdil“ rozsudek soudu prvního stupně ve výroku I. v tam uvedeném „správném znění“ (druhý výrok), ve výrocích II., III. a IV. rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že žalobu zamítl (třetí, čtvrtý a pátý výrok), ve výrocích V., VI., VII. a VIII. rozsudek soudu prvního stupně potvrdil (šestý výrok) a rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů (sedmý výrok).
Proti rozsudku odvolacího soudu podali žalobkyně (výslovně proti všem výrokům), žalovaní 1), 2) a 3) [proti druhému, šestému a sedmému výroku] a žalovaní 4) a 5) [proti druhému a sedmému výroku] dovolání.
Žalobkyně má za to, že odvolací soud „rozhodl o otázce, která doposud v rozhodovací praxi dovolacího soudu nebyla řešena, potažmo byla řešena pouze v opačném případě (viz dále, rozhodnutí pod sp. zn. 21 Cdo 3466/2011) a měla by být posouzena odlišně“, konkrétně o otázce, zda „je žalobní petit součástí žalobních tvrzení, k nimž je povinen žalobce sám, či zda je petit pouze procesněprávním výsledkem hmotněprávního nároku specifikovaného skutkově v žalobě a jeho přesné znění je tedy na úvaze soudu“. Žalobkyně navrhuje, aby dovolací soud napadený rozsudek ve třetím, čtvrtém, pátém a sedmém výroku zrušil a věc v tomto rozsahu vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Žalovaní 1), 2) a 3) a 4) a 5) mají shodně za to, že napadené rozhodnutí „spočívá na nesprávném právním posouzení věci (§241a odst. 1 o. s. ř.) a že má být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak (§237 o. s. ř.)“. Žalovaní 1), 2) a 3) navrhují, aby dovolací soud napadený rozsudek zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení. Žalovaní 4) a 5) navrhují, aby dovolací soud napadený rozsudek změnil a žalobu odmítl, popřípadě aby ji zamítl.
Vzhledem k datu vydání rozhodnutí odvolacího soudu se uplatní pro dovolací řízení - v souladu s bodem 7. čl. II přechodných ustanovení části první zákona č. 404/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, a s bodem 2. čl. II přechodných ustanovení části první zákona č. 293/2013 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony - občanský soudní řád ve znění účinném od 1. 1. 2013 do 31. 12. 2013 (dále jen „o. s. ř.“).
Podle §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Podle §241a odst. 2 o. s. ř. v dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh).
1. K dovolání žalobkyně:
Zkoumání, zda je dovolání objektivně přípustné, předchází - ve smyslu §243c odst. 3 a §218 písm. b) o. s. ř. - posuzování tzv. subjektivní přípustnosti dovolání.
Podle §240 odst. 1 o. s. ř. může dovolání podat účastník řízení. Z povahy dovolání jako opravného prostředku přitom plyne, že k dovolání je oprávněn jen ten účastník řízení, v jehož poměrech rozhodnutím odvolacího soudu nastala újma odstranitelná tím, že dovolací soud toto rozhodnutí zruší (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 10. 1997, sp. zn. 2 Cdon 1363/96, uveřejněné v časopise Soudní judikatura číslo 3, ročník 1998, pod číslem 28, dále usnesení téhož soudu ze dne 29. 7. 1999, sp. zn. 20 Cdo 1760/98, uveřejněné v témže časopise číslo 1, ročník 2000, pod číslem 7, či jeho usnesení ze dne 30. 8. 2000, sp. zn. 2 Cdon 1648/97, uveřejněné v témže časopise číslo 12, ročník 2000, pod číslem 138).
Potvrdil-li odvolací soud dovoláním napadeným rozsudkem rozsudek soudu prvního stupně ve výrocích pod body I., V., VI., VII. a VIII., nemohla být žalobkyni způsobena žádná újma na jejích právech, neboť došlo ve vztahu k ní k potvrzení rozhodnutí soudu prvního stupně v rozsahu, který pro ni byl příznivý. Přitom dovolatelka netvrdí, že odvolací soud měl rozhodnout jinak.
