ECLI:CZ:NS:2016:32.CDO.3778.2016.1
sp. zn. 32 Cdo 3778/2016
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Příhody a soudců JUDr. Hany Gajdziokové a JUDr. Miroslava Galluse ve věci žalobkyně GEBRŰDER WEISS spol. s r. o. , se sídlem v Jenči, Průmyslová 477, PSČ 252 61, identifikační číslo osoby 44795092, zastoupené JUDr. Borisem Vacou, advokátem, se sídlem v Praze 1, Dlouhá 705/16, PSČ 110 00, proti žalované Profilex spol. s r. o. , se sídlem ve Zruči nad Sázavou, Dvořákova 353, PSČ 285 22, identifikační číslo osoby 61683116, zastoupené JUDr. Prokopem Benešem, advokátem, se sídlem v Praze 4, Antala Staška 510/38, PSČ 140 00, o zaplacení částky 1 160 343 Kč s příslušenstvím a o vzájemném návrhu žalované na zaplacení částky 687 233 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Kutné Hoře pod sp. zn. 5 C 217/2014, o dovolání žalované proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 30. 5. 2016, č. j. 21 Co 188/2016-261, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Okresní soud v Kutné Hoře usnesením ze dne 1. 2. 2016, č. j. 5 C 217/2014-250, zastavil ve shora označené věci řízení o vzájemném návrhu, jímž žalovaná vůči žalobkyni uplatnila nárok na náhradu škody ve výši 687 233 Kč. Soud prvního stupně současně rozhodl o nákladech řízení o vzájemném návrhu tak, že žádnému z účastníků nepřiznal právo na jejich náhradu.
Krajský soud v Praze k odvolání žalobkyně změnil v záhlaví označeným usnesením rozhodnutí soudu prvního stupně ve výroku o nákladech řízení tak, že žalované uložil zaplatit žalobkyni na jejich náhradu částku 41 237 Kč (první výrok), a současně rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení (druhý výrok).
Usnesení odvolacího soudu ve výroku o nákladech odvolacího řízení napadla žalovaná dovoláním.
Rozhodné znění občanského soudního řádu pro dovolací řízení se podává z bodu 2, části první, článku II zákona č. 293/2013 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony.
Podle §241a odst. 2 občanského soudního řádu (dále též jen „o. s. ř.“) v dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh).
Podle §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Dovolatelka spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání v tom, že „odvolací soud se při rozhodování o napadeném výroku odchýlil od rozhodovací praxe“.
Nejvyšší soud ve svých rozhodnutích soustavně zdůrazňuje, že má-li být dovolání přípustné podle §237 o. s. ř. proto, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, musí být z obsahu dovolání patrno, o kterou otázku hmotného nebo procesního práva jde a od které "ustálené rozhodovací praxe" se řešení této právní otázky odvolacím soudem odchyluje (srov. např. již usnesení ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod číslem 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, usnesení ze dne 27. 8. 2013, sen. zn. 29 NSČR 55/2013, uveřejněné v časopise Soudní judikatura, sešit č. 10, ročník 2014, pod číslem 116, či usnesení ze dne 29. 8. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2488/2013, ústavní stížnost proti němuž Ústavní soud usnesením ze dne 21. 1. 2014, sp. zn. I. ÚS 3524/13, odmítl a které je, stejně jako ostatní rozhodnutí Nejvyššího soudu zde citovaná, dostupné na http://www.nsoud.cz ).
Uvedeným požadavkům na vymezení předpokladu přípustnosti dovolání dovolatelka nedostála, neboť judikatorní závěry dovolacího soudu, od nichž se měl odvolací soud při řešení otázky náhrady nákladů odvolacího řízení odchýlit, nikterak neoznačila.
Vytčený nedostatek obligatorní náležitosti dovolání nelze již odstranit, neboť lhůta pro podání dovolání, během níž tak bylo možno učinit (srov. §241b odst. 3 větu první o. s. ř.), uplynula. Jde přitom o takovou vadu, které brání pokračování v dovolacím řízení, neboť v důsledku absence uvedené náležitosti nelze posoudit přípustnost dovolání (srov. §243c odst. 1 větu první o. s. ř.).
Nehledě na to je – oproti přesvědčení dovolatelky - přípustnost dovolání vyloučena ustanovením §238 odst. 1 písm. c) o. s. ř., podle něhož dovolání podle §237 o. s. ř. není přípustné proti rozsudkům a usnesením, v nichž dovoláním napadeným výrokem bylo rozhodnuto o peněžitém plnění nepřevyšujícím 50 000 Kč, ledaže jde o vztahy ze spotřebitelských smluv a o pracovněprávní vztahy; k příslušenství pohledávky se přitom nepřihlíží.
