ECLI:CZ:NS:2016:32.CDO.685.2016.1
sp. zn. 32 Cdo 685/2016
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Příhody a soudců JUDr. Marka Doležala a JUDr. Miroslava Galluse ve věci žalobkyně Stavební spořitelny České spořitelny, a.s. , se sídlem v Praze 3, Vinohradská 180/1632, PSČ 130 11, identifikační číslo osoby 60197609, zastoupené Mgr. Markem Lošanem, advokátem se sídlem v Praze 1 – Novém Městě, Na Florenci 2116/15, PSČ 110 00, proti žalované A. Š. , o 309 381,59 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Sokolově pod sp. zn. 16 C 149/2015, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 20. 10. 2015, č. j. 64 Co 368/2015-42, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Okresní soud v Sokolově poté, co po nezdařeném pokusu o doručení zrušil elektronický platební rozkaz vydaný v souzené věci, nařídil ve věci na den 20. 5. 2015 jednání. Žalobkyně (její zmocněnec) oznámila soudu prvního stupně, že se z nařízeného jednání omlouvá a že souhlasí, aby se jednalo v její nepřítomnosti. Pro případ, že by soud nemohl žalobě na základě jí předložených listinných důkazů vyhovět v plném rozsahu, požádala soud, aby jednání odročil.
Soud prvního stupně jednal v nepřítomnosti účastníků, provedl důkaz listinami předloženými žalobkyní a rozsudkem ze dne 21. 5. 2015, č. j. 16 C 149/2015-25, žalobu o zaplacení částky 309 381,59 Kč s úrokem z prodlení zamítl, neboť podle jeho závěru žalobkyně neprokázala, že poskytla žalované finanční prostředky (že žalovaná úvěr čerpala).
Krajský soud v Plzni k odvolání žalobkyně v záhlaví označeným rozsudkem rozhodnutí soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o nákladech odvolacího řízení. Rozsudek odvolacího soudu napadla žalobkyně dovoláním.
Se zřetelem k době zahájení řízení se uplatní pro dovolací řízení – v souladu s bodem 2. článku II, části první, přechodných ustanovení zákona č. 293/2013 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony - občanský soudní řád ve znění účinném od 1. 1. 2014 do 31. 12. 2014 (dále též jen „o. s. ř.“).
Dovolání, jež může být v souzené věci přípustné jen podle §237 o. s. ř., Nejvyšší soud přípustným neshledává.
Žalobkyni nelze přisvědčit, že odvolací soud se při řešení otázky procesního práva, zda bylo v popsané procesní situaci povinností soudu prvního stupně poskytnout jí poučení podle §118a odst. 3 o. s. ř., respektive zda mohl soud prvního stupně za takových okolností rozhodnout na základě závěru o neunesení důkazního břemene, aniž žalobkyni poučil podle tohoto ustanovení, odchýlil od jí označené (případně od jiné) rozhodovací praxe dovolacího soudu. Je tomu právě naopak; odvolací soud, byť na judikaturu Nejvyššího soudu výslovně neodkázal, řešil předmětnou otázku v souladu s ní.
Nejvyšší soud již v rozsudku ze dne 27. 9. 2006, sp. zn. 29 Odo 832/2006 (který je, stejně jako ostatní rozhodnutí Nejvyššího soudu zde citovaná, dostupný na http://www.nsoud.cz ), formuloval a odůvodnil závěr, podle něhož poučení podle §118a o. s. ř. se poskytuje jen účastníku (jeho zástupci nebo zmocněnci), který je u jednání přítomen. Jedná-li soud v souladu s §101 odst. 3 o. s. ř. v nepřítomnosti účastníka (jeho zástupce nebo zmocněnce), je to účastník, který svou nepřítomností u soudu způsobil, že se mu příslušného poučení nedostalo. V rozsudku ze dne 24. 3. 2010, sp. zn. 21 Cdo 4314/2008 (uveřejněném v časopise Soudní judikatura, sešit č. 5, ročník 2011, pod číslem 68), shodně dovodil, že poučovací povinnost podle §118a odst. 1, 2 a 3 o. s. ř. plní soud při jednání, popřípadě při přípravném jednání nařízeném podle §114c o. s. ř., a výslovně zdůraznil, že při jiném úkonu soud poučení o povinnosti tvrzení a o povinnosti důkazní neposkytuje a je nepřípustné jednání odročit jen proto, aby mohlo být poskytnuto poučení účastníku, který se k jednání nedostavil a který z důležitého důvodu nepožádal o odročení jednání. Např. v usneseních ze dne 1. 11. 2011, sp. zn. 28 Cdo 578/2011, a ze dne 3. 1. 2012, sp. zn. 28 Cdo 1793/2011, pak navázal bližším vysvětlením, že účastník, který se jednání neúčastnil, dobrodiní poučení podle §118a o. s. ř. ztrácí.
Usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 4. 2013, sp. zn. 23 Cdo 3336/2012, a jeho rozsudek ze dne 23. 6. 2010, sp. zn. 23 Cdo 721/2008, na něž dovolatelka odkazuje, předmětnou otázku neřeší; Nejvyšší soud se v těchto rozhodnutích vyjadřuje toliko k účelu poučení podle §118a o. s. ř. V uvedeném rozsudku přitom zmiňuje, že §118a o. s. ř. upravuje poučovací povinnost soudu při jednání.
