ECLI:CZ:NS:2016:32.CDO.3754.2014.1
sp. zn. 32 Cdo 3754/2014
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Příhody a soudců JUDr. Miroslava Galluse a JUDr. Marka Doležala ve věci žalobkyně Nemocnice Nový Jičín a. s. , se sídlem v Novém Jičíně, Purkyňova 2138/16, PSČ 741 01, identifikační číslo osoby 25886207, zastoupené JUDr. Zdeňkou Rekovou, advokátkou, se sídlem v Prostějově, Komenského 1586/23, PSČ 796 01, proti žalované Všeobecné zdravotní pojišťovně České republiky , se sídlem v Praze – Vinohradech, Orlická 2020/4, PSČ 130 00, identifikační číslo osoby 41197518, zastoupené Mgr. Ondřejem Trnkou, advokátem, se sídlem v Praze 2, Záhřebská 154/30, PSČ 120 00, o zaplacení částky 2 749 298,29 Kč, vedené u Okresního soudu v Novém Jičíně pod sp. zn. 24 C 33/2007, o dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 30. 1. 2014, č. j. 15 Co 22/2012-269, takto:
I. Dovolání se zamítá .
II. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni na náhradu nákladů dovolacího řízení částku 22 506 Kč, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám její advokátky.
Odůvodnění:
Krajský soud v Ostravě v záhlaví označeným rozhodnutím změnil rozsudek Okresního soudu v Novém Jičíně ze dne 11. 7. 2011, č. j. 24 C 33/2007-142, v zamítavém výroku o věci samé a ve výroku o nákladech řízení tak, že uložil žalované zaplatit žalobkyni částku 2 490 738 Kč a na nákladech řízení částku 104 904 Kč. Zároveň rozhodl o nákladech odvolacího řízení.
Odvolací soud vyšel ze zjištění, podle nichž právní předchůdkyně žalobkyně Nemocnice v Bílovci, příspěvková organizace (dále též jen „žalobkyně“), a žalovaná zdravotní pojišťovna uzavřely dne 5. 1. 2004 smlouvu o poskytování a úhradě zdravotní péče podle §17 odst. 1 a 2 zákona č. 48/1997 Sb., o veřejném zdravotním pojištění a o změně a doplnění některých souvisejících zákonů, a vyhlášky č. 457/2000 Sb., kterou se vydávají rámcové smlouvy (dále též jen „smlouva“). Ve smlouvě bylo ujednáno, že zdravotnické zařízení poskytuje pojištěncům žalované hrazenou zdravotní péči v souladu s právními předpisy v druzích, rozsahu a odbornostech dohodnutých a vymezených ve smlouvě, pro které je věcně a technicky vybaveno a personálně zajištěno. Žalovaná pak má hradit poskytnutou zdravotní péči průkazně zdokumentovanou a odůvodněně poskytnutou jejím pojištěncům v souladu s právními předpisy a smlouvou, přičemž ceny bodu a výše úhrad hrazené zdravotní péče, včetně regulačních omezení podle výsledků dohodovacího řízení, případně v souladu se zvláštním právním předpisem, se sjednávají dodatkem ke smlouvě; za způsob úhrady se považují zejména paušální úhrada na základě měsíčního vyúčtování. Žalovaná je oprávněna provádět kontrolu plnění smluvených věcných a technických podmínek poskytované zdravotní péče a kontrolu jejího využívání a poskytování v jejím objemu a kvalitě, včetně dodržování cen; je-li zjištěna neoprávněnost nebo nesprávnost vyúčtování zdravotní péče nebo její neodůvodněné poskytování, má právo započtením snížit úhradu vyúčtované zdravotní péče za následující zúčtovací období. Pro předmětné období 1. pololetí roku 2005 byla ve smlouvě ve znění jejích příloh a dodatků sjednána paušální úhrada za jeden ošetřovací den (dále též jen „OD“) kódem 00024. Zdravotní péče vykázaná žalobkyní za toto období byla pojištěncům žalované poskytnuta; jediným důvodem, pro který žalovaná po kontrole jejího vyúčtování provedla přepočet úhrady za kombinace smluveného kódu OD 00024 a nesjednaného kódu OD 00005 a úhradu tak oproti vyúčtování krátila, bylo zjištění, že personální obsazení žalobkyně nesplňovalo požadavky vyplývající z vyhlášky č. 134/1998 Sb., kterou se vydává seznam zdravotních výkonů s bodovými hodnotami, v tehdy účinném znění.
