ECLI:CZ:NS:2016:32.CDO.412.2016.1
sp. zn. 32 Cdo 412/2016
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátu složeném z předsedkyně JUDr. Hany Gajdziokové a soudců JUDr. Marka Doležala a JUDr. Pavla Příhody v právní věci žalobkyně PERSO International s. r. o. , se sídlem v Černošicích, Peroutkova 1860, identifikační číslo osoby 26721147, zastoupené JUDr. Miroslavem Zemanem, advokátem se sídlem v Praze 10, Ukrajinská 728/2, proti žalovanému V. P. , podnikateli se sídlem v Jesenici 23, identifikační číslo osoby 65591216, zastoupenému Mgr. Marií Jonákovou, advokátkou se sídlem v Příbrami, nám. T. G. Masaryka 154, o zaplacení 68 279 Kč, vedené u Okresního soudu Praha-západ pod sp. zn. 8 C 315/2014, o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 21. 10. 2015, č. j. 29 Co 317/2015-200, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Okresní soud Praha-západ rozsudkem ze dne 17. 4. 2015, č. j. 8 C 315/2014-173, uložil žalovanému zaplatit žalobkyni 68 279 Kč (výrok I.) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok II.).
Krajský soud v Praze k odvolání žalovaného rozsudkem ze dne 21. 10. 2015, č. j. 29 Co 317/2015-200, potvrdil rozsudek soudu prvního stupně (první výrok) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (druhý výrok).
Proti rozsudku odvolacího soudu, výslovně proti oběma jeho výrokům, podal žalovaný dovolání, maje za to, že „napadené rozhodnutí závisí na vyřešení několika otázek hmotného práva, z nichž některé dosud nebyly v praxi dovolacího soudu vyřešeny a některých z nich se odvolací odchýlil od rozhodovací praxe dovolacího soudu“. Navrhuje, aby dovolací soud napadené rozhodnutí odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil „k opětovnému projednání“.
Podle §237 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále též jen „o. s. ř.“), není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Podle §238 odst. 1 písm. c) o. s. ř. dovolání podle §237 není přípustné proti rozsudkům a usnesením, v nichž dovoláním napadeným výrokem bylo rozhodnuto o peněžitém plnění nepřevyšujícím 50 000 Kč, ledaže jde o vztahy ze spotřebitelských smluv a o pracovněprávní vztahy; k příslušenství pohledávky se přitom nepřihlíží.
Podle §241a odst. 2 o. s. ř. v dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh).
Soudní praxe je jednotná v závěru, podle něhož přípustnost dovolání proti rozhodnutí odvolacího soudu s více samostatnými nároky s odlišným skutkovým základem je třeba zkoumat ve vztahu k jednotlivým nárokům samostatně bez ohledu na to, zda tyto nároky byly uplatněny v jednom řízení a zda o nich bylo rozhodnuto jedním výrokem (k tomu srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. 6. 1999, sp. zn. 2 Cdon 376/96, uveřejněné v časopise Soudní judikatura č. 1, ročník 2000, pod číslem 9, dále jeho usnesení ze dne 24. 3. 2005, sp. zn. 29 Odo 1373/2004, ze dne 31. 3. 2005, sp. zn. 25 Cdo 1097/2004, rozsudek ze dne 4. 6. 2008, sp. zn. 25 Cdo 3117/2006, 25 Cdo 2432/2008, uveřejněný pod číslem 66/2009 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, a usnesení ze dne 30. 11. 2011, sp. zn. 29 Cdo 3816/2011, jež jsou - stejně jako všechna dále citovaná rozhodnutí Nejvyššího soudu - veřejnosti k dispozici in www.nsoud.cz ; dále usnesení Ústavního soudu ze dne 10. 4. 2008, sp. zn. III. ÚS 307/05, jež je veřejnosti k dispozici in www.usoud.cz ).
