ECLI:CZ:NS:2016:32.CDO.5231.2015.1
sp. zn. 32 Cdo 5231/2015
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Miroslava Galluse a soudců JUDr. Marka Doležala a JUDr. Hany Gajdziokové v právní věci žalobkyně VAMOZ – servis, a. s. , se sídlem v Ostravě, Obránců míru 523/30, identifikační číslo osoby 25848461, zastoupené JUDr. Pavlem Jařabáčem, advokátem se sídlem v Ostravě, Puchmajerova 489/7, proti žalované SCHWING Stetter Ostrava s. r. o. , se sídlem v Ostravě – Hrabůvce, Moravská 1215/6, identifikační číslo osoby 49611267, zastoupené JUDr. Ilonou Křížkovou, advokátkou se sídlem v Ostravě, Sokolská třída 451/11, o zaplacení 591 268 Kč s příslušenstvím a o vzájemné žalobě o zaplacení 243 149 Kč s příslušenstvím, vedené u Krajského soudu v Ostravě pod sp. zn. 3 Cm 82/2006, o dovolání žalované proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 13. 5. 2015, č. j. 1 Cmo 34/2014-563, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni na náhradu nákladů dovolacího řízení 11 000 Kč, a to do tří dnů od právní moci tohoto usnesení, k rukám jejího zástupce.
Odůvodnění:
Rozsudkem ze dne 8. 11. 2013, č. j. 3 Cm 82/2006-478, ve znění doplňujícího rozsudku ze dne 6. 11. 2014, č. j. 3 Cm 82/2006-544, Krajský soud v Ostravě uložil žalované zaplatit žalobkyni částku 591 268 Kč s příslušenstvím (výrok I.), uložil žalobkyni zaplatit žalované částku 195 824 Kč s příslušenstvím a částku 47 325 Kč (výrok II.) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výroky III. až V.) a o částečném zastavení řízení (výrok VI.).
Rozsudkem ze dne 13. 5. 2015, č. j. 1 Cmo 34/2014-563, Vrchní soud v Olomouci k odvolání žalované potvrdil rozsudek soudu prvního stupně ve znění doplňujícího rozsudku ve výrocích I., III., IV. a V. (první výrok) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (druhý výrok).
Jde přitom v pořadí již o druhé rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé. Usnesením ze dne 10. 10. 2012, č. j. 1 Cmo 75/2012-393, odvolací soud k odvolání žalobkyně a žalované zrušil rozsudek soudu prvního stupně ze dne 2. 12. 2011, č. j. 3 Cm 82/2006-328, ve výroku I., kterým byla zamítnuta žaloba o zaplacení částky 591 268 Kč s příslušenstvím, ve výroku III., kterým bylo žalobkyni uloženo zaplatit žalované částku 195 824 Kč s příslušenstvím, ve výroku IV. v části, kterou byla zamítnuta vzájemná žaloba o zaplacení částky 47 325 Kč, a ve výrocích V., VI. a VII. o náhradě nákladů řízení a věc v tomto rozsahu vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Výrok IV. rozsudku soudu prvního stupně v části, kterou byla zamítnuta vzájemná žaloba o zaplacení částky 588 971,60 Kč s příslušenstvím, nebyl odvoláním napaden.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná dovolání (výslovně proti všem výrokům, podle obsahu však toliko proti prvnímu výroku v části, kterou odvolací soud potvrdil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku I.), majíc za to, že „napadené rozhodnutí závisí na vyřešení dovolatelkou vymezených otázek hmotného a procesního práva, při jejichž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo které v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyly vyřešeny nebo jsou dovolacím soudem rozhodovány rozdílně anebo mají být dovolacím soudem vyřešené právní otázky posouzeny jinak“. Navrhuje, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu a rozsudek soudu prvního stupně ve výrocích I., III., IV. a V. zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Vzhledem k datu vydání rozsudku odvolacího soudu se uplatní pro dovolací řízení - v souladu s bodem 7. čl. II přechodných ustanovení části první zákona č. 404/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, a s bodem 2. čl. II přechodných ustanovení části první zákona č. 293/2013 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony - občanský soudní řád ve znění účinném od 1. 1. 2013 do 31. 12. 2013.