Vzhledem k tomu, že v daném případě dovolání podal někdo, kdo k jeho podání nebyl oprávněn, Nejvyšší soud je v rozsahu, v němž směřuje proti druhému a šestému výroku rozsudku odvolacího soudu, podle §243c odst. 3 věty první a §218 písm. b) o. s. ř. odmítl.
V části směřující proti prvnímu výroku rozhodnutí odvolacího soudu o zamítnutí návrhu na přerušení odvolacího řízení není dovolání přípustné, neboť nesměřuje proti žádnému z usnesení vypočtených v §238a o. s. ř. a nejsou splněny ani podmínky přípustnosti dovolání formulované v §237 o. s. ř., když nejde o rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí.
Dovolatelkou předložená otázka, zda „je žalobní petit součástí žalobních tvrzení, k nimž je povinen žalobce sám, či zda je petit pouze procesněprávním výsledkem hmotněprávního nároku specifikovaného skutkově v žalobě a jeho přesné znění je tedy na úvaze soudu“, nesplňuje kritéria stanovená v §237 o. s. ř., neboť na řešení této otázky rozhodnutí odvolacího soudu nespočívá, odvolací soud se touto otázkou vůbec nezabýval. Dovolatelka pomíjí, že podle dikce §237 o. s. ř. je jedním z předpokladů přípustnosti dovolání skutečnost, že na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva napadené rozhodnutí závisí, tedy že odvolacím soudem vyřešená právní otázka je pro jeho rozhodnutí určující (k tomu srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 7. 2013, sen. zn. 29 NSČR 53/2013, které je veřejnosti dostupné, stejně jako ostatní níže uvedená rozhodnutí Nejvyššího soudu, na jeho webových stránkách a v němž Nejvyšší soud zdůraznil, že dovolání není přípustné podle §237 o. s. ř., jestliže dovolatel jako důvod jeho přípustnosti předestírá dovolacímu soudu k řešení otázku hmotného nebo procesního práva, na níž rozhodnutí odvolacího soudu nezávisí).
Vytýká-li dovolatelka odvolacímu soudu, že „návrh na soudní prodej zástavy zamítl, aniž by konstatoval, že žalobce žalobu změnil, resp. že poupravil petit žaloby ve svém podání ze dne 7. 9. 2010 právě tak, jak to vyžadovala právní úprava do 31. 8. 1998, tedy na žalobu s tzv. dovětkem“, namítá tím existenci vad řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, neboť touto výtkou ve skutečnosti zpochybňuje přezkoumatelnost napadeného rozhodnutí (srov. např. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 31. 8. 2010, sp. zn. 30 Cdo 1653/2009, ze dne 27. 10. 2010, sp. zn. 30 Cdo 1593/2009, ze dne 17. 1. 2008, sp. zn. 32 Odo 1702/2005, ze dne 20. 7. 2010, sp. zn. 32 Cdo 2050/2010, ze dne 20. 1. 2011, sp. zn. 26 Cdo 583/2009, a ze dne 23. 2. 2012, sp. zn. 20 Cdo 1276/2011). K vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, však lze v dovolacím řízení přihlédnout jen tehdy, je-li dovolání přípustné (§242 odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Samotný závěr odvolacího soudu, podle kterého nárok zástavního věřitele na uspokojení zajištěné pohledávky ze zástavy, který vznikl před účinností zákona č. 165/1998 Sb., se i v době po 1. 9. 1998 řídí §151f zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění účinném do 31. 8. 1998 (dále jen „obč. zák.“), je zcela v souladu s ustálenou judikaturou dovolacího soudu vyjádřenou zejména v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 30. 11. 1999, sp. zn. 31 Cdo 1181/99, uveřejněném pod číslem 70/2000 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek. V tomto rozsudku Nejvyšší soud uvedl, že nová právní úprava zástavního práva účinná od 1. 9. 1998 přináší nový nárok (právo navrhnout u soudu prodej zástavy), který z dosavadní právní úpravy zástavního práva nevyplývá a který může zástavní věřitel uplatnit vedle jiných (dosavadních) oprávnění směřujících k výkonu (realizaci) zástavního práva. Nová právní úprava zástavního práva účinná od 1. 9. 1998 tak spojuje s výkonem zástavního práva jiná práva než dosavadní právní úprava.