O takovou situaci jde i v poměrech projednávané věci, když předmětem dovolacího řízení jsou žalobkyní uplatněné nároky na zaplacení měsíčních poplatků ve výši 57 377 Kč, smluvní pokuty ve výši 3 500 Kč za porušení povinnosti podle čl. 3.22 smlouvy o spolupráci a smluvní pokuty ve výši 7 402 Kč za prodlení s úhradou minimálních měsíčních poplatků za období srpen 2010 až červenec 2011. Bez zřetele na to, že tyto nároky byly uplatněny jednou žalobou a soudy nižších stupňů o nich rozhodly jedním výrokem a jednou celkovou částkou, jde ve smyslu výše označené konstantní judikatury o samostatné nároky s odlišným skutkovým základem.
Jelikož nároky na zaplacení smluvních pokut ve výši 3 500 Kč a ve výši 7 402 Kč nepřesahují limitní částku 50 000 Kč a nejde o vztah ze spotřebitelské smlouvy ani o pracovněprávní nárok, je přípustnost dovolání ve vztahu k těmto nárokům vzhledem k §238 odst. 1 písm. c) o. s. ř. vyloučena.
Též v části směřující proti rozhodnutí odvolacího soudu o náhradě nákladů řízení není dovolání vzhledem k §238 odst. 1 písm. c) o. s. ř. přípustné, neboť výše nákladů řízení, k jejichž náhradě byl dovolatel zavázán za řízení před soudem prvního stupně (33 615,60 Kč) a před odvolacím soudem (10 067 Kč), nepřevyšuje částku 50 000 Kč (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 5. 2013, sp. zn. 29 Cdo 1172/2013, uveřejněné pod číslem 80/2013 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Dovolání v této části navíc trpí vadami pro nevymezení předpokladů přípustnosti dovolání.
Spatřuje-li dovolatel nesprávné právní posouzení věci odvolacím soudem v otázce naplnění obsahu nepojmenované smlouvy „ve vztahu ke vzniku nároku na úhradu smlouvou požadovaného měsíčního plnění (poplatku)“ a v otázce posouzení obsahu nepojmenované smlouvy „ve vztahu k nutným (esenciálním) ustanovením daného závazkového vztahu“, aniž by tyto otázky, jejichž řešení má být přezkoumáno dovolacím soudem, jasně a určitě formuloval, trpí dovolání v této části vadou, neboť dovolatel v něm oproti požadavkům vymezeným pro obsah dovolání v §241a odst. 2 o. s. ř. neuvádí, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (srov. §237 o. s. ř.) a důvod dovolání (srov. §241a odst. 3 o. s. ř.).
Namítá-li dovolatel, že žalobkyně neprokázala obsah pojmu know-how použitého ve smlouvě o spolupráci, zejména pak že tímto obsahem měly strany na mysli výčet uvedený žalobkyní v doplnění žaloby, že žalobkyně nikdy nesplnila povinnost předat mu know-how a že neprokázala, že „výhodou pro partnery bylo uvedení jednotlivých dodavatelů, kteří pro partnery měly výhodnější podmínky (delší splatnost, lepší ceny apod.), a že i sjednání těchto výhod tvoří know-how“, zakládá kritiku správnosti posouzení věci odvolacím soudem na odlišném hodnocení v řízení provedených důkazů. Pomíjí přitom, že ani v režimu dovolacího řízení podle občanského soudního řádu ve znění účinném od 1. 1. 2013 nelze hodnocení důkazů (se zřetelem na zásadu volného hodnocení důkazů zakotvenou v §132 o. s. ř.) úspěšně napadnout dovolacím důvodem podle §241a odst. 1 o. s. ř., námitky takové povahy nemohou tudíž přivodit ani závěr o přípustnosti dovolání (srov. např. důvody usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněného pod číslem 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, a dále např. usnesení ze dne 27. 3. 2014, sp. zn. 33 Cdo 843/2014, ze dne 22. 10. 2014, sp. zn. 33 Cdo 1327/2014, ze dne 28. 5. 2015, sp. zn. 29 Cdo 12/2015, a ze dne 30. 6. 2015, sp. zn. 33 Cdo 1189/2015).
