ECLI:CZ:NS:2016:32.CDO.638.2016.1
sp. zn. 32 Cdo 638/2016
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Hany Gajdziokové a soudců JUDr. Pavla Příhody a JUDr. Marka Doležala v právní věci žalobkyně RCI Financial Services, s. r. o. , se sídlem v Praze 4, Želetavská 1525/1, identifikační číslo osoby 25722328, zastoupené Mgr. Petrem Šabatkou, advokátem se sídlem v Praze 1, Perlová 371/5, proti žalovanému M. Z. , o zaplacení částky 152 643,90 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Přerově pod sp. zn. 9 C 89/2015, o dovolání žalobkyně proti usnesení Krajského soudu v Ostravě - pobočky v Olomouci ze dne 29. 5. 2015, č. j. 75 Co 42/2015-17, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Krajský soud v Ostravě - pobočka v Olomouci k odvolání žalobkyně v záhlaví označeným usnesením potvrdil usnesení ze dne 16. 6. 2014, č. j. EPR 55870/2014-9, kterým Okresní soud v Přerově podle ustanovení §174a odst. 4 občanského soudního řádu (dále též jen „o. s. ř.“) odmítl návrh na vydání elektronického platebního rozkazu a rozhodl o nákladech řízení (první výrok), dále rozhodl o nákladech odvolacího řízení (druhý výrok).
Proti usnesení odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání (výslovně v celém rozsahu), neboť má za to, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky procesního práva, „při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, a že tato otázka má být dovolacím soudem vyřešena jinak“. Navrhuje, aby Nejvyšší soud změnil napadené usnesení tak, že se rozhodnutí soudu prvního stupně ruší a věc se vrací k novému projednání, případně aby Nejvyšší soud zrušil rozhodnutí odvolacího soudu a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Podle ustanovení §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Podle ustanovení §241a odst. 2 o. s. ř. v dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh).
Dovolatelka označila jako předpoklad přípustnosti dovolání to, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu.
Nesprávné právní posouzení věci spatřuje „v závěru odvolacího soudu, podle kterého je návrh na vydání elektronického platebního rozkazu zcela neprojednatelný pro neurčitost a z důvodu absence některých dílčích tvrzení žalobce tak, že je na místě jeho odmítnutí dle §174a odst. 4 a neuplatnění §43 občanského soudního řádu namísto výzvy žalobce k doplnění, a to bez řádné kvalifikované výzvy k doplnění směřované žalobci“. Odkazujíc na konkrétní rozhodnutí Nejvyššího soudu namítá, že „žalobce označil jako předmět žalobního návrhu právě veškerá plnění splatná vůči němu a vyplývající z jedinečným způsobem identifikované Smlouvy“. Z obsahu dovolání se podává, že citovaná rozhodnutí považuje dovolatelka za správná a že se od nich podle jejího názoru odvolací soud odchýlil.
Závěry usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 9. 2003, sp. zn. 25 Cdo 1310/2003 (jež je veřejnosti k dispozici, stejně jako dále citovaná rozhodnutí Nejvyššího soudu, na jeho webových stránkách), na které dovolatelka odkazuje, však na projednávanou věc nedopadají, neboť rozhodnutí vychází z odlišné procesní situace, když se zabývá aplikací ustanovení §43 o. s. ř. v řízení zahájeném žalobou podle ustanovení §79 odst. 1 o. s. ř., nikoliv návrhem na vydání elektronického platebního rozkazu podle ustanovení §174a o. s. ř., u něhož občanský soudní řád výslovně v §174a odst. 4 stanoví, že ustanovení §43 se nepoužije.
Z odkazu na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 5. 2012, sp. zn. 29 Cdo 2268/2011, je zjevná vnitřní rozpornost dovolání, neboť toto rozhodnutí svědčí o nesprávnosti argumentace dovolatelky. Nejvyšší soud v citovaném rozhodnutí dovodil, že „pouhé uvedení údajů, že částka 1 142 Kč zahrnuje ‚úroky dle úrokového lístku‘ a ‚příslušné poplatky dle sazebníku‘, za vylíčení rozhodujících skutečností, které jsou zcela nutné k tomu, aby bylo jasné, o čem a na jakém podkladě má soud rozhodnout, považovat nelze. Je tomu tak již proto, že u úroků nebylo v žalobě (ani v podáních žalobu doplňujících) vymezeno, z jakých částek, v jaké sazbě a za jaké období jsou požadovány, a u poplatků žalobkyně nijak nespecifikovala, o jaké poplatky jde a jakých období se týkají. Skutečnost, že žalobkyně doložila výpisy z běžného účtu a na údaje v nich obsažené odkázala, přitom na závěru o neprojednatelnosti žaloby v rozsahu částky 1 142 Kč nic nemění. Bylo by v rozporu se zásadou rovnosti účastníků (čl. 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod), aby soud svou činností (analýzou předložených listin) v podstatě plnil (a nahrazoval) procesní aktivitu žalobkyně, jde-li o splnění požadavků kladených na žalobu ustanovením §79 odst. 1 věty druhé o. s. ř.“ V projednávané věci odvolací soud uzavřel, že žalobkyně nespecifikovala, kolik činily dlužné leasingové splátky a kolik činilo dlužné pojistné, když neuvedla, jakou částkou se na celkové částce 40 554,20 Kč podílí dlužné splátky a jakou částkou dlužné pojistné, a za jaké období jsou tyto nároky vyčísleny, přičemž tyto skutečnosti nejsou zjistitelné ani z listin, na něž žalobkyně odkázala. Žaloba je podle odvolacího soudu neurčitá i ve vztahu k náhradě škody, když žalobkyně netvrdila její skutkový základ, tedy o jakou konkrétní škodu jde. Odvolací soud se od citovaného rozhodnutí neodchýlil, když při posouzení určitosti vymezení pohledávky v návrhu na vydání elektronického platebního rozkazu postupoval v souladu s jeho závěry (srov. též závěry usnesení Nejvyššího soudu ze dne 6. 1. 2016, sp. zn. 32 Cdo 2857/2015).