Odvolací soud konstatoval, že právní posouzení soudu prvního stupně nemůže obstát z pohledu závěrů přijatých v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 31. 5. 2012, sp. zn. 23 Cdo 1695/2010, uveřejněném pod číslem 120/2012 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (dále jen „R 120/2012“), podle nichž Ministerstvo zdravotnictví (dále též jen „ministerstvo“) vyhláškou č. 134/1998 Sb., ve znění účinném do 31. 12. 2011, stanovilo požadavky na personální vybavení zdravotnických zařízení, aniž k tomu mělo zákonné zmocnění. Na základě toho odvolací soud dovodil, že tato vyhláška není v rozsahu, v němž je se zákonným zmocněním v rozporu, aplikovatelná, a to ať sama o sobě nebo tam, kde tento její obsah tvoří část smluvního vztahu mezi účastníky. V tomto ohledu uzavřel, že smlouva ve všech bodech vyjma článku X, bod 7, stanovícího povinnost žalobkyně oznámit žalované změny počtu zdravotnických pracovníků stanoveného vyhláškou, obstojí jako platná.
Odvolací soud shledal pro danou věc významným pouze to, že účastníci v rámci smlouvy sjednali úhradu za zdravotní péči odůvodněně a řádně poskytnutou pojištěncům žalované paušální sazbou za ošetřovací den podle kódu 00024 a že žalovaná netvrdila porušení jakékoliv povinnosti žalobkyně v souvislosti s poskytováním této péče, průkazností jejího zdokumentování ani odůvodněností jejího poskytnutí, zejména netvrdila, že by personální podstav u žalobkyně měl za následek neposkytnutí hrazené péče řádně a ve vyúčtovaném rozsahu. Odvolací soud vyjádřil názor, že z nesplnění limitů personálního vybavení podle vyhlášky nelze dovozovat porušení povinnosti žalobkyně provést řádné vyúčtování hrazené péče paušální sazbou dle dohodnutého kódu ošetřovacího dne 00024 a žalovaná tedy při krácení úhrady zdůvodněném jen nedostatečným personálním obsazením žalobkyně postupovala v rozporu se zákonem i se smlouvou. Uzavřel, že nelze-li při kontrole správnosti výpočtu výše úhrady za poskytnutou zdravotní péči přihlížet k neaplikovatelné části vyhlášky, bylo povinností stran postupovat podle smlouvy, která správnost výše vyúčtování hrazené péče na personální obsazení žalobkyně nijak neváže, a žalovaná tak byla povinna uhradit řádně poskytnutou a prokazatelně zdokumentovanou péči paušální úhradou dle smluvně stanoveného kódu ošetřovacího dne 00024.
Rozsudek odvolacího soudu výslovně v obou jeho výrocích, podle obsahu dovolací argumentace však toliko ve výroku o věci samé, napadla žalovaná dovoláním. Splnění předpokladů přípustnosti dovolání spatřuje v tom, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného práva v rozhodovací praxi dovolacího soudu dosud neřešené, jakým způsobem určit výši úhrady za ošetřovací den vykazovaný pod kódem OD 00024 při nemožnosti aplikace ustanovení vyhlášky č. 134/1998 Sb., ve znění účinném do 31. 12. 2005, týkajících se požadavků na minimální personální zajištění zdravotnického zařízení.
