ECLI:CZ:NS:2016:32.CDO.4416.2015.1
sp. zn. 32 Cdo 4416/2015
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Příhody a soudců JUDr. Marka Doležala a JUDr. Miroslava Galluse ve věci žalobkyně PARKING CENTRUM, a. s. , se sídlem v Mariánských Lázních, Pramenská 653/2, PSČ 353 01, identifikační číslo osoby 61776068, zastoupené JUDr. Ladislavem Jiráskem, advokátem se sídlem v Mariánských Lázních, Klíčová 199/2, PSČ 353 01, proti žalované S T A V O S A N spol. s. r. o. , se sídlem v Plzni, Předenická 1, PSČ 301 00, identifikační číslo osoby 45354201, zastoupené JUDr. Zbyňkem Holým, advokátem se sídlem v Plzni – Vnitřním Městě, Malá 43/6, PSČ 301 00, o zaplacení 1 367 853 Kč s příslušenstvím, vedené u Krajského soudu v Plzni pod sp. zn. 42 Cm 33/2013, o dovolání žalované proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 29. 5. 2015, č. j. 1 Cmo 199/2013-99, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni na náhradu nákladů dovolacího řízení částku 17 036,80 Kč, a to do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám jejího advokáta.
Odůvodnění:
Se zřetelem k době vydání napadeného rozhodnutí odvolacího soudu se uplatní pro dovolací řízení - v souladu s bodem 7. článku II, části první, přechodných ustanovení zákona č. 404/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, a s bodem 2. článku II, části první, přechodných ustanovení zákona č. 293/2013 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony - občanský soudní řád ve znění účinném od 1. 1. 2013 do 31. 12. 2013 (dále též jen „o. s. ř.“).
Dovolání žalované proti v záhlaví označenému usnesení, jímž Vrchní soud v Praze potvrdil usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 16. 5. 2013, č. j. 42 Cm 33/2013-55, kterým byl pro opožděnost odmítnut odpor žalovaného ze dne 20. 3. 2013 proti platebnímu rozkazu vydanému Krajským soudem v Plzni dne 21. 2. 2013, č. j. 42 Cm 33/2013-40, není přípustné.
Podle §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Podle §241a odst. 2 o. s. ř. v dovolání musí být mimo jiné uvedeno, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§237 až 238a).
Dovolatelka spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání v tom, že odvolací soud se úvahou, že její tvrzení, podle něhož přihlášení do její datové schránky neučinila osoba oprávněná, nebylo v řízení prokázáno, neboť toto tvrzení samo o sobě není dostatečným důkazem o této skutečnosti, odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, resp. se jedná o otázku, která je dovolacím soudem rozhodována rozdílně. Argumentuje závěry rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 21. 4. 1998, sp. zn. 26 Cdo 732/98 (uveřejněného pod číslem 35/99 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek), a rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 29. 8. 2011, sp. zn. 26 Cdo 2341/2009 (jenž je, stejně jako ostatní rozhodnutí Nejvyššího soudu zde citovaná, dostupný na http://www.nsoud.cz ), podle nichž negativní tvrzení se zásadně neprokazují a účastník, který tvrdí negativní skutečnost, nenese ohledně této skutečnosti důkazní břemeno.
Dovolatelkou předložená otázka, zda lze prokazovat negativní tvrzení, kritéria stanovená v §237 o. s. ř. nesplňuje, neboť dovoláním napadené rozhodnutí odvolacího soudu na řešení této otázky nezávisí.
Argumentaci, v níž spatřuje požadavek na prokázání negativní skutečnosti, dovolatelka vytrhuje z kontextu úvah odvolacího soudu a takto izolovanou, s využitím jisté nedůslednosti v její formulaci, ji významově posouvá.
Závěr o tom, že dovolatelce bylo řádně doručeno do datové schránky, odvolací soud založil
a) na poznatku vyplývajícím z potvrzení o dodání do datové schránky, vystaveného Ministerstvem vnitra České republiky v souladu s §20 odst. 1 písm. e) zákona č. 300/2008 Sb., o elektronických úkonech a autorizované konverzi dokumentů, ve znění pozdějších předpisů, podle něhož se do datové schránky dovolatelky dne 4. 3. 2013 v 14:34:28 hod. prostřednictvím příslušných přístupových údajů přihlásila osoba oprávněná k přístupu do této datové schránky, a současně
b) na úvaze, že dovolatelce se zprávu podávající se z tohoto důkazu zpochybnit nezdařilo, neboť samotné tvrzení, že se oprávněná osoba v uvedené době do datové schránky nepřihlásila, ke zpochybnění nestačí.
V souzené věci se tedy jedná o jinou důkazní situaci, než kterou řešil Nejvyšší soud v dovolatelkou zmíněných rozhodnutích či např. též v rozsudcích ze dne 28. 3. 2001, sp. zn. 28 Cdo 464/2001, ze dne 26. 7. 2001, sp. zn. 28 Cdo 540/2001, ze dne 26. 4. 2012, sp. zn. 25 Cdo 2912/2010, a ze dne 28. 8. 2013, sp. zn. 23 Cdo 1722/2012. Po dovolatelce se tu nechtělo, aby prokazovala, že se do její datové schránky oprávněná osoba v uvedený čas nepřihlásila. Dovolatelka měla možnost zpochybnit věrohodnost potvrzení o dodání do datové schránky jako důkazu o tom, že k přihlášení oprávněné osoby došlo (např. tvrzením a osvědčením takových skutečností, v důsledku nichž by bylo vyloučeno, že to byla oprávněná osoba, kdo se do datové schránky přihlásil), a odvolací soud dovodil, že se jí to prostřednictvím uvedeného tvrzení nezdařilo.
Otázka, na jejímž řešení rozhodnutí odvolacího soudu nezávisí, přípustnost dovolání založit nemůže (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 7. 2013, sen zn. 29 NSČR 53/2013, ze dne 27. 4. 2015, sp. zn. 32 Cdo 5034/2014, a ze dne 31. 8. 2015, sp. zn. 32 Cdo 2894/2015, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 9. 2015, sp. zn. 32 Cdo 3570/2015, ústavní stížnost proti němuž Ústavní soud usnesením ze dne 28. 1. 2016, sp. zn. II. ÚS 3540/2015, odmítl).
Argumentaci, jež by splňovala kriteria stanovená v §237 o. s. ř., nelze nalézt ani v rámci obsahového vymezení důvodu dovolání.
Nejvyšší soud proto, aniž nařizoval jednání (§243a odst. 1 věta první o. s. ř.), dovolání podle §243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se neodůvodňuje (§243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.)
Nesplní-li povinná dobrovolně, co jí ukládá vykonatelné rozhodnutí, může se oprávněná domáhat výkonu rozhodnutí.
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 4. 4. 2016
JUDr. Pavel Příhoda
předseda senátu