Právo zástavního věřitele domáhat se uspokojení ze zástavy podle §151f odst. 1 obč. zák. (vyjádřené jako nárok na zaplacení zajištěné pohledávky s tím, že uspokojení této pohledávky se oprávněný zástavní věřitel může domáhat jen z výtěžku prodeje zástavy) je tak nutné striktně odlišovat od práva zástavního věřitele navrhnout u soudu prodej zástavy. Jde o dva odlišné hmotněprávní instituty. Neobstojí tudíž názor dovolatelky, podle kterého postačí, že se u soudu domáhá uspokojení pohledávky z předmětu zajištění, a navrhne-li nesprávný způsob tohoto uspokojení (soudní prodej zástavy namísto nároku na zaplacení s tzv. dovětkem), jde o pouhou formulační nepřesnost, vadu žaloby, k jejímuž odstranění má být soudem vyzvána. Podle ustálené judikatury dovolacího soudu totiž platí, že soudy nejsou povinny (ani oprávněny) poskytovat účastníkům v rámci občanského soudního řízení jiné poučení než o procesních právech a povinnostech. Nemohou (a nesmí) proto účastníky poučovat o hmotném právu, tedy ani o tom, kterých práv (případně povinností) by se mohli (měli) podle hmotného práva domáhat (srov. např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 11. 1. 2011, sp. zn. 21 Cdo 3820/2009, ze dne 24. 5. 2011, sp. zn. 26 Cdo 2942/2010, ze dne 19. 3. 2013, sp. zn. 21 Cdo 4534/2011, nebo ze dne 19. 3. 2014, sp. zn. 22 Cdo 2962/2012).
Jde-li o sedmý výrok napadeného rozsudku o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů, dovolatelka se omezuje na polemiku se správností právního posouzení věci odvolacím soudem, aniž by vymezila konkrétní předpoklad přípustnosti dovolání. Jde přitom o vadu, jež brání pokračování v dovolacím řízení, neboť v důsledku absence uvedené náležitosti nelze v tomto rozsahu posoudit přípustnost dovolání. Uvedený nedostatek nelze již odstranit, protože lhůta pro podání dovolání, během níž tak bylo možno učinit (srov. §240 odst. 1 větu první a §241b odst. 3 větu první o. s. ř.), uplynula.
Ze shora uvedeného vyplývá, že dovolání žalobkyně proti sedmému výroku rozsudku odvolacího soudu je vadné a ve zbývající části (proti prvnímu, třetímu, čtvrtému a pátému výroku napadeného rozsudku) je nepřípustné. Nejvyšší soud je proto v tomto rozsahu podle §243c odst. 1 věty první o. s. ř. odmítl.
2. K dovolání žalovaných 1), 2) a 3) a 4) a 5):
Směřuje-li dovolání žalovaných 1), 2) a 3) též proti šestému výroku rozsudku odvolacího soudu v části, ve které byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně ve výrocích VII. a VIII., jde o dovolání podané osobami, které k tomu nejsou oprávněny. Touto částí rozhodnutí nemohla být žalovaným 1), 2) a 3) způsobena žádná újma na jejich právech, neboť v ní bylo rozhodováno o vzájemné žalobě žalovaných 4) a 5) podané proti žalobkyni.
Nejvyšší soud proto dovolání žalovaných 1), 2) a 3) v uvedeném rozsahu podle §243c odst. 3 věty první a §218 písm. b) o. s. ř. odmítl.