Dovolatelka především vytýká odvolacímu soudu, že nesprávně posoudil aplikaci vyhlášky č. 134/1998 Sb. v rozhodném znění, vyvodil nesprávné závěry z R 120/2012 a výši úhrady za poskytnutou zdravotní péči určil způsobem, který nemá oporu v hmotném právu, jestliže jí uložil uhradit veškeré ošetřovací dny vykázané jako OD 00024 bez ohledu na skutečně poskytnutý rozsah zdravotní péče v důsledku dostatečného či nedostatečného personálního vybavení zdravotnického zařízení.
Dovolatelka zdůrazňuje, že výše úhrady se odvíjí od výše bodové hodnoty a ta se odvíjí od typových nákladů souvisejících přímo i nepřímo s jejich poskytnutím. Mezi ně patří i náklady na personální zabezpečení, jejichž výše je podmíněna nároky na počet a kvalifikaci zdravotnických pracovníků, jejichž účast si poskytnutí daného zdravotního výkonu vyžaduje. Ta část vyhlášky č. 134/1998 Sb., jež je podle R 120/2012 neaplikovatelná, stanovila počet bodů a tedy i celkovou výši úhrady v závislosti na personálním vybavení zdravotnického zařízení. Vzhledem k tomu je dovolatelka přesvědčena, že se závěry vyjádřenými v R 120/2012 vyvstala otázka, jakým způsobem určit výši úhrady za ošetřovací den, nelze-li při výpočtu úhrady vázat její výši na daná matematická kriteria. Argumentuje, že příloha vyhlášky obsahuje matematický vzorec, jehož prostřednictvím bylo možno vypočítat výši celkové paušální sazby za ošetřovací den, v důsledku neaplikovatelnosti části přílohy však v tomto vzorci chybí podstatné části, bez nichž výpočet provést nelze, a pravidla výpočtu paušální sazby nejsou upravena ani jinde. U vykázaných ošetřovacích dnů je možno uhradit pouze složku bodové hodnoty ošetřovacího dne představující jakousi základní složku paušální sazby za ošetřovací den (kapitola 5 bod 5.1 textové části přílohy vyhlášky), avšak ostatní složky tvořící paušální sazbu není možno - s ohledem na nemožnost aplikace ustanovení stanovících požadavky
na minimální personální vybavení - vypočítat. To se má týkat zejména bodového hodnocení kategorie pacienta v ústavní péči, neboť dle kapitoly 6 textové části přílohy vyhlášky je podmínkou pro vykazování takový počet SZP, NZP a PZP pracujících na pracovišti, který překračuje standardní počet pracovníků použitý pro kalkulaci hodnoty ošetřovacího dne a uvedený v kapitole 5.
Dovolatelka prosazuje názor, že není-li zde aplikovatelný předpis o stanovení výše úhrady za poskytnutou zdravotní péči a nebyla-li tato výše ani dohodnuta, pak zde není žádný podklad pro to, aby zdravotní péče mohla být žalobkyní vykázána, a tím méně není zřejmé, na jakou výši úhrady by měla mít nárok. Závěr přijatý odvolacím soudem, podle něhož měla poskytnutou péči uhradit dle sjednaného kódu ošetřovacího dne 00024, dovolatelka kritizuje jako nepodložený, vzhledem k absenci pravidel výpočtu paušální sazby, a v mezích odůvodnění nesprávný. V té souvislosti vytýká napadenému rozhodnutí nepřezkoumatelnost pro nedostatek důvodů.
Dovolatelka navrhuje, aby Nejvyšší soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení.
Žalobkyně se ve svém vyjádření k dovolání ztotožňuje s právním posouzením odvolacího soudu a navrhuje, aby dovolání bylo zamítnuto.
