ECLI:CZ:NS:2016:32.CDO.3796.2015.1
sp. zn. 32 Cdo 3796/2015
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Hany Gajdziokové a soudců JUDr. Pavla Příhody a JUDr. Marka Doležala v právní věci žalobce J. Š. , zastoupeného Mgr. Richardem Frommerem, advokátem se sídlem v Olomouci, Ostružnická 325/6, proti žalovaným 1) Ing. L. V. , zastoupenému Mgr. Janou Klosovou, advokátkou se sídlem v Olomouci, tř. Svobody 645/2 a 2) OHL ŽS, a. s. , se sídlem v Brně, Burešova 938/17, identifikační číslo osoby 46 34 27 96, zastoupené Mgr. Pavlou Brennan Kahounovou, advokátkou se sídlem v Praze 1, Ostrovní 126/30, o zaplacení částky 276 686,20 Kč s příslušenstvím, vedené u Krajského soudu v Ostravě - pobočky v Olomouci pod sp. zn. 19 ECm 32/2010, o dovolání žalobce proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 17. září 2014, č. j. 1 Cmo 16/2014-423, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žalobce je povinen zaplatit žalované 2) na náhradu nákladů dovolacího řízení částku 11 761 Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozhodnutí k rukám její zástupkyně.
Odůvodnění:
Krajský soud v Ostravě - pobočka v Olomouci rozsudkem ze dne 28. března 2013, č. j. 19 ECm 32/2010-275, uložil žalovanému 1) zaplatit žalobci částku 79 420 Kč (výrok I.), zamítl žalobu ve vztahu k žalovanému 1) co do částky 197 266,20 Kč (výrok II.), zamítl žalobu ve vztahu k žalované 2) a co do nároku žalobce na plnění společné a nerozdílné se žalovaným 1) na zaplacení částky 276 686,20 Kč (výrok III.) a rozhodl o nákladech řízení (výroky IV. a V.).
K odvolání žalobce a žalovaného 1) Vrchní soud v Olomouci v záhlaví označeným rozsudkem potvrdil rozsudek soudu prvního stupně v části výroku II., kterou byla zamítnuta žaloba co do částky 10 686,20 Kč, a ve výrocích III. a V. (první výrok), ve zbylé napadené části, tj. ve výroku II. ohledně částky 186 580 Kč a ve výrocích I. a IV., rozsudek soudu prvního stupně zrušil a věc mu v tomto rozsahu vrátil k dalšímu řízení (druhý výrok) a rozhodl o nákladech odvolacího řízení (třetí výrok).
Proti rozsudku odvolacího soudu, výslovně proti prvnímu a třetímu výroku, podal žalobce dovolání, maje za to, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného práva, která v rozhodování dovolacího soudu nebyla vyřešena. Navrhuje, aby dovolací soud rozhodnutí odvolacího soudu v napadených výrocích zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Žalovaná 2) považuje rozhodnutí odvolacího soudu za správné, navrhuje dovolání odmítnout, popřípadě zamítnout, a požaduje náhradu nákladů dovolacího řízení.
Vzhledem k datu vydání rozsudku odvolacího soudu se uplatní pro dovolací řízení - v souladu s bodem 7. čl. II přechodných ustanovení části první zákona č. 404/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, a s bodem 2. čl. II přechodných ustanovení části první zákona č. 293/2013 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony - občanský soudní řád (dále též jen „o. s. ř.“) ve znění účinném od 1. ledna 2013 do 31. prosince 2013.
Podle ustanovení §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Z ustanovení §241a odst. 2 o. s. ř. vyplývá, že v dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh).
