ECLI:CZ:NS:2016:32.CDO.4848.2015.1
sp. zn. 32 Cdo 4848/2015
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Hany Gajdziokové a soudců JUDr. Pavla Příhody a JUDr. Marka Doležala v právní věci žalobce V. H. , zastoupeného JUDr. Jaroslavem Trunečkem, advokátem se sídlem v Dobříši, Pleskotova 1698, proti žalované České republice - Státnímu pozemkovému úřadu , se sídlem v Praze 3, Husinecká 1024/11a, identifikační číslo osoby 01312774, o žalobě na obnovu řízení podané žalobcem, vedené u Okresního soudu v Chomutově pod sp. zn. 8 C 99/2004, o dovolání žalobce proti usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 17. 6. 2015, č. j. 12 Co 720/2014-503, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Krajský soud v Ústí nad Labem v záhlaví označeným usnesením potvrdil usnesení ze dne 12. 9. 2012, č. j. 8 C 99/2004-343, kterým Okresní soud v Chomutově zamítl žalobu na obnovu řízení vedeného pod sp. zn. 8 C 99/2004 (výrok I.), zamítl návrh na přerušení řízení (výrok II.) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok III.) [první výrok], a určil, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení (druhý výrok).
Odvolací soud přitakal závěru soudu prvního stupně, podle něhož v projednávané věci nejsou naplněny důvody pro obnovu řízení. Předmětem původního řízení byla žaloba o určení přednostního práva na prodej pronajatých pozemků, kterou soud zamítl pro nedostatek naléhavého právního zájmu, a je proto vyloučeno, aby ji současně projednal po stránce věcné. Žalobcem navržený důkaz nemůže zvrátit posouzení naléhavého právního zájmu, neboť směřuje ke skutkovým tvrzením týkajícím se věci samé, po věcné stránce však soud v původním řízení spor neprojednával. Označený důkaz směřující k věcnému projednání nemůže změnit rozhodnutí v původním řízení a přivodit příznivější výsledek pro žalobce, pokud byl dovozen ve věci samé nedostatek naléhavého právního zájmu na požadovaném určení.
Proti usnesení odvolacího soudu podal žalobce dovolání (výslovně v plném rozsahu), jehož přípustnost opírá o ustanovení §237 občanského soudního řádu (dále též jen „o. s. ř.“) s tím, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, která „v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena, případně má být posouzena jinak“. Navrhuje, aby Nejvyšší soud napadené usnesení zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Žalovaná považuje dovolání za zcela nedůvodné a navrhuje, aby Nejvyšší soud napadené usnesení „v celém rozsahu potvrdil“.
Vzhledem k datu vydání rozhodnutí odvolacího soudu se uplatní pro dovolací řízení - v souladu s bodem 7. čl. II přechodných ustanovení části první zákona č. 404/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, a s bodem 2. čl. II přechodných ustanovení části první zákona č. 293/2013 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony - občanský soudní řád ve znění účinném od 1. 1. 2013 do 31. 12. 2013.
Podle ustanovení §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Podle ustanovení §241a odst. 2 o. s. ř. v dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh).
Nejvyšší soud ve své rozhodovací praxi zdůrazňuje, že požadavek, aby dovolatel v dovolání uvedl, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, je podle ustanovení §241a odst. 2 o. s. ř. obligatorní náležitostí dovolání. Může-li být dovolání přípustné jen podle ustanovení §237 o. s. ř., je dovolatel povinen v dovolání vymezit, které z tam uvedených hledisek považuje za splněné (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 8. 2013, sen. zn. 29 NSČR 55/2013, uveřejněné v časopise Soudní judikatura číslo 10, ročník 2014, pod číslem 116, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod číslem 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
Označil-li dovolatel jako předpoklad přípustnosti dovolání podle ustanovení §237 o. s. ř. skutečnost, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, která „v rozhodování dovolacího soudu nebyla dosud vyřešena, případně má být posouzena jinak“, činí dovolání vnitřně rozporným. Poslední ze čtyř zakotvených předpokladů přípustnosti dovolání, tj. „má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak“, míří pouze na případ právní otázky vyřešené dovolacím soudem v jeho dosavadní rozhodovací praxi, od jejíhož řešení by se měl odklonit (posoudit tuto otázku jinak), a nikoli na případ, jak se zřejmě domnívá dovolatel, že má dovolací soud posoudit jinak otázku vyřešenou soudem odvolacím. I kdyby dovolatel skutečně uplatnil čtvrtý z předpokladů přípustnosti vymezených v ustanovení §237 o. s. ř., musí být z dovolání zřejmé, od kterého svého řešení otázky hmotného nebo procesního práva se má (podle mínění dovolatele) dovolací soud odchýlit (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 8. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2488/2013, a ze dne 28. 11. 2013, sen. zn. 29 ICdo 43/2013, jež jsou veřejnosti k dispozici, stejně jako dále citovaná rozhodnutí Nejvyššího soudu, na jeho webových stránkách). Tomuto požadavku dovolatel nedostál, neboť ve svém dovolání odkazuje toliko na rozsudek Nejvyššího soudu Československé socialistické republiky ze dne 24. 2. 1971, sp. zn. 2 Cz 8/71, jenž byl uveřejněn ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod číslem 17, ročník 1972 , a na rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 27. 3. 1997, sp. zn. 3 Cdon 1338/96, jenž byl uveřejněn v časopise Soudní judikatura číslo 3, ročník 1997, pod číslem 21, čímž jen prohlubuje vnitřní rozpornost dovolání, neboť z jeho obsahu se podává, že tato rozhodnutí považuje dovolatel za správná a není tedy v jeho zájmu, aby se od nich dovolací soud odchýlil.