Se zřetelem k době vydání napadeného rozhodnutí odvolacího soudu se uplatní pro dovolací řízení - v souladu s bodem 7 článku II, části první, přechodných ustanovení zákona č. 404/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, a s bodem 2 článku II, části první, přechodných ustanovení zákona č. 293/2013 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony - občanský soudní řád ve znění účinném od 1. 1. 2013 do 31. 12. 2013 (dále též jen „o. s. ř.“).
Po zjištění, že dovolání bylo podáno ve lhůtě stanovené v §240 odst. 1 o. s. ř. oprávněnou osobou při splnění podmínky povinného zastoupení (§241 odst. 1 a 4 o. s. ř.), se dovolací soud nejprve zabýval otázkou přípustnosti dovolání.
Podle §237 o. s. ř. je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem posouzena jinak.
Nejvyšší soud shledal dovolání přípustným, neboť otázka, jakým způsobem má být vzhledem k závěrům přijatým v R 120/2012 určena výše úhrady za ošetřovací den vykazovaný pod kódem OD 00024, nebyla dosud v rozhodovací praxi dovolacího soudu vyřešena.
Důvodné však dovolání není.
Podle §17 odst. 4 zákona č. 48/1997 Sb., o veřejném zdravotním pojištění a o změně a doplnění některých souvisejících zákonů, ve znění účinném do 31. 3. 2006, seznam zdravotních výkonů s bodovými hodnotami se sestavuje v dohodovacím řízení … Seznam zdravotních výkonů s bodovými hodnotami je předkládán Ministerstvu zdravotnictví k posouzení z hlediska souladu s právními předpisy a veřejným zájmem, které jej poté vydá jako vyhlášku. Seznam zdravotních výkonů s bodovými hodnotami je podle druhů péče, kterou je zdravotnické zařízení oprávněno poskytovat, součástí smlouvy o poskytování zdravotní péče uzavírané mezi zdravotními pojišťovnami a smluvními zdravotnickými zařízeními.
Podle kapitoly 1 textové části přílohy vyhlášky č. 134/1998 Sb., kterou se vydává seznam zdravotních výkonů s bodovými hodnotami, ve znění účinném do 31. 12. 2005 (dále jen vyhláška č. 134/1998 Sb.), zdravotním výkonem je základní jednotka seznamu, popisující ucelenou činnost při poskytování zdravotní péče (položka 2), nositelem výkonu je zdravotnický pracovník, který se podílí na provedení výkonu (položka 11), časem nositele výkonu čas, po který je daný zdravotnický pracovník zaměstnán prováděním právě tohoto jediného výkonu (položka 12), mzdovým indexem nositele výkonu index, který charakterizuje kvalifikaci nositele k provedení výkonu a obtížnost provedení výkonu (položka 13), a bodovou hodnotou výkonu součet všech přímých nákladů na výkon [tj. osobních nákladů nositele výkonu, nákladů na jednoúčelové přístroje a jejich specifickou údržbu, při provedení výkonu přímo spotřebovaný zdravotnický materiál a při provedení výkonu přímo spotřebované léčivé přípravky] kalkulovaný v korunách a vyjádřený v bodech (položka 14).
Podle úvodních ustanovení kapitoly 5 textové části přílohy ošetřovací dny se vykazují při hospitalizaci pacienta na lůžkovém oddělení zdravotnického zařízení nebo při pobytu pacienta ve stacionáři (věta první). Ošetřovací den je vykazován podle odbornosti oddělení, které jej vykazuje (věta čtvrtá). Podle kapitoly 5 článku 1 (pod rubrikou Ošetřovací dny), bod 12, ošetřovací den 00024 se vykazuje na lůžkách ostatních odborných léčebných ústavů. Podle článku 2 ve výkonu OD je zahrnuto: veškeré vizity lékařů, činnost středních, nižších a pomocných zdravotnických pracovníků, administrativní činnost mimo činnost zahrnutou v jiných výkonech, organizační činnost vedoucích pracovníků, ústavní pohotovostní služba (s výjimkou OD tam uvedených), stravní jednotka, přímo potřebovaný zdravotnický materiál… V článku 7 kapitoly 5 pod rubrikou „Pravidla vykazování OD“ je v bodě 7.1 stanoveno minimální personální vybavení, a to (mimo jiné) v položce 7.1.5 pro tzv. další OD, z toho pro OD 00024 lékař A2 0,66, lékař A1 1,00, lékař A0 0,00, lékař ÚPS 0,16, SZP PSS 1,33, SZP 6,56, NZP, PZP 2.