Požadavek, aby dovolatel v dovolání uvedl, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, je (podle §241a odst. 2 o. s. ř.) obligatorní náležitostí dovolání. Může-li být dovolání přípustné jen podle §237 o. s. ř., je dovolatel povinen v dovolání vymezit, které z tam uvedených hledisek považuje za splněné, přičemž k projednání dovolání nepostačuje pouhá citace textu ustanovení §237 o. s. ř. (či jeho části). Spatřuje-li dovolatel přípustnost dovolání v tom, že „dovolacím soudem vyřešená právní otázka má být posouzena jinak“, musí být z dovolání zřejmé, od kterého svého řešení otázky hmotného nebo procesního práva se má (podle mínění dovolatele) dovolací soud odchýlit (srov. shodně např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 8. 2013, sen. zn. 29 NSČR 55/2013).
Tomuto požadavku žalovaní 1), 2) a 3) a 4) a 5) v dovoláních (posouzených z obsahového hlediska) nedostáli. Uvedený nedostatek nelze již odstranit, neboť lhůta pro podání dovolání, během níž tak bylo možno učinit (srov. §241b odst. 3 větu první o. s. ř.), uplynula. Jde přitom o vadu, jež brání pokračování v dovolacím řízení, protože v důsledku absence uvedené náležitosti nelze posoudit přípustnost dovolání.
Přípustnost dovolání žalovaných 1), 2) a 3) nezakládá ani otázka tvrzené neplatnosti zástavní smlouvy ze dne 1. 8. 1997 z důvodu, že ujednání jejího článku VII. umožňující zástavnímu věřiteli přímý prodej zástavy je v rozporu se zákonem. Dovolatelé se mýlí, usuzují-li, že odvolací soud se při posouzení této otázky odchýlil od závěrů rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 16. 11. 2004, sp. zn. 22 Cdo 1772/2004, uveřejněného pod číslem 23/2005 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek. V tomto rozsudku Nejvyšší soud formuloval a odůvodnil závěr, podle něhož smlouva, která dávala zástavnímu věřiteli právo zastavenou nemovitost prodat (byť formálně uzavřená tak, že zástavní dlužník dal zástavnímu věřiteli plnou moc k prodeji nemovitosti), obchází zákon a je neplatná.
Z citovaného rozsudku (který je ostatně v souladu s ustálenou rozhodovací praxí Nejvyššího soudu) jednoznačně vyplývá, že neplatné je pouze ujednání dávající zástavnímu věřiteli právo zastavenou nemovitost prodat, nikoliv celá zástavní smlouva. Ta by byla (jako celek) neplatnou pouze tehdy, byla-li by uzavřena již za tím účelem, aby pohledávka ze smlouvy o úvěru byla uspokojena právě (pouze) přímým prodejem zástavy, nikoliv řádným splněním dluhu. Taková okolnost se však ze skutkových zjištění, ze kterých odvolací soud vycházel, nepodává. V této souvislosti lze pouze dodat, že při úvaze o tom, zda je právní posouzení věci odvolacím soudem – v mezích právních otázek vytyčených dovolatelem – správné, Nejvyšší soud vychází (musí vycházet) ze skutkových závěrů odvolacího soudu a nikoli z těch skutkových závěrů, které v dovolání na podporu svých právních argumentů nejprve zformuluje sám dovolatel (srov. např. důvody rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 27. 10. 2004, sp. zn. 29 Odo 268/2003, uveřejněného pod číslem 19/2006 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. 6. 2006, sp. zn. 29 Odo 1203/2004, či ze dne 10. 10. 2013, sp. zn. 29 Cdo 3829/2011, popř. rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 26. 10. 2015, sp. zn. 29 Cdo 4245/2014).
Nejvyšší soud proto obě dovolání [dovolání žalovaných 4) a 5) jako celek a dovolání žalovaných 1), 2) a 3) v části směřující proti druhému a sedmému výroku a proti šestému výroku rozsudku odvolacího soudu v části, ve které byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně ve výrocích V. a VI.] odmítl podle §243c odst. 1 věty první o. s. ř.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se neodůvodňuje (§243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 20. 9. 2016
JUDr. Hana G a j d z i o k o v á
předsedkyně senátu