ECLI:CZ:NS:2016:32.CDO.4930.2015.1
sp. zn. 32 Cdo 4930/2015
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Hany Gajdziokové a soudců JUDr. Pavla Příhody a JUDr. Marka Doležala v právní věci žalobkyně DOLPHINS CORPORATION LTD. , se sídlem Suite 13, Oliaji Trade Centre, First Floor, Francis Rachel Street, Victoria, Mahé, Seychelská republika, registrační číslo 009257, zastoupené Mgr. Petrem Budzińskim, advokátem se sídlem v Praze 1 - Malé Straně, Letenská 121/8, proti žalovaným 1) J. P. , 2) R. K. , zastoupenému JUDr. Zdeňkou Friedelovou, advokátkou se sídlem v Ostravě-Hrabové, Místecká 329/258 a 3) Ing. A. K. , o zaplacení částky 63 091 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Opavě pod sp. zn. 25 C 171/2006, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 30. 6. 2015, č. j. 15 Co 514/2013-239, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Okresní soud v Opavě rozsudkem ze dne 24. 1. 2013, č. j. 25 C 171/2006-159, zamítl žalobu o zaplacení částky 63 091 Kč s příslušenstvím (výrok I.), uložil žalobkyni zaplatit žalovanému 2) na náhradu nákladů řízení částku 31 605 Kč (výrok II.) a rozhodl, že žalobkyně a žalovaná 1) a 3) nemají vzájemně právo na náhradu nákladů řízení (výrok III.).
Krajský soud v Ostravě k odvolání žalobkyně v záhlaví označeným rozsudkem změnil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku II. o nákladech řízení ve vztahu žalobkyně a žalovaného 2) tak, že žalobkyně je povinna zaplatit žalovanému 2) částku 23 232 Kč (první výrok), potvrdil rozsudek soudu prvního stupně v zamítavém výroku a ve výroku o nákladech řízení v poměru mezi žalobkyní a žalovanými 1) a 3) [druhý výrok] a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (třetí a čtvrtý výrok).
Proti rozsudku odvolacího soudu (výslovně v celém rozsahu) podala žalobkyně dovolání, jehož přípustnost opírá o ustanovení §237 občanského soudního řádu (dále též jen „o. s. ř.“) a důvodnost o ustanovení §241a odst. 1 o. s. ř. Má za to, že napadené rozhodnutí spočívá na „vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena“. Navrhuje, aby Nejvyšší soud rozsudky soudů nižších stupňů zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Vzhledem k datu vydání rozsudku odvolacího soudu se uplatní pro dovolací řízení - v souladu s bodem 7. čl. II přechodných ustanovení části první zákona č. 404/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, a s bodem 2. čl. II přechodných ustanovení části první zákona č. 293/2013 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony - občanský soudní řád ve znění účinném od 1. 1. 2013 do 31. 12. 2013.
Podle ustanovení §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Z ustanovení §241a odst. 2 o. s. ř. vyplývá, že v dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh).
Může-li být dovolání přípustné jen podle ustanovení §237 o. s. ř. (jako v projednávané věci), je dovolatel povinen v dovolání vymezit, které z tam uvedených hledisek považuje za splněné (srov. shodně například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. 8. 2013, sp. zn. 30 Cdo 1705/2013, ze dne 29. 8. 2013, sp. zn. 29 Cdo 1983/2013, a ze dne 16. 9. 2013, sp. zn. 22 Cdo 1891/2013, jež jsou veřejnosti dostupná, stejně jako dále citovaná rozhodnutí Nejvyššího soudu, na jeho webových stránkách).
Požadavek, aby dovolatel v dovolání uvedl, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, však není naplněn tehdy, vymezí-li dovolatel v dovolání pro řešení určité právní otázky více předpokladů přípustnosti, které si vzájemně konkurují (vzájemně se vylučují), jak tomu je i v této věci, v níž dovolatelka vymezila přípustnost dovolání tak, že „dovoláním napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena“. I v takovém případě dovolání trpí vadou, neboť neobsahuje náležitosti podle ustanovení §241a odst. 2 o. s. ř. (shodně srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 3. 2015, sp. zn. 32 Cdo 4283/2014).