V R 120/2012 Nejvyšší soud uzavřel, že vyhláškou č. 134/1998 Sb., kterou se vydává seznam zdravotních výkonů s bodovými hodnotami, ve znění účinném do 31. 12. 2011, ministerstvo stanovilo požadavky na personální vybavení zdravotnických zařízení, aniž k tomu bylo zmocněno zákonem. Nejvyšší soud vyložil, že bodová hodnota jednotlivých zdravotních výkonů, jež je podkladem pro stanovení výše úhrady za jejich poskytnutí, se v pojetí, na němž je založena vyhláška č. 134/1998 Sb., odvíjí od typových nákladů souvisejících s jejich poskytnutím. Mezi ně patří též náklady na personální zabezpečení, jejichž výše je podmíněna nároky na počet a kvalifikaci zdravotnických pracovníků, jejichž účast si poskytnutí toho či onoho zdravotního výkonu vyžaduje. Ministerstvo zdravotnictví proto v kapitole 5 přílohy vyhlášky stanovilo požadavky na minimální personální vybavení zdravotnických zařízení poskytujících zdravotní péči při hospitalizaci pacienta na lůžkovém oddělení jako předpoklad pro to, aby zdravotnickému zařízení vzniklo za poskytnutí ošetřovacího dne právo na příslušnou úhradu z prostředků veřejného zdravotního pojištění. Tím ovšem stanovilo předpoklady, za nichž zdravotnické zařízení vůbec mohlo lůžkovou zdravotní péči příslušné odbornosti hrazenou z prostředků veřejného zdravotního pojištění poskytovat, a tak, aniž k tomu bylo zmocněno zákonem, vymezilo požadavky, které muselo zdravotnické zařízení lůžkové péče splňovat, aby mohlo poskytovat zdravotní péči druhu stanoveného v rozhodnutí o jeho registraci, hrazenou z veřejného zdravotního pojištění.
Důsledky absence příslušného zákonného zmocnění byly naznačeny (toliko coby obiter dictum) již v R 120/2012.
Podle článku 79 odst. 3 Ústavy České republiky (dále též je „Ústava“) ministerstva, jiné správní úřady a orgány územní samosprávy mohou na základě a v mezích zákona vydávat právní předpisy, jsou-li k tomu zákonem zmocněny.
Podle článku 95 odst. 1 Ústavy soudce je při rozhodování vázán zákonem a mezinárodní smlouvou, která je součástí právního řádu; je oprávněn posoudit soulad jiného právního předpisu se zákonem nebo s takovou mezinárodní smlouvou.
