ECLI:CZ:NS:2016:32.CDO.5485.2015.1
sp. zn. 32 Cdo 5485/2015
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Miroslava Galluse a soudců JUDr. Pavla Příhody a JUDr. Hany Gajdziokové v právní věci žalobkyně Modrá pyramida stavební spořitelna, a.s. , se sídlem v Praze 2, Bělehradská 128, čp.222, PSČ 120 21, identifikační číslo osoby 60192852, proti žalovanému F. H. , zastoupenému Mgr. Václavem Čermákem, advokátem se sídlem v Trutnově, Bulharská 66, o zaplacení 1 599 683,44 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Trutnově pod sp. zn. 30 C 16/2014, o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 4. 11. 2014, č. j. 47 Co 255/2014-74, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Žalovaný podal dovolání proti v záhlaví označenému rozsudku, jímž Krajský soud v Hradci Králové potvrdil vyhovující rozsudek Okresního soudu v Trutnově ze dne 14. 5. 2014, č. j. 30 C 16/2014-50 (výrok I.), a rozhodl o nepřiznání náhrady nákladů odvolacího řízení žádnému z účastníků (výrok II.). Jeho přípustnost opírá o ustanovení §237 občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“) a jako dovolací důvod uvádí nesprávné právní posouzení věci dle §241a odst. 1 o. s. ř. V souvislosti s tvrzenou přípustností dovolání namítá, že odvolací soud pochybil, jestliže při posuzování smlouvy o překlenovacím úvěru ze stavebního spoření uzavřené žalobkyní se žalovaným jako spoludlužníkem, tj. osobou, která nemá právo na poskytnutí úvěru ze stavebního spoření ve smyslu §5 odst. 2 zákona č. 96/1993 Sb., o stavebním spoření a státní podpoře stavebního spoření a o doplnění zákona České národní rady č. 586/1992 Sb., o daních z příjmů, ve znění zákona České národní rady č. 35/1993 Sb. ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o stavebním spoření“), nevzal v potaz, že žalovaný není žádnou z osob uvedených v §5 odst. 3 cit. zákona, což dle názoru dovolatele zakládá důvod neplatnosti smlouvy. Dovolatel si je vědom, že řešením této otázky se již Nejvyšší soud ve své rozhodovací praxi zabýval, nicméně se domnívá, že v souzené věci jde o jinou situaci, neboť poskytnutím předmětného úvěru se – na rozdíl od bytové potřeby dalšího spoludlužníka, kterým byla manželka dlužníka – nijak neřešila bytová potřeba žalovaného. Pokud by proto musel žalovaný vrátit předmětný úvěr místo dlužníka, popř. místo spoludlužníka majícího z poskytnutí tohoto úvěru skutečný prospěch, šlo by dle dovolatele o postup v rozporu se zákonem o stavebním spoření. Přípustnost dovolání dovolatel dále spatřuje v řešení otázky, zda skutečnost, že příslušná smlouva o překlenovacím úvěru ze stavebního spoření byla uzavřena bez toho, že by žalobkyně řádně posoudila schopnost dlužníka, resp. žalovaného jako spoludlužníka splácet poskytnutý úvěr, zakládá důvod neplatnosti této smlouvy pro rozpor se zákonem resp. s dobrými mravy.
Dovolatel navrhuje, aby dovolací soud změnil napadený rozsudek tak, že žalobu zamítne, příp. aby zrušil napadené rozhodnutí a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Podle ustanovení §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
První ze dvou dovolatelem shora formulovaných otázek přípustnost dovolání nezakládá, neboť otázka, zda uzavření smlouvy o překlenovacím úvěru ze stavebního spoření se spoludlužníkem, který nemá právo na poskytnutí úvěru ze stavebního spoření, je důvodem neplatnosti této smlouvy ve vztahu ke spoludlužníku, byla judikaturou Nejvyššího soudu již vyřešena (srov. rozsudek ze dne 19. 12. 2012, sp. zn. 32 Cdo 2936/2012, uveřejněný pod číslem 33/2013 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, dále rozsudek ze dne 30. 9. 2014, sp. zn. 32 Cdo 1201/2013, a usnesení ze dne 30. 10. 2014, sp. zn. 32 Cdo 3147/2014, na něž poukazuje v dovolání i sám dovolatel a které jsou veřejnosti k dispozici na webových stránkách Nejvyššího soudu) a odvolací soud se při rozhodování v souzené věci od jejich právních závěrů neodchýlil. Spojoval-li dovolatel přípustnost dovolání ohledně uvedené otázky se situací, kdy poskytnutý úvěr ze stavebního spoření nijak neuspokojuje bytové potřeby spoludlužníka (žalovaného), je tato skutečnost nerozhodná, neboť s ní zákon o stavebním spoření ani jiné obecně závazné právní předpisy neplatnost právního úkonu nespojují.
Pokud jde o výhradu dovolatele, že uzavření smlouvy o překlenovacím úvěru ze stavebního spoření ze strany žalobkyně, aniž by řádně posoudila schopnost dlužníka, resp. žalovaného jako spoludlužníka splácet poskytnutý úvěr, zakládá důvod neplatnosti smlouvy pro rozpor se zákonem resp. s dobrými mravy, jde o námitku nové skutečnosti, kterou vznesl dovolatel poprvé až v dovolacím řízení, a proto k ní dle §241a odst. 6 o. s. ř. nemohl dovolací soud přihlížet.
Za situace, kdy nepřichází v úvahu ani aplikace ustanovení §238a o. s. ř., které upravuje přípustnost dovolání proti taxativně vyjmenovaným usnesením odvolacího soudu (o něž v předmětné věci nejde), Nejvyšší soud, aniž nařizoval jednání (srov. §243a odst. 1 věta první o. s. ř.), odmítl dovolání proti rozsudku odvolacího soudu v rozsahu jeho potvrzujícího výroku ve věci samé podle ustanovení §243c odst. 1 o. s. ř. pro nepřípustnost.
Dovolatel podal dovolání výslovně proti rozsudku odvolacího soudu v celém rozsahu.
Směřovalo-li dovolání proti rozhodnutí odvolacího soudu o nákladech řízení, dovolání v této části trpí vadou, neboť dovolatel v něm oproti požadavkům vymezeným pro obsah dovolání v ustanovení §241a odst. 2 o. s. ř. neuvedl, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (srov. §237 o. s. ř.) a nesprávnost rozhodnutí. K výrokům o nákladech řízení chybí v dovolání jakákoli argumentace. Tento nedostatek nelze již odstranit, neboť lhůta, během níž tak bylo možno učinit (srov. ustanovení §241b odst. 3 větu první o. s. ř.), dovolateli uplynula. Jde přitom o vadu, jež brání pokračování v dovolacím řízení, neboť v důsledku absence uvedené náležitosti nelze posoudit přípustnost dovolání v části, v níž dovolatel nesouhlasí s rozhodnutím odvolacího soudu o nákladech řízení. Nejvyšší soud proto dovolání v této části podle ustanovení §243c odst. 1 o. s. ř. odmítl pro vady.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se neodůvodňuje (srov. ustanovení §243f odst. 3 větu druhou o. s. ř.).
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 4. 4. 2016
JUDr. Miroslav G a l l u s
předseda senátu