Odkazuje-li dovolatelka na rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 27. 9. 2007, sp. zn. 32 Odo 1251/2006, a ze dne 30. 5. 2006, sp. zn. 32 Odo 956/2004 („na které odkazují soudy v naší věci“), namítajíc, že závěry z citovaných rozhodnutí „nemohou být beze všeho aplikovány i na smlouvy o úvěru a splátky“, neuplatňuje tím žádný z předpokladů přípustnosti dovolání obsažených v §237 o. s. ř. Z argumentace dovolatelky je zřejmé, že podle jejího názoru odvolací soud ve svém rozhodnutí aplikoval judikaturu dovolacího soudu, kterou aplikovat neměl. Takový předpoklad přípustnosti však ustanovení §237 o. s. ř. nezná a nemůže jím tedy být přípustnost dovolání založena.
Z obsahu dovolání se podává, že podle názoru dovolatelky se soudy nižších stupňů odchýlily od judikatury dovolacího soudu při posouzení otázky „uznání dluhu částečným hrazením“. Nejvyšší soud v usnesení ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněném pod číslem 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, uzavřel, že má-li být dovolání přípustné podle ustanovení §237 o. s. ř. proto, že napadené rozhodnutí závisí na řešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, musí být z obsahu dovolání patrno, o kterou otázku hmotného nebo procesního práva jde a od které „ustálené rozhodovací praxe“ se řešení této právní otázky odvolacím soudem odchyluje.
Odkaz dovolatelky na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. 2. 2009, sp. zn. 23 Cdo 4777/2008, jako na rozhodnutí, od jehož závěru se měl Nejvyšší soud podle názoru dovolatelky odchýlit, však není správný. Odvolací soud v projednávané věci uzavřel, že jestliže věřitelka neučinila opatření k předčasné splatnosti celého dluhu ze smlouvy, dlužníci nepozbyli právo hradit úvěr ve splátkách, a proto i jejich platby po 20. 9. 2002 nelze považovat za částečné plnění, ale za dílčí plnění. Dovolatelkou citované rozhodnutí se naopak zabývá podmínkami, za kterých lze částečné plnění považovat za konkludentní uznání dluhu, nelze je proto v projednávané věci aplikovat.
Správný není ani odkaz dovolatelky na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21. 2. 2014, sp. zn. 23 Cdo 405/2013, neboť vychází z odlišného skutkového stavu. V tomto rozhodnutí se soudy zabývaly otázkou, zda došlo k uznání závazku za situace, kdy sestra žalovaného na jeho pokyn uhradila 500 000 Kč na jeho závazek ze smlouvy o prodeji movitých a skladových zásob, přičemž tvrdila, že nevěděla, na jaký závazek předmětnou částku hradí. V projednávané věci naproti tomu žalovaná 1) spolu se svým manželem J. P. (zemřelým 11. 8. 2007) uzavřeli s právní předchůdkyní žalobkyně - Komerční bankou, a. s. smlouvu o úvěru, v níž si sjednali plnění ve splátkách, a dlužníci dluh v malých splátkách postupně hradili.
Dovolatelka odvolacímu soudu vytýká, že „místo posouzení všech okolností uzavřel, že onou podmínkou má být jasná představa o dluhu“, a proto „v této části o jasné představě dovolatelka spatřuje jasný rozpor s judikaturou Nejvyššího soudu“. Měla-li dovolatelka na mysli předpoklad přípustnosti dovolání, podle něhož napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, nedostála výše uvedeným požadavkům na vymezení přípustnosti dovolání, neboť na žádné rozhodnutí dovolacího soudu v této souvislosti neodkázala.
Nejvyšší soud pro úplnost dodává, že závěr odvolacího soudu o důvodnosti vznesené námitky promlčení je v souladu s judikaturou dovolacího soudu. Již v rozsudku ze dne 29. 10. 2002, sp. zn. 29 Odo 847/2001, uveřejněném pod číslem 36/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, Nejvyšší soud vysvětlil, že o dílčí plnění jde v případě, kdy závazek je podle dohody stran, ze zákona nebo z rozhodnutí soudu (státního orgánu) rozdělen na několik relativně samostatných, zřetelně oddělených plnění, která samostatně (většinou postupně) dospívají (např. plnění dluhu sjednané ve splátkách). O plnění částečné jde za situace, kdy dlužník poskytl věřiteli na plnění svého závazku pouze část předmětu plnění, aniž by z dohody stran, z právního předpisu nebo z rozhodnutí soudu rozdělení na takové části vyplývalo (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 3. 2006, sp. zn. 32 Odo 616/2005). Zaplacení dohodnuté splátky tedy není částečným plněním závazku s účinky uznání zbytku dluhu podle ustanovení §407 odst. 3 zákona č. 513/1991 Sb., obchodní zákoník, dále jen „obch. zák.“ (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 23. 11. 2010, sp. zn. 32 Cdo 786/2009). Pokud byla uhrazena nižší částka a nikoliv splátka v plné výši, šlo o plnění na úhradu splátky, a nikoliv o částečné plnění závazku s účinky uznání zbytku dluhu podle ustanovení §407 odst. 3 a §323 odst. 2 obch. zák. (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 5. 2011, sp. zn. 32 Cdo 3436/2009).