Konkrétní zákonné zmocnění je materiálním předpokladem účinnosti podzákonného předpisu. Zjistí-li proto soudce, který je vázán pouze zákonem a je oprávněn posoudit soulad jiného právního předpisu se zákonem, že podzákonný právní předpis (jako celek či v určité části) zákonné zmocnění postrádá, posoudí takový předpis (jako celek či v příslušné části) jako neúčinný a aplikovat jej (popřípadě jeho dotčenou část) nesmí (srov. shodně např. nález pléna Ústavního soudu ze dne 20. 10. 2004, sp. zn. Pl. ÚS 52/03, uveřejněný pod číslem 152/2004 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu, rozsudek rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu ze dne 5. 5. 2004, sp. zn. 6 A 100/2002, uveřejněný pod číslem 2/2005 Sbírky rozhodnutí Nejvyššího správního soudu, a rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 8. 7. 2011, sp. zn. 2 As 72/2011, uveřejněný tamtéž pod číslem 10/2011). Promítnuto v poměrech souzené věci to znamená, že ta ustanovení textové části přílohy vyhlášky č. 134/1998 Sb., ve znění účinném do 31. 12. 2005, v nichž byly stanoveny požadavky na minimální personální vybavení zdravotnického zařízení, jsou neúčinná a soudy vyhlášku v této části aplikovat nemohou, ať již v jakémkoliv ohledu. Odvolací soud takto v souzené věci postupoval a správnost této jeho úvahy dovoláním zpochybněna není. Dovolacímu soudu je předkládána otázka, zda i za takového stavu vyplývají ze smlouvy či z právních předpisů použitelná pravidla pro určení výše úhrady za zdravotní péči poskytnutou na lůžkách tzv. ostatních odborných léčebných ústavů (za tzv. následnou lůžkovou péči), a pokud ano, o jaká pravidla jde.
Nejvyšší soud již v R 120/2012 zdůraznil, že to, čím se liší jednotlivé ošetřovací dny, nejsou primárně nároky na množství a kvalifikaci potřebného zdravotnického personálu, nýbrž je to odbornost oddělení, které ošetřovací den vykazuje, tj. konkrétní druh poskytované zdravotní péče (byť se s ním zároveň pojí typové nároky na určitou úroveň personálního, věcného a technického zabezpečení). Tak zatímco např. OD 00005 (použitý dovolatelkou v kombinaci s OD 00024 při výpočtu té výše úhrady, kterou žalobkyni přiznala) se vykazuje na ošetřovatelských lůžkách všech odborností, OD 00024 je vykazován na lůžkách ostatních odborných léčebných ústavů; jedná se o výkony lůžkové zdravotní péče poskytované v odlišných typech odborných léčebných ústavů, v ústavech s ošetřovatelskými lůžky a v ústavech ostatních, tedy o především kvalitativně odlišné druhy zdravotní péče.
Pro řešení dovolatelkou předložené otázky je rozhodné, že
a) ošetřovací dny se vykazují při hospitalizaci pacienta na lůžkovém oddělení zdravotnického zařízení (první věta úvodního ustanovení kapitoly 5 textové části přílohy vyhlášky č. 134/1998 Sb.); zdravotním výkonem, s jehož poskytnutím se pojí úhrada z veřejného zdravotního pojištění, je tu ošetřovací den,
b) ošetřovací den je vykazován podle odbornosti oddělení, které jej vykazuje (čtvrtá věta úvodního ustanovení kapitoly 5 textové části přílohy),
c) na lůžkách tzv. ostatních odborných léčebných ústavů se vykazuje ošetřovací den 00024 (kapitola 5, článek 1, bod 12 textové části přílohy),
d) žalobkyně jako léčebna pro dlouhodobě nemocné náleží svou odborností mezi tzv. ostatní odborné léčebné ústavy (dovoláním nezpochybněný závěr odvolacího soudu),
e) v souladu s tím byla ve smlouvě o poskytování a úhradě zdravotní péče pro 1. pololetí roku 2005 sjednána úhrada za zdravotní péči odůvodněně a řádně poskytnutou pojištěncům žalované paušální sazbou za ošetřovací den kódu 00024 (zjištěno soudy nižších stupňů),