Předpoklady přípustnosti dovolání podle ustanovení §237 o. s. ř. splněny nejsou, neboť na řešení otázky, zda je původce odpadu pasivně legitimován ve sporu o zaplacení obvyklé ceny za uložení odpadu, předložené dovolatelem jakožto otázky hmotného práva dovolacím soudem neřešené, napadené rozhodnutí nespočívá, tato otázka nebyla pro rozhodnutí odvolacího soudu určující (srov. shodně např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. července 2013, sen. zn. 29 NSČR 53/2013, jež je veřejnosti dostupné, stejně jako dále citovaná rozhodnutí Nejvyššího soudu, na jeho webových stránkách). Dovolatel pomíjí, že podle dikce ustanovení §237 o. s. ř. je jedním z předpokladů přípustnosti dovolání skutečnost, že na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva napadené rozhodnutí závisí, tedy že odvolacím soudem vyřešená právní otázka je pro jeho rozhodnutí určující. Odvolací soud založil své rozhodnutí o nedostatku věcné legitimace žalované 2) na závěru, že smluvní vztah mezi žalobcem a žalovanou 2) nebyl tvrzen, natož prokázán. Rovněž v řízení nevyšlo najevo, že by se žalovaná 2) na úkor žalobce uložením zeminy bezdůvodně obohatila. Shrnul, že závěr krajského soudu o nedostatku pasivní věcné legitimace žalované 2) je věcně správný, a proto jeho rozhodnutí v této části potvrdil. Otázkou pasivní legitimace původce odpadu se odvolací soud nezabýval. Stran této otázky neučinil žádný závěr, který by mohl být přezkoumán v dovolacím řízení.
Pro úplnost Nejvyšší soud uvádí, že otázka věcné legitimace účastníka řízení jakožto otázka hmotněprávní je předmětem dokazování, soud ji řeší až na základě výsledků dokazování a závěr o věcné legitimaci či jejím nedostatku tak vychází z konkrétních skutkových zjištění a okolností dané věci. Správnost skutkového stavu věci zjištěného v řízení před soudy nižších stupňů v dovolacím řízení probíhajícím v procesním režimu účinném od 1. ledna 2013 však zpochybnit nelze.
Namítá-li dovolatel, že odvolací soud pominul jeho odvolací námitky, aniž by však formuloval jakoukoliv otázku procesního práva, není tato námitka vady řízení relevantní, neboť podle ustanovení §241a odst. 1 o. s. ř. dovolání lze podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Pro úplnost dovolací soud dodává, že podle ustálené judikatury je soud povinen uvést důvody pro své rozhodnutí, avšak tato povinnost nemůže být chápána jako příkaz předložit detailní odpověď na každý argument; rozsah této povinnosti se může lišit podle povahy rozhodnutí, přičemž její splnění může být hodnoceno pouze ve světle konkrétních okolností případu (srov. shodně usnesení Ústavního soudu ze dne 11. června 2009, sp. zn. IV. ÚS 997/09, in www.usoud.cz , a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10. prosince 2014, sp. zn. 32 Cdo 3000/2012).
Dovolání žalobce výslovně směřuje i proti výrokům o nákladech řízení. Dovolání v této části trpí vadou, protože dovolatel v něm oproti požadavkům vymezeným pro obsah dovolání v ustanovení §241a odst. 2 o. s. ř. neuvedl, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (srov. ustanovení §237 o. s. ř.) a nesprávnost rozhodnutí. K výrokům o nákladech řízení chybí v dovolání jakákoli argumentace. Tento nedostatek nelze již odstranit, neboť lhůta, během níž tak bylo možno učinit, uplynula.
Nejvyšší soud proto dovolání proti rozsudku odvolacího soudu podle ustanovení §243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se neodůvodňuje (§243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.). O náhradě nákladů dovolacího řízení mezi žalobcem a žalovaným 1) nebylo rozhodnuto, neboť ve vztahu mezi těmito účastníky nejde o rozhodnutí, jímž se řízení končí (srov. §151 odst. 1 o. s. ř.).
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li povinný dobrovolně, co mu ukládá vykonatelné rozhodnutí, může se oprávněná domáhat výkonu rozhodnutí.
V Brně dne 24. února 2016
JUDr. Hana G a j d z i o k o v á
předsedkyně senátu