ECLI:CZ:NS:2016:32.ND.35.2016.1
sp. zn. 32 Nd 35/2016
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Miroslava Galluse a soudců JUDr. Pavla Příhody a JUDr. Hany Gajdziokové v právní věci žalobce Ing. J. M. , proti žalované České správě sociálního zabezpečení , se sídlem v Praze 5, Křížová 25, PSČ 225 08, o zaplacení 16 629 Kč, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 5 pod sp. zn. 5 C 389/2015, o návrhu žalobce na přikázání věci jinému soudu z důvodu vhodnosti, takto:
Věc vedená u Obvodního soudu pro Prahu 5 pod sp. zn. 5 C 389/2015 se přikazuje k projednání a rozhodnutí Okresnímu soudu v Prostějově.
Odůvodnění:
Obvodní soud pro Prahu 5 předložil podle ustanovení §12 odst. 3 občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“) spis Nejvyššímu soudu k rozhodnutí o návrhu žalobce, aby věc – o náhradu škody ve výši 16 629 Kč, která je u něho vedena pod sp. zn. 5 C 389/2015 – byla přikázána z důvodu vhodnosti Okresnímu soudu v Prostějově. Žalobce odůvodnil tento svůj návrh tím, že škoda, která vznikla nečinností žalované, mu byla způsobena na mzdě, kterou mu vyplácí „M. P.“
Žalovaná se k návrhu na přikázání věci Okresnímu soudu v Prostějově nevyjádřila.
Podle ustanovení §12 odst. 2 o. s. ř. věc může být jinému soudu téhož stupně přikázána také z důvodu vhodnosti. Podle §12 odst. 3 o. s. ř. o přikázání věci rozhoduje soud, který je nejblíže společně nadřízen příslušenému soudu a soudu, jemuž má být věc přikázána. Účastníci mají právo vyjádřit se k tomu, kterému soudu má být věc přikázána, a v případě odstavce 2 též k důvodu, pro který by věc měla být přikázána.
Nejvyšší soud jako soud nejblíže společně nadřízený Obvodnímu soudu pro Prahu 5 a Okresnímu soudu v Prostějově návrh na přikázání věci projednal a dospěl k závěru, že v posuzovaném případě jsou splněny zákonné podmínky k tomu, aby věc byla přikázána jinému soudu z důvodu vhodnosti.
Důvody vhodnosti pro přikázání věci jinému soudu téhož stupně ve smyslu ustanovení §12 odst. 2 o. s. ř. představují takové okolnosti, které umožní hospodárnější, rychlejší nebo zejména po skutkové stránce spolehlivější a důkladnější projednání věci jiným než příslušným soudem. Přitom je ale třeba mít na zřeteli, že obecná místní příslušnost soudu, který má podle zákona věc projednat, je základní zásadou, a že případná delegace této příslušnosti jinému soudu je toliko výjimkou z této zásady, kterou je nutno – právě proto, že jde o výjimku – vykládat restriktivně (srov. například nález Ústavního soudu ze dne 15. listopadu 2001, sp. zn. I. ÚS 144/2000, uveřejněný ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 24, ročník 2001, část I., pod pořadovým číslem 172, a dále usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. srpna 2011, sen. zn. 29 NSČR 33/2010, uveřejněné pod číslem 3/2012 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Pokud soud přikáže věc jinému soudu podle ustanovení §12 odst. 2 o. s. ř., aniž by pro takové rozhodnutí byly splněny podmínky, poruší tím ústavně zaručené právo zakotvené v čl. 38 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, podle kterého nikdo nesmí být odňat svému zákonnému soudci a příslušnost soudu a soudce stanoví zákon.
Důvody vhodnosti podle ustanovení §12 odst. 2 o. s. ř. mohou být různé v závislosti na předmětu řízení, postavení účastníků i jiných okolnostech. Půjde však, jak již bylo uvedeno výše, zejména o skutečnosti, z nichž lze dovodit, že jiným než příslušným soudem bude věc projednána rychleji a hospodárněji. K přikázání věci jinému než příslušnému soudu by tak mělo docházet pouze výjimečně a jen ze závažných důvodů, kdy důvody pro odnětí věci příslušnému soudu a její přikázání soudu jinému musí být natolik významné, aby dostatečně odůvodňovaly průlom do výše citovaného ústavního principu. Zákon přitom výslovně zakotvuje právo účastníků vyjádřit se k důvodu delegace i k soudu, k němuž má být věc delegována, aby vhodnost