f) bodová hodnota jednotlivých zdravotních výkonů, rozhodná pro stanovení výše úhrady za jejich poskytnutí, se v konstrukci, na níž je založena vyhláška č. 134/1998 Sb., odvíjí od typových nákladů souvisejících s jejich poskytnutím, mezi něž patří též náklady na personální zabezpečení, podmíněné nároky na počet a kvalifikaci zdravotnických pracovníků, jejichž účast si poskytnutí zdravotního výkonu vyžaduje (kapitola 1 položka 14 textové části přílohy),
g) proto bylo jako předpoklad, za jehož splnění zdravotnickému zařízení, poskytujícímu zdravotní péči při hospitalizaci pacienta na lůžkovém oddělení, vzniká právo na úhradu za poskytnutí ošetřovacího dne podle jednotlivých odborností, stanoveno minimální personální vybavení pracoviště (kapitola 5 článek 7.1 textové části přílohy),
h) stanovení minimálního personálního vybavení zdravotnických zařízení ve vyhlášce č. 134/1998 Sb. je však pro nedostatek zákonného zmocnění neúčinné a soudy tedy k němu v žádném ohledu nemohou přihlížet (závěry R 120/2012 a důsledky z nich vyplývající),
ch) žalující zdravotnické zařízení poskytovalo pojištěncům žalované zdravotní pojišťovny zdravotní péči odůvodněně, řádně a průkazně zdokumentovaným způsobem; byť její personální vybavení bylo z hlediska neaplikovatelných požadavků na minimální personální vybavení pro vykazování ošetřovacího dne kódu 00024 personálním podstavem, nebylo prokázáno, že by tato skutečnost měla negativní vliv na rozsah a kvalitu poskytnuté zdravotní péče (zjištěno soudy nižších stupňů).
Byla-li ve smlouvě o poskytování a úhradě zdravotní péče uzavřené mezi zdravotní pojišťovnou a zdravotnickým zařízením poskytujícím následnou lůžkovou zdravotní péči (tzv. ostatním odborným léčebným ústavem) sjednána úhrada paušální sazbou za ošetřovací den kódu 00024 a nelze-li při určení výše úhrady za poskytnutou zdravotní péči přihlížet k požadavku na minimální personální vybavení pro vykazování tohoto ošetřovacího dne, stanovenému v kapitole 5, článku 7, bodě 7.1.5 textové části přílohy vyhlášky č. 134/1998 Sb., ve znění účinném do 31. 12. 2005, pak neporušilo-li zdravotnické zařízení svou vzájemnou smluvní povinnost poskytovat pojištěncům zdravotní pojišťovny zdravotní péči odůvodněně a řádně, přísluší mu - vzhledem k úvodnímu ustanovení kapitoly 5 textové části přílohy této vyhlášky a vzhledem k obsahu smluvního ujednání – úhrada za ošetřovací den podle příslušné odbornosti sjednané ve smlouvě o poskytování a úhradě zdravotní péče, tj. za ošetřovací den kódu 00024. Ze samotného nesplnění neúčinně stanovených a tudíž nezávazných limitů personálního vybavení upravených ve vyhlášce č. 134/1998 Sb. porušení smluvních povinností zdravotnickým zařízením dovozovat nelze. Za stavu, kdy právo na úhradu za poskytnutou zdravotní péči v paušální výši za ošetřovací den 00024 není podmíněno splněním formálně stanovených požadavků na personální vybavení zdravotnického zařízení, bude pro vznik práva na úhradu podle tohoto paušálu rozhodné toliko hledisko věcné, totiž zda šlo o zdravotní péči poskytnutou zdravotnickým zařízení příslušné odbornosti a zda zdravotní péče byla co do rozsahu a kvality poskytnuta v souladu se smlouvou o poskytování a úhradě zdravotní péče.
Takové řešení shledává Nejvyšší soud za daných okolností racionálním a spravedlivým. Námitkám dovolatelky zpochybňujícím jeho opodstatněnost nelze přisvědčit; dovolatelka se jejich prostřednictvím snaží nepřímo prosadit požadavky vyhlášky č. 134/1998 Sb. na minimální personální vybavení zdravotnického zařízení a obejít tak shora vyložené důsledky plynoucí ze závěrů přijatých Nejvyšším soudem v R 120/2012. Přísluší-li zdravotnickému zařízení paušální úhrada za ošetřovací den 00024, pak jí přísluší v plné výši, bez zřetele na konstrukci, na níž je bodové ohodnocení tohoto ošetřovacího dne v uvedené vyhlášce založeno.