Nepřípadný je rovněž dovolatelčin odkaz na rozsudky ze dne 25. 9. 2002, sp. zn. 29 Odo 810/2001, a ze dne 31. 1. 2012, sp. zn. 33 Cdo 3977/2009. V rozsudku sp. zn. 29 Odo 810/2001 Nejvyšší soud dovozoval závěry z obecné poučovací povinnosti soudu zakotvené v §5 občanského soudního řádu v jeho znění účinném do 31. 12 2000; ustanovení §118a, k níž se vztahuje shora citovaná recentní judikatura, bylo do občanského soudního řádu vloženo až s účinností od 1. 1. 2001 novelou provedenou zákonem č. 30/2000 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, a to jako úprava speciální ve vztahu k §5. Též v rozsudku sp. zn. 33 Cdo 3977/2009 se Nejvyšší soud nejprve vyjadřuje k obecné poučovací povinnosti soudu zakotvené v §5 o. s. ř. a poté navazuje výkladem vztahujícím se právě k §118a o. s. ř. jako speciální úpravě, jejímž účelem je zabránit tomu, aby účastník nebyl zaskočen názorem soudu, že nesplnil povinnost tvrzení nebo důkazní povinnost (že neunesl příslušné procesní břemeno). I tu Nejvyšší soud konstatuje, že §118a o. s. ř. vymezuje poučovací povinnost soudu při jednání.
V dovolatelkou označeném rozsudku ze dne 28. 6. 2006, sp. zn. 29 Odo 1595/2005, Nejvyšší soud řešil jinou otázku, otázku hmotného práva, na jejímž řešení napadené rozhodnutí nezávisí, totiž zda je předpokladem poskytnutí peněžních prostředků na základě smlouvy o úvěru výslovná žádost dlužníka.
V ostatním obsah dovolání neodpovídá žádnému z předpokladů přípustnosti dovolání taxativně vymezených v §237 o. s. ř.
Nad rámec uvedeného lze dodat, že neobstojí ani argumentace, jejímž prostřednictvím dovolatelka tvrzenému pochybení soudů nižších stupňů přikládá ústavně právní rozměr. Zejména je namístě zdůraznit, že očekávání, jež dovolatelka spojuje s vydáním elektronického platebního rozkazu, vyplývá z nesprávného právního názoru a stěží tedy může být legitimní. Dovolatelka nerozlišuje důsledně mezi povinností tvrzení a povinností důkazní a mýlí se též v názoru, že soud platební rozkaz vydává na základě hodnocení předložených listinných důkazů (že „jeho vydání předchází zkrácené projednání, ve kterém musí být shledány žalobní skutečnosti za určité a prokazatelné“). V souzené věci soud prvního stupně nezamítl žalobu pro neunesení břemene tvrzení (tj. pro absenci údajů o příslušných právě významných skutečnostech), nýbrž pro neunesení důkazního břemene (totiž že jedna z tvrzených právně významných skutečností nebyla prokázána, srov. k tomu §120 odst. 2 větu druhou o. s. ř.). Před vydáním platebního rozkazu soud dokazování neprovádí (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 5. 2005, sp. zn. 32 Odo 631/2005), již proto ne, že dokazování se provádí při jednání (§122 odst. 1 o. s. ř.). Hodnotí toliko, zda uplatněné právo vyplývá ze skutečností uvedených žalobcem (§172 odst. 1 věta první a §174a odst. 3 o. s. ř.). Uplatněné právo vyplývá ze skutečností uvedených žalobcem tehdy, jestliže jejich posouzení samo o sobě vede k právnímu závěru o důvodnosti žalobního návrhu (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 1. 2005, sp. zn. 32 Odo 382/2004, uveřejněný pod číslem 65/2005 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Uvedením skutečností, z nichž vyplývá uplatněné právo, plní žalobce povinnost tvrzení vyplývající z §79 odst. 1 věty první o. s. ř. (tj. povinnost vylíčit rozhodující skutečnosti). Tu ve vztahu ke skutečnosti, že žalované poskytla plnění na základě smlouvy o úvěru, dovolatelka splnila, neboť v návrhu na vydání elektronického platebního rozkazu uvedla, že úvěr byl jednorázově čerpán ve výši 300 000 Kč dne 26. 7. 2013. V tomto ohledu tu tedy nebyl nedostatek žalobních tvrzení, jenž by soudu bránil ve vydání elektronického platebního rozkazu. Zakládat však na jeho vydání očekávání, že v případě jeho zrušení a nařízení jednání musí být žalobě vyhověno, není ničím jiným než dovozovat z toho, že byly v žalobě vylíčeny všechny skutečnosti, z nichž vyplývá uplatněný nárok, též to, že všechny tyto skutečnosti budou také (po provedení důkazu přiloženými listinami) shledány prokázanými. Že je takové očekávání liché, je nasnadě. Mezi zásady, jimiž dovolatelka argumentuje, náleží též zásada, již opomněla, totiž že každý si má střežit svá práva (vigilantibus iura scripta sunt).
V části, v níž výslovně směřuje proti rozsudku odvolacího soudu též ve výrocích o nákladech řízení, postrádá dovolání jakoukoliv argumentaci a nemá tedy žádnou z náležitostí vyžadovaných §241a odst. 2 o. s. ř. Tento nedostatek nelze již odstranit, neboť lhůta pro podání dovolání, během níž tak bylo možno učinit (srov. §241b odst. 3 větu první o. s. ř.), již uplynula. Jde přitom o takovou vadu, jež v tomto rozsahu brání pokračování v dovolacím řízení, neboť v důsledku absence uvedených náležitostí nelze posoudit přípustnost dovolání v této jeho části (srov. §243c odst. 1 větu první o. s. ř.).
Nejvyšší soud proto, aniž nařizoval jednání (§243a odst. 1 věta první o. s. ř.), dovolání podle §243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se neodůvodňuje (§243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně 10. 8. 2016
JUDr. Pavel Příhoda
předseda senátu