K odkazům dovolatelky na usnesení ze dne 6. 5. 2013, sp. zn. 23 Cdo 879/2013, a ze dne 30. 10. 2012, sp. zn. 23 Cdo 1665/2012, je nutno zdůraznit, že v obou citovaných rozhodnutích Nejvyšší soud uzavřel, že „z obsahu návrhu a příloh je nepochybné, čeho a v jakém rozsahu se žalobkyně po žalovaném domáhá“, když lze snadno zjistit, z jaké částky a za jaké období žalobkyně požaduje úroky a za jaké období je požadováno pojistné. Ani od závěrů těchto rozhodnutí se odvolací soud s ohledem na to, co již bylo výše uvedeno, neodchýlil.
Přípustnost dovolání rovněž nezakládá odkaz na stanovisko občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 8. 9. 2010, sp. zn. Cpjn 204/2007, neboť není zřejmé, při řešení které otázky se měl odvolací soud podle názoru dovolatelky od tohoto stanoviska odchýlit. Citované stanovisko se týká nároků z předčasného zániku závazků z leasingových smluv, touto otázkou se však odvolací soud nezabýval.
U zbývající dovolací argumentace dovolatelka neuvádí, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, respektive od kterého rozhodnutí Nejvyššího soudu se odvolací soud podle jejího názoru odchýlil, a tento údaj nelze zjistit ani z obsahu dovolání. Dovolatelka převážnou částí své dovolací argumentace namítá vady řízení, ačkoliv na podkladě takové argumentace přípustnost dovolání - jak vyplývá z ustanovení §241a odst. 1 o. s. ř. - posuzovat nelze. K vadám řízení (i kdyby byly dány) dovolací soud přihlíží jen v případě přípustného dovolání (srov. §242 odst. 3 větu druhou o. s. ř.).
Pro úplnost Nejvyšší soud uvádí, že v usnesení ze dne 6. 1. 2016, sp. zn. 32 Cdo 2128/2014, zdůraznil, že přímo z právní úpravy (konkrétně z ustanovení §174a odst. 3 o. s. ř. ve znění do 31. 12. 2012, od 1. 1. 2013 jde o odst. 4 téhož ustanovení) vyplývá, že není možné odmítnout návrh na vydání elektronického platebního rozkazu pouze částečně, přičemž toto ustanovení zároveň výslovně vylučuje aplikaci §43, který upravuje odstranění nedostatků podání. Soud může návrhu na vydání elektronického platebního rozkazu, stejně jako u platebního rozkazu vydaného podle ustanovení §172 o. s. ř., přistoupí-li k jeho vydání, vyhovět jen zcela, nikoliv částečně. Je-li návrhem uplatněno více nároků a neumožňují-li skutková tvrzení v žalobě učinit závěr, že z nich vyplývají všechny tyto nároky, nelze platebním rozkazem rozhodnout jen o některých nárocích (srov. v právnické literatuře Drápal, L., Bureš, J. a kol. Občanský soudní řád I, II Komentář. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2009, s. 1152). Dovolatelka v projednávané věci závěr o neurčitosti žalobních tvrzení co do nároku na náhradu škody nezpochybnila. Závěr odvolacího soudu o odmítnutí návrhu na vydání elektronického platebního rozkazu za situace, kdy je část návrhu neprojednatelná, je v souladu s rozhodovací praxí Nejvyššího soudu.
Označila-li dovolatelka jako předpoklad přípustnosti dovolání podle ustanovení §237 o. s. ř. skutečnost, že „právní otázka má být dovolacím soudem vyřešena jinak“, patrně přehlédla, že takový předpoklad přípustnosti dovolání §237 o. s. ř. nestanoví. Poslední ze čtyř předpokladů přípustnosti dovolání zakotvených v ustanovení §237 o. s. ř., tj. „má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak“, míří totiž pouze na případ právní otázky vyřešené dovolacím soudem v jeho dosavadní rozhodovací praxi, od jejíhož řešení by se měl odklonit (posoudit tuto otázku jinak), a nikoli na případ, jak se zřejmě domnívá dovolatelka, že má dovolací soud posoudit jinak otázku vyřešenou soudem odvolacím.
Dovolání žalobkyně výslovně směřuje i proti výrokům o nákladech řízení, aniž by žalobkyně k této části rozhodnutí uvedla, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti a nesprávnost rozhodnutí. Proti těmto výrokům chybí v dovolání jakákoliv argumentace. Uvedené nedostatky nelze již odstranit, neboť lhůta pro podání dovolání, během níž tak bylo možno učinit (srov. ustanovení §241b odst. 3 větu první o. s. ř.), uplynula. Jde přitom o vady, jež brání pokračování v dovolacím řízení, protože v důsledku absence uvedených náležitostí nelze v této části posoudit přípustnost dovolání.
Z výše uvedených důvodů Nejvyšší soud dovolání proti usnesení odvolacího soudu podle ustanovení §243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se neodůvodňuje (§243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 9. 8. 2016
JUDr. Hana G a j d z i o k o v á
předsedkyně senátu