K argumentaci dovolatelky zpochybňující konkrétně možnost bodového hodnocení kategorie pacienta v ústavní péči, vyjadřujícího zvýšenou náročnost ošetřovatelské péče poskytované pacientovi, Nejvyšší soud uzavírá, že nelze-li aplikovat ta ustanovení vyhlášky č. 134/1998 Sb., která podmiňují vykazování ošetřovacího dne příslušné odbornosti minimálním personálním vybavením zdravotnického zařízení, pak z logiky věci nemůže být aplikovatelné ani navazující a věcně související ustanovení kapitoly 6 textové části přílohy této vyhlášky, podle něhož podmínkou pro vykazování kategorií pacienta v ústavní péči je takový počet SZP, NZP a PZP (tj. středního zdravotnického personálu, nižšího zdravotnického personálu a pomocného zdravotnického personálu) pracujících na pracovišti, který překračuje standardní počet pracovníků použitý pro kalkulaci hodnoty OD a uvedený v kapitole Ošetřovací dny.
Protože Nejvyšší soud dospěl při řešení předložené otázky hmotného práva k týmž výsledkům jako odvolací soud, nezbývá než uzavřít, že dovolatelkou zpochybněné právní posouzení, na němž spočívá napadené rozhodnutí, je správné.
Námitka dovolatelky, že napadené rozhodnutí je pro nedostatek důvodů nepřezkoumatelné, je neopodstatněná. Odvolací soud zcela zřetelně a s dostatečnou mírou konkrétnosti vylíčil úvahy, jejichž prostřednictvím dospěl k právnímu posouzení věci.
Dovoláním neuplatněné vady řízení, k nimž u přípustného dovolání dovolací soud přihlíží z úřední povinnosti (srov. §242 odst. 3 větu druhou o. s. ř.), se ze spisu nepodávají.
Nejvyšší soud proto dovolání podle §243d písm. a) o. s. ř. zamítl.
Výrok o nákladech dovolacího řízení se opírá o §243c odst. 3 větu první, §224 odst. 1 a §142 odst. 1 o. s. ř. Žalovaná, která byla v dovolacím řízení neúspěšná, je povinna nahradit žalobkyni náklady, jež v dovolacím řízení účelně vynaložila a které sestávají z mimosmluvní odměny za zastupování advokátem v částce 18 300 Kč podle §1 odst. 2 věty první, §6 odst. 1, §7 bodu 6, §8 odst. 1 a §11 odst. 1 písm. k) vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), ve znění účinném od 1. 1. 2014, neboť úkon byl učiněn 25. 2. 2015 (srov. čl. II vyhlášky č. 390/2013 Sb.), a z paušální náhrady hotových výdajů ve výši 300 Kč za jeden úkon právní služby (vyjádření k dovolání) podle §13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb., ve znění pozdějších předpisů, při připočtení náhrady za daň z přidané hodnoty ve výši 21 % podle §137 odst. 3 o. s. ř., tj. v částce 3 906 Kč, kterou bude advokát jako plátce této daně povinen z odměny a z náhrad odvést a která podle §137 odst. 3 o. s. ř. rovněž patří k nákladům řízení. Celkovou náhradu ve výši 22 506 Kč je žalovaná povinna žalobkyni zaplatit ve lhůtě tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám její advokátky (§243b ve spojení s §149 odst. 1 o. s. ř.).
Nesplní-li povinná dobrovolně, co jí ukládá vykonatelné rozhodnutí, může se oprávněná domáhat výkonu rozhodnutí.
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 8. září 2016
JUDr. Pavel P ř í h o d a
předseda senátu