Má-li být dovolání přípustné proto, že napadené rozhodnutí závisí na řešení otázky, která v rozhodovací praxi Nejvyššího soudu nebyla dosud vyřešena, musí být z dovolání patrno, kterou otázku má dovolatel za dosud dovolacím soudem nevyřešenou (srov. výše citované usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 29 Cdo 2394/2013). Tomuto požadavku dovolatel nedostál. Aniž by formuloval jakoukoli otázku hmotného nebo procesního práva, ve svém dovolání toliko zpochybňuje „názor odvolacího soudu na dopad nových skutečností uvedených v žalobě na obnovu řízení na otázku naléhavého právního zájmu a názor, že určení požadovaného práva by nemohlo zlepšit právní postavení žalobce a naléhavý právní zájem na požadovaném určení tak nebyl dán“. Výslovně připouští, že jím navrhovaný důkaz se vztahuje primárně ke skutkové stránce věci, polemizuje však nad tím, „zda závěr o neexistenci naléhavého právního zájmu vyslovený soudem v původním řízení nelze zvrátit žádnými důkazy“, zda „nedostatek naléhavého právního zájmu se vztahuje k právu na přednostní odkup pozemků“ a „zda soud dospěl k závěru o možnosti povolení obnovy řízení i v popsaném případě, ale dospěl k přesvědčení o nedostatečnosti předložených důkazů ke zpochybnění závěru soudů ohledně naléhavého právního zájmu v původním řízení“.
Pouhý nesouhlas dovolatele s právním posouzením věci soudy nižších stupňů nemůže založit přípustnost dovolání. Předpokládá se totiž, že dovolací soud se bude při posouzení přípustnosti dovolání zabývat právní otázkou, kterou dovolatel konkrétně vymezí (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 6. 2004, sp. zn. 21 Cdo 541/2004, uveřejněné v časopise Soudní judikatura č. 7/2004, pod číslem 132, usnesení téhož soudu ze dne 30. 1. 2008, sp. zn. 28 Cdo 2757/2006, implicite též nález Ústavního soudu ze dne 20. 2. 2003, sp. zn. IV. ÚS 414/01, uveřejněný ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu pod č. 23/2003). Jestliže taková právní otázka není v dovolání určitě, správně a s dostatečnou srozumitelností vymezena, nelze žádat po dovolacím soudu, aby se jeho dovolací přezkum stal úplnou revizí věci, jež by se ocitla v rozporu s přezkumnými limity dovolacího řízení, danými zejména ustanovením §242 o. s. ř. (k tomu srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. 12. 2008, sp. zn. 28 Cdo 3440/2008, či usnesení ze dne 14. 9. 2010, sp. zn. 22 Cdo 3215/2008). Je zřejmé, že dovolatelova obsáhlá a obtížně srozumitelná argumentace tomuto požadavku nevyhovuje.
Tvrdí-li dále dovolatel, že odvolací soud neprojednal jeho návrh na přerušení řízení, že tento postup řádně neodůvodnil a že se nezabýval ani návrhem žalobce na spojení řízení v projednávané věci s věcí vedenou pod sp. zn. 17 C 35/2001, aniž by však formuloval jakoukoli otázku procesního práva, nejsou tyto námitky případných vad řízení relevantní, neboť podle ustanovení §241a odst. 1 o. s. ř. dovolání lze podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Pro úplnost dovolací soud dodává, že podle ustálené judikatury je soud povinen uvést důvody pro své rozhodnutí, avšak tato povinnost nemůže být chápána jako příkaz předložit detailní odpověď na každý argument; rozsah této povinnosti se může lišit podle povahy rozhodnutí, přičemž její splnění může být hodnoceno pouze ve světle konkrétních okolností případu (srov. shodně usnesení Ústavního soudu ze dne 11. 6. 2009, sp. zn. IV. ÚS 997/09, in www.usoud.cz , a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10. 12. 2014, sp. zn. 32 Cdo 3000/2012). Jak vyplývá z odůvodnění napadeného usnesení, odvolací soud se vztahem řízení vedeného pod sp. zn. 17 C 35/2001 a projednávané věci zabýval a dostatečně se s ním vypořádal.
Dovolání výslovně směřuje i proti výrokům o nákladech řízení, aniž by žalobce k této části rozhodnutí uvedl, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání a nesprávnost rozhodnutí. K těmto výrokům chybí v dovolání jakákoli argumentace.
Uvedené nedostatky nelze již odstranit, neboť lhůta pro podání dovolání, během níž tak bylo možno učinit (srov. ustanovení §241b odst. 3 větu první o. s. ř.), uplynula. Jde přitom o vady, jež brání pokračování v dovolacím řízení, neboť v důsledku absence uvedených náležitostí nelze posoudit přípustnost dovolání.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se neodůvodňuje (§243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 20. 4. 2016
JUDr. Hana G a j d z i o k o v á
předsedkyně senátu