Podle ustanovení §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Z ustanovení §241a odst. 2 o. s. ř. vyplývá, že v dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh).
Může-li být dovolání přípustné jen podle ustanovení §237 o. s. ř. (jako v projednávané věci), je dovolatel povinen v dovolání vymezit, které z tam uvedených hledisek považuje za splněné (srov. shodně například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. 8. 2013, sp. zn. 30 Cdo 1705/2013, ze dne 29. 8. 2013, sp. zn. 29 Cdo 1983/2013, a ze dne 16. 9. 2013, sp. zn. 22 Cdo 1891/2013, jež jsou veřejnosti dostupná, stejně jako dále citovaná rozhodnutí Nejvyššího soudu, na jeho webových stránkách). Argument, podle kterého napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, může být způsobilým vymezením přípustnosti dovolání ve smyslu ustanovení §241a odst. 2 o. s. ř. jen tehdy, je-li z dovolání patrno, od které „ustálené rozhodovací praxe“ se řešení této otázky odvolacím soudem odchyluje (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 8. 2013, sen. zn. 29 NSČR 55/2013, ze dne 29. 8. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2488/2013, ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, a ze dne 28. 11. 2013, sen. zn. 29 ICdo 43/2013). Neuvedla-li proto dovolatelka, od které ustálené rozhodovací praxe se řešení otázky jednání podnikatele podle §15 a 16 zákona č. 513/1991 Sb., obchodní zákoník, ve znění účinném do 31. 12. 2013 (dále též jen „obch. zák.“), odvolacím soudem odchyluje, nevymezila ve vztahu k této otázce řádně předpoklad přípustnosti dovolání. Tentýž závěr platí ve vztahu k otázce výkladu právního úkonu Rekapitulace ceny Výrobní a montážní haly SWING Stetter ze dne 19. 12. 2003 (dále též jen „Rekapitulace“).
Namítá-li dovolatelka, že „Ing. V. měl v době, kdy jednal za žalobkyni v předmětné věci a podepsal výše uvedenou listinu postavení jejího zaměstnance, a proto měl být vyslechnut jako účastník řízení, respektive jeho výpověď je zapotřebí hodnotit jako výpověď účastníka, nikoliv svědka“, zakládá kritiku správnosti posouzení věci odvolacím soudem na odlišném hodnocení v řízení provedených důkazů. Pomíjí přitom, že ani v režimu dovolacího řízení podle občanského soudního řádu ve znění účinném od 1. 1. 2013 nelze hodnocení důkazů (se zřetelem na zásadu volného hodnocení důkazů zakotvenou v §132 o. s. ř.) úspěšně napadnout dovolacím důvodem podle §241a odst. 1 o. s. ř., námitky takové povahy nemohou tudíž přivodit ani závěr o přípustnosti dovolání (srov. např. důvody usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněného pod číslem 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, a dále např. usnesení ze dne 27. 3. 2014, sp. zn. 33 Cdo 843/2014, ze dne 22. 10. 2014, sp. zn. 33 Cdo 1327/2014, ze dne 28. 5. 2015, sp. zn. 29 Cdo 12/2015, a ze dne 30. 6. 2015, sp. zn. 33 Cdo 1189/2015).