Nejvyšší soud vysvětlil v usnesení ze dne 26. 9. 2013, sen. zn. 29 ICdo 34/2013, uveřejněném pod číslem 5/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, že pokud soudy nižších stupňů rozhodly, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení před těmito soudy vedených, je pro posouzení, zda dovoláním napadenými výroky o nákladech řízení bylo rozhodnuto o peněžitém plnění nepřevyšujícím 50 000 Kč, určující výše nákladů řízení, jejichž náhradu takto dovolateli podle dovolání odepřely.
Dovolatelka náklady, které jí vznikly v odvolacím řízení, nespecifikovala. Podle obsahu spisu sestávají z mimosmluvní odměny za jeden úkon právní služby, totiž za vyjádření k odvolání ve smyslu §11 odst. 1 písm. k) vyhlášky Ministerstva spravedlnosti č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), ve znění pozdějších předpisů.
Tarifní hodnotou ve smyslu §8 odst. 1 advokátního tarifu rozhodnou pro výši odměny za úkony právní služby učiněné v předmětném odvolacím řízení je odvolatelkou (tj. žalobkyní) požadovaná částka 137 456 Kč, kterou jí – podle jejího přesvědčení – soud prvního stupně odepřel. Peněžitým plněním, o němž bylo odvolacím soudem rozhodnuto v dovoláním napadeném výroku o nákladech odvolacího řízení, v intencích §238 odst. 1 písm. c) o. s. ř., však oproti názoru dovolatelky není částka 137 456 Kč, nýbrž této tarifní hodnotě příslušející odměna advokáta, spolu s paušálem režijních výloh a s daní z přidané hodnoty. Dovolatelka tu ve své argumentaci zřejmě zaměňuje to, o čem odvolací soud rozhodoval v rámci přezkumu rozhodnutí soudu prvního stupně, tj. v prvním výroku, jenž dovoláním napaden není, a co bylo předmětem dovoláním napadeného výroku o nákladech odvolacího řízení (z jiného úhlu pohledu nerozlišuje, co bylo předmětem odvolacího řízení a co je předmětem řízení dovolacího).
Sazba mimosmluvní odměny za jeden úkon právní služby z tarifní hodnoty 137 456 Kč činí podle §7 bodu 5 advokátního tarifu 6 620 Kč. Jelikož v odvolacím řízení šlo o jiné rozhodnutí než o věci samé, náleží mimosmluvní odměna ve výši jedné poloviny [§11 odst. 2 písm. c) advokátního tarifu], tj. v částce 3 310 Kč; s náhradou hotových výdajů dle §13 odst. 3 advokátního tarifu ve výši 300 Kč a náhradou za daň z přidané hodnoty podle §137 odst. 3 o. s. ř. ve výši 21 %, tj. 758 Kč, jde tudíž celkem o částku 4 368 Kč. Při úspěchu dovolatelky v rozsahu, jak jej sama vyčíslila, by jí tak byla – v intencích její dovolací argumentace – na nákladech odvolacího řízení odepřena částka 1 747,20 Kč.
Jestliže částka představující výši nákladů řízení, jejichž náhrada byla dovolatelce podle dovolání odepřena, nepřevyšuje 50 000 Kč, dovolání podle §237 o. s. ř. přípustné být nemůže (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 5. 2013, sp. zn. 29 Cdo 1172/2013, uveřejněné pod číslem 80/2013 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
Na tom nemůže nic změnit ani nepřesné a tudíž nesprávné poučení odvolacího soudu, že dovolání je za splnění předpokladů stanovených v §237 o. s. ř. přípustné (tj. že je přípustné i proti výroku o nákladech odvolacího řízení). Nejvyšší soud vychází ve své rozhodovací praxi z názoru, že nesprávné poučení odvolacího soudu o možnosti podat dovolání přípustnost dovolání nezakládá (srov. např. důvody usnesení ze dne 29. 8. 2002, sp. zn. 29 Odo 523/2002, uveřejněného pod číslem 32/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, důvody usnesení ze dne 27. 6. 2002, sp. zn. 29 Odo 425/2002, uveřejněného tamtéž pod číslem 51/2003, a z poslední doby usnesení ze dne 11. 7. 2016, sp. zn. 32 Cdo 955/2016, a ze dne 26. 7. 2016, sp. zn. 32 Cdo 2067/2016). Odkaz dovolatelky na závěry nálezu Ústavního soudu ze dne 31. 1. 2012, řešících odlišnou procesní situaci, je nepřípadný.
Z uvedených důvodů Nejvyšší soud dovolání podle §243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se neodůvodňuje (§243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 29. června 2016
JUDr. Pavel P ř í h o d a
předseda senátu