Při úvaze, zda je právní posouzení věci odvolacím soudem - v mezích právních otázek vytyčených dovolatelem - správné, Nejvyšší soud vychází (musí vycházet) ze skutkových závěrů odvolacího soudu a nikoli z těch skutkových závěrů, které v dovolání na podporu svých právních argumentů nejprve zformuluje sám dovolatel (srov. např. důvody rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 27. 10. 2004, sp. zn. 29 Odo 268/2003, uveřejněného pod číslem 19/2006 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. 6. 2006, sp. zn. 29 Odo 1203/2004, či ze dne 10. 10. 2013, sp. zn. 29 Cdo 3829/2011). Podle skutkových zjištění odvolacího soudu žalobkyně dovolateli poskytla firemní logo, možnost využívat firemní webové stránky, seznam dodavatelů, kteří smluvním partnerům poskytují dobré obchodní podmínky, určité vzorové dokumenty a postupy, které měly dovolateli usnadnit rozjezd podnikání, a jednatel žalobkyně byl k dispozici smluvním partnerům (a tedy i dovolateli) pro řešení jejich problémů v souvislosti s podnikáním pod hlavičkou žalobkyně. Know-how, které žalobkyně dovolateli podle smlouvy o spolupráci měla poskytnout (a také poskytla), zahrnovalo podle skutkových zjištění odvolacího soudu jak obchodní metody a systémy postupů blíže popsané a jasně specifikované v doplnění žaloby ze dne 6. 2. 2015, tak i v podstatě celý obchodní model, který žalobkyně praktikuje.
Při vymezení obsahu pojmu know-how se odvolací soud nijak neodchýlil od ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu. V rozsudku ze dne 10. 9. 2008, sp. zn. 29 Odo 426/2006, na který dovolatel odkazuje, Nejvyšší soud popsal know-how jako souhrn specifických znalostí a zkušeností v jakékoliv oblasti výrobní, zemědělské, obchodní apod. umožňujících provést určitý konkrétní úkol rychle s nejmenším vynaložením energie a nákladů. Obsah pojmu know-how zjištěný odvolacím soudem tomuto popisu zcela odpovídá. Závěry rozsudku sp. zn. 29 Odo 426/2006, podle kterých smlouva o tichém společenství musí obsahovat konkrétní specifikaci know-how a také jeho peněžní ocenění, nelze bez dalšího vztahovat též na obsahové náležitosti jiných smluv. Tyto závěry totiž Nejvyšší soud formuloval pouze pro účely konkretizace vkladu, který se tichý společník zavázal poskytnout podnikateli a podílet se jím na jeho podnikání. Přesné stanovení a ocenění know-how představujícího vklad tichého společníka je nutné, neboť podnikatel se stává jeho vlastníkem a na výši vkladu závisí podíl tichého společníka na výsledku podnikání podnikatele (na zisku či na ztrátě). Tak tomu však v případě smlouvy o spolupráci není.
Učinil-li na základě shora uvedených skutkových zjištění odvolací soud závěr, podle kterého je smlouva o spolupráci (zejména předmět plnění žalobkyně) určitá, je tento závěr v souladu s ustálenou rozhodovací praxí Nejvyššího soudu vyjádřenou např. v dovolatelem citovaném rozsudku ze dne 27. 9. 2011, sp. zn. 32 Cdo 4863/2009. Podle skutkových zjištění odvolacího soudu dovolatel přijímal od žalobkyně konkrétní plnění podle smlouvy, aniž si na cokoliv stěžoval a aniž cokoliv reklamoval. Smluvní strany proto neměly žádnou pochybnost o tom, jaká práva a povinnosti jim ze smlouvy vznikají.