Předpoklady přípustnosti dovolání podle ustanovení §237 o. s. ř. nejsou splněny ani ve vztahu k otázce „závaznosti smluvními stranami písemně sjednaného postupu změny písemně uzavřené smlouvy a platnosti změny smlouvy bez dodržení dohodnutého postupu s ohledem na dispozitivní úpravu §43 a násl. zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, v rozhodném znění“, k otázce aplikace §549 obch. zák. „za situace, kdy si smluvní strany sjednaly konkrétní způsob změny ceny díla“, k otázce „uplatnění námitky relativní neplatnosti změny smlouvy o dílo ze dne 26. 5. 2003 žalovanou“ a k otázce „plnění z titulu víceprací beze změny uzavřené smlouvy o dílo“. Na řešení těchto otázek totiž napadené rozhodnutí nespočívá, tyto otázky nebyly pro rozhodnutí odvolacího soudu ve výsledku určující (srov. shodně např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 7. 2013, sen. zn. 29 NSČR 53/2013, jež je veřejnosti dostupné, stejně jako dále citovaná rozhodnutí Nejvyššího soudu, na jeho webových stránkách). Dovolatelka pomíjí, že podle dikce ustanovení §237 o. s. ř. je jedním z předpokladů přípustnosti dovolání skutečnost, že na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva napadené rozhodnutí závisí, tedy že odvolacím soudem vyřešená právní otázka je pro jeho rozhodnutí určující. Odvolací soud založil své rozhodnutí na závěru, podle kterého je možno považovat Rekapitulaci za „Dodatek smlouvy o dílo, i když takto nazvána není“, přičemž jednatel dovolatelky „mohl stěží předpokládat, že dojde k dalšímu jednání, když si účastníci dohodli, že sjednaná částka může být žalobcem ihned fakturována“. V Rekapitulaci zmíněný dodatek ke smlouvě, který strany zamýšlely v budoucnu uzavřít, se podle odvolacího soudu měl týkat jako nevyřešené otázky jen vzduchotechniky a odstranění vad a nedodělků, nikoliv však ceny za vícepráce. Podle odvolacího soudu tak byla splněna forma vyžadovaná ve smlouvě pro změnu smlouvy týkající se předmětu a ceny díla, přičemž žalobou uplatňovaný nárok se opíral právě o tento písemný dodatek ke smlouvě.
Při řešení otázky „určitosti tvrzené změny o dílo ze dne 26. 5. 2003“ se odvolací soud neodchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu vyjádřené např. v rozsudcích Nejvyššího soudu ze dne 9. 7. 2009, sp. zn. 23 Cdo 2006/2009, ze dne 17. 4. 2013, sp. zn. 23 Cdo 964/2012, a ze dne 24. 6. 2013, sp. zn. 23 Cdo 4262/2011. Ze skutkových zjištění odvolacího soudu totiž jednoznačně plyne, že výčet „provedených víceprací a méněprací“ a jejich ocenění uvedené v Rekapitulaci se opírají o konkrétní soupisy těchto prací a cen, které měly obě strany před podpisem Rekapitulace k dispozici. Jednatel dovolatelky si tyto podklady „prošel“ a na jejich základě Rekapitulaci podepsal. Smluvní strany proto neměly žádnou pochybnost o tom, jakou konkrétní změnu díla sjednávají.
Rovněž při řešení otázky „vzniku nároku na zaplacení ceny díla a s tím souvisejícím prodlením a vzniku nároku na smluvní úroky z prodlení“ se odvolací soud neodchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu vyjádřené v rozsudcích Nejvyššího soudu ze dne 13. 11. 2008, sp. zn. 32 Odo 1326/2006, a ze dne 17. 5. 2006, sp. zn. 32 Odo 576/2005. Podle skutkového zjištění soudu prvního stupně, ze kterého odvolací soud vycházel, totiž splatnost ceny za vícepráce (faktury) byla sjednána přímo ve smlouvě tak, že cena měla být zaplacena do 21 dnů od předání daňového dokladu. Podle §548 odst. 1 věty první obch. zák. je proto dovolatelka povinna zaplatit cenu v takto sjednané době, nikoliv až po provedení (tj. po řádném ukončení a předání) díla.
Ze shora uvedeného vyplývá, že dovolání žalované zčásti trpí vadami a ve zbývající části je nepřípustné. Nejvyšší soud jej proto podle §243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se neodůvodňuje (§243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 19. 4. 2016
JUDr. Miroslav G a l l u s
předseda senátu