ECLI:CZ:NS:2016:32.CDO.4493.2015.1
sp. zn. 32 Cdo 4493/2015
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl předsedou senátu JUDr. Miroslavem Gallusem v právní věci žalobkyně CASPER UNION s.r.o. , se sídlem v Praze 1, Olivova 948/6, PSČ 110 00, identifikační číslo osoby 24830801, proti žalovanému R. B. , o zaplacení 53 314,04 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Teplicích pod sp. zn. 110 C 8/2013, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 31. 3. 2015, č. j. 17 Co 309/2014-100, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Společnost CCRB, a.s., se sídlem v Praze Olivova 948/6, PSČ 110 00, identifikační číslo osoby 24723576 (dále též jen původní žalobkyně), podala dovolání proti v záhlaví označenému rozsudku, jímž Krajský soud v Ústí nad Labem potvrdil zamítavý rozsudek Okresního soudu v Teplicích ze dne 17. 2. 2014, č. j. 110 C 8/2013-77 (výrok I.), a dále rozhodl o nákladech odvolacího řízení (výrok II.).
Nejvyšší soud usnesením ze dne 24. 2. 2016, č. j. 32 Cdo 4493/2015-122, podle ustanovení §107 občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“) rozhodl, že na straně žalobkyně jako s účastnicí bude v řízení pokračováno se společností CASPER UNION s.r.o., se sídlem v Praze 1, Olivova 948/6, PSČ 110 00, identifikační číslo osoby 24830801. Nejvyšší soud tak rozhodl na základě zjištění, že původní žalobkyně v průběhu dovolacího řízení výmazem z obchodního rejstříku dne 31. 12. 2015 zanikla a tím i ztratila způsobilost být účastnicí řízení. Za situace, kdy její veškeré jmění přešlo na společnost ZUQ Czech, s.r.o., která posléze změnila obchodní firmu na CASPER UNION s.r.o., a kdy i povaha věci, o kterou v předmětném sporu jde, umožňuje v řízení pokračovat, Nejvyšší soud rozhodl, že v řízení bude na straně žalobkyně jako s účastnicí pokračováno se společností CASPER UNION s.r.o., se sídlem v Praze 1, Olivova 948/6, PSČ 110 00, identifikační číslo osoby 24830801, která po zániku dosavadní žalobkyně vstoupila i do jejich práv a povinností, o něž v řízení jde, a stala se tak její procesní nástupkyní.
Nejvyšší soud projednal dovolání a rozhodl o něm – v souladu s bodem 7. čl. II přechodných ustanovení části první zákona č. 404/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, a s bodem 2. čl. II přechodných ustanovení části první zákona č. 293/2013 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony – podle občanského soudního řádu ve znění účinném od 1. 1. 2013 do 31. 12. 2013.
Podle ustanovení §241a odst. 2 o. s. ř. v dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh).
Podle ustanovení §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Nejvyšší soud ve své rozhodovací praxi opakovaně zdůrazňuje, že požadavek, aby dovolatel v dovolání konkrétně popsal, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, je podle ustanovení §241a odst. 2 o. s. ř. obligatorní náležitostí dovolání. Může-li být dovolání přípustné jen podle §237 o. s. ř. (jako je tomu v projednávané věci), je dovolatel povinen v dovolání vymezit, které z tam uvedených hledisek považuje za splněné (srov. shodně například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 8. 2013, sp. zn. 29 Cdo 1983/2013, jež je – stejně jako níže uvedená rozhodnutí – veřejnosti k dispozici in www.nsoud.cz ), přičemž musí být z obsahu dovolání patrno, o kterou otázku hmotného nebo procesního práva jde a od které „ustálené rozhodovací praxe“ se řešení této právní otázky odvolacím soudem odchyluje (srov. shodně například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod číslem 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
Tomuto požadavku na vymezení přípustnosti dovolání však dovolatelka nedostála. Dovolatelka sice s odkazem na ustanovení §237 o. s. ř. v souvislosti s tvrzenou přípustností dovolání uvádí, že rozhodnutí v napadeném rozsudku spočívá na řešení otázky hmotného a procesního práva, která v rozhodování dovolacího soudu nebyla dosud řešena, případně se odvolací soud odchýlil od rozhodovací praxe, nicméně žádnou právní otázku, na jejímž řešení napadené rozhodnutí závisí a jež by dosud nebyla Nejvyšším soudem řešena (nebo na kterou se vztahují další kritéria přípustnosti dovolání vymezená ustanovením §237 o. s. ř.), k posouzení neotvírá a žádnou takovou otázku nelze dovodit ani z obsahu dovolání.
Z vylíčení dovolacích námitek je zřejmé, že dovolatelka i s odkazem na rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 4. 6. 2008, sp. zn. 28 Cdo 1938/2008, a ze dne 15. 7. 2008, sp. zn. 29 Odo 742/2006, směřuje veškeré výhrady pouze do skutkových zjištění odvolacího soudu o převzetí kreditní karty žalovaným a čerpání finančních prostředků žalovaným, přičemž však ani jejich prostřednictvím žádnou právní otázku ve smyslu §237 o. s. ř. neformuluje. Dovolatelka patrně přehlédla, že správnost skutkového stavu věci zjištěného v řízení před soudy nižších stupňů v dovolacím řízení probíhajícím v procesním režimu účinném od 1. 1. 2013 v žádném ohledu zpochybnit nelze. Dovolací přezkum je ustanovením §241a odst. 1 o. s. ř. vyhrazen výlučně otázkám právním, ke zpochybnění skutkových zjištění odvolacího soudu nemá tudíž dovolatelka k dispozici způsobilý dovolací důvod; tím spíše pak skutkové námitky nemohou založit přípustnost dovolání (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 7. 2014, sp. zn. 29 Cdo 2125/2014, a ze dne 30. 10. 2014, sp. zn. 29 Cdo 4097/2014).
Dovolání tak trpí vadou, neboť dovolatelka v dovolání oproti požadavkům vymezeným pro obsah dovolání v ustanovení §241a odst. 2 o. s. ř. neuvedla, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání.
Vytýkaný nedostatek dovolání nelze již odstranit, neboť lhůta pro podání dovolání, během níž tak bylo možno učinit (srov. ustanovení §241b odst. 3 větu první o. s. ř.), dovolatelce uplynula. Jde přitom o takovou vadu, jež brání pokračování v dovolacím řízení, neboť v důsledku absence uvedené náležitosti nelze posoudit přípustnost dovolání.
S ohledem na zánik plné moci (§28 odst. 5 o. s. ř.) udělené původní žalobkyní Mgr. M. S., se sídlem v Praze 2-Vinohrady, Londýnská 674/55, který také dovolání původní žalobkyně sepsal, dovolací soud neuvedl jmenovaného jako zástupce žalobkyně v záhlaví rozhodnutí.
Nejvyšší soud proto, aniž nařizoval jednání (§243a odst. 1 věta první o. s. ř.), odmítl dovolání podle ustanovení §243c odst. 1 a §243f odst. 2 o. s. ř. pro vady.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se neodůvodňuje (srov. ustanovení §243f odst. 3 větu druhou o. s. ř.).
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 4. 4. 2016
JUDr. Miroslav G a l l u s
předseda senátu