Přípustnost dovolání nejsou způsobilé založit otázky „posouzení platnosti smlouvy jako celku vzhledem k neplatným ustanovením, která nelze oddělit od ostatního obsahu smlouvy“, posouzení síly smluvních stran „ve vztahu k vymezení slabší smluvní strany a její ochrany“, posouzení vyváženosti práv a povinností smluvních stran (partnerský vztah) franšízové smlouvy, posouzení nároku na franšízový poplatek a posouzení platnosti licenční smlouvy „na užívání loga žalobce a obchodní firmy žalobce“, neboť na řešení těchto otázek rozhodnutí odvolacího soudu nespočívá. Dovolatel pomíjí, že podle dikce ustanovení §237 o. s. ř. je jedním z předpokladů přípustnosti dovolání skutečnost, že na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva napadené rozhodnutí závisí, tedy že odvolacím soudem vyřešená právní otázka je pro jeho rozhodnutí určující (k tomu srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 7. 2013, sen. zn. 29 NSČR 53/2013, v němž Nejvyšší soud zdůraznil, že dovolání není přípustné podle §237 o. s. ř., jestliže dovolatel jako důvod jeho přípustnosti předestírá dovolacímu soudu k řešení otázku hmotného nebo procesního práva, na níž rozhodnutí odvolacího soudu nezávisí). Odvolací soud se těmito otázkami nijak nezabýval, dovolatel tyto otázky v odvolacím řízení ostatně ani sám neotevřel.
Přípustnost dovolání není způsobilá založit ani námitka, podle které se odvolací soud při posouzení splatnosti poplatku nevypořádal s jazykovým výkladem smlouvy. Dovolatel především v rozporu s §241a odst. 2 o. s. ř. ve vztahu k této námitce nevymezil, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§237 o. s. ř.). Nejvyšší soud má navíc za to, že odvolací soud respektoval výkladová pravidla určená v §35 odst. 2 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění účinném do 31. 12. 2013, a v §266 zákona č. 513/1991 Sb., obchodní zákoník, ve znění účinném do 31. 12. 2013, a zásady pro výklad právních úkonů formulované např. v důvodech rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 26. 11. 1998, sp. zn. 25 Cdo 1650/98, podle kterých jazykové vyjádření právního úkonu zachycené ve smlouvě musí být nejprve vykládáno prostředky gramatickými (z hlediska možného významu jednotlivých použitých pojmů), logickými (z hlediska vzájemné návaznosti použitých pojmů) či systematickými (z hlediska řazení pojmů ve struktuře celého právního úkonu). Odvolací soud jasně, srozumitelně a v souladu s těmito výkladovými pravidly vysvětlil, z jakých důvodů považoval výklad zastávaný dovolatelem za nepřijatelný a jaké důvody ho vedly k přijetí výkladu odlišného.
Přípustnost dovolání nezakládají ani tvrzení dovolatele o podaných trestních oznámeních, o povinnosti řady partnerů k úhradě statisícových částek, o pokračování smluvních vztahů a o povinnosti některých smluvních partnerů platit měsíční poplatky za „neaktivní“ smluvní vztah, kterému nekoresponduje žádné protiplnění ze strany žalobkyně, neboť tato tvrzení nezahrnují žádnou otázku procesního či hmotného práva, na jejichž vyřešení rozhodnutí odvolacího soudu závisí.
Vytýká-li dovolatel odvolacímu soudu nepřezkoumatelnost jeho rozhodnutí, aniž by formuloval otázku procesního práva, na jejímž vyřešení by bylo rozhodnutí odvolacího soudu založeno, namítá tím existenci vady řízení, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Brání-li totiž nedostatek řádného a přezkoumatelného odůvodnění právního posouzení věci odvolacím soudem dovolacímu soudu zhodnotit jeho správnost, jde o vadu řízení, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (srov. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 27. 10. 2010, sp. zn. 30 Cdo 1593/2009, ze dne 22. 11. 2006, sp. zn. 32 Odo 1292/2006, ze dne 17. 1. 2008, sp. zn. 32 Odo 1702/2005, ze dne 20. 7. 2010, sp. zn. 32 Cdo 2050/2010, ze dne 20. 1. 2011, sp. zn. 26 Cdo 583/2009, a ze dne 23. 2. 2012, sp. zn. 20 Cdo 1276/2011). K vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, však lze v dovolacím řízení přihlédnout jen tehdy, je-li dovolání obecně přípustné (§242 odst. 3 o. s. ř.).
Jelikož se dovolateli nepodařilo úspěšně vymezit žádný z předpokladů přípustnosti dovolání uvedených v §237 o. s. ř., Nejvyšší soud jeho dovolání podle §243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se neodůvodňuje (§243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 26. 4. 2016
JUDr. Hana G a j d z i o k o v á
předsedkyně senátu