Odvolací soud vyšel ze zjištění, že Komerční banka, a. s. (právní předchůdkyně žalobkyně) uzavřela dne 7. 10. 1998 se žalovanou 1) a s jejím manželem smlouvu o úvěru, na jejímž základě banka poskytla dlužníkům částku 260 998 Kč, kterou se zavázali splatit nejpozději do 20. 9. 2002 v pravidelných měsíčních splátkách po 7 705 Kč. Dlužníci řádně uhradili naposledy splátku 20. 11. 2000, poté od 30. 4. 2004 do 17. 10. 2006 na splátky svého dluhu platili nepravidelně částky ve výši 500 Kč až 5 000 Kč a následně zaplatili 27. 12. 2006 částku 100 000 Kč a 29. 1. 2008 částku 40 000 Kč. Žaloba byla podána 2. 11. 2006. Žalobkyně nezpochybnila závěr odvolacího soudu, že neučinila žádný úkon, kterým by celý dluh zesplatnila. Promlčecí doba každé splátky proto běžela samostatně, u poslední splátky skončila dne 20. 9. 2006. Částky, které dlužníci uhradili do tohoto data, je tedy s ohledem na výše uvedené nutno považovat za plnění na splátky předmětného dluhu, proto jde o plnění dílčí, které nemůže mít účinky uznání dluhu. Pokud dlužníci hradili na svůj dluh něčeho i po dni 20. 9. 2006, nemůže to na správnosti závěru o důvodnosti námitky promlčení ničeho změnit. Promlčený dluh nelze konkludentně uznat ani částečným plněním ve smyslu §407 odst. 3 obch. zák. (srov. §323 obch. zák. a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 1. 2005, sp. zn. 32 Odo 416/2004, v němž Nejvyšší soud vyslovil, že uznání promlčeného závazku je možné pouze písemnou formou a částečné plnění není uznáním závazku, pokud je předmětné právo v době plnění již promlčeno).
Námitka, že odvolací soud řádně nezhodnotil okolnosti splácení, doplněná odkazem na konkrétní rozhodnutí Nejvyššího soudu, směřuje proti hodnocení důkazů soudy nižších stupňů. Dovolatelka pomíjí, že ani v režimu dovolacího řízení podle občanského soudního řádu ve znění účinném od 1. 1. 2013 nelze hodnocení důkazů (se zřetelem na zásadu volného hodnocení důkazů zakotvenou v ustanovení §132 o. s. ř.) úspěšně napadnout dovolacím důvodem (srov. např. důvody usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 2. 2011, sen. zn. 29 NSČR 29/2009, uveřejněného pod číslem 108/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, včetně tam zmíněného odkazu na nález Ústavního soudu ze dne 6. 1. 1997, sp. zn. IV. ÚS 191/96, in www.usoud.cz ).
Dovolání výslovně směřuje i proti výrokům o nákladech řízení, aniž by žalobkyně k této části rozhodnutí uvedla, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání a nesprávnost rozhodnutí. K těmto výrokům chybí v dovolání jakákoli argumentace. Uvedené nedostatky nelze již odstranit, neboť lhůta pro podání dovolání, během níž tak bylo možno učinit (srov. ustanovení §241b odst. 3 větu první o. s. ř.), uplynula. Jde přitom o takové vady, jež brání pokračování v dovolacím řízení, neboť v důsledku absence uvedených náležitostí nelze v uvedeném rozsahu posoudit přípustnost dovolání.
Nejvyšší soud z výše uvedených důvodů dovolání podle ustanovení §243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se neodůvodňuje (§243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 30. 8. 2016
JUDr. Hana G a j d z i o k o v á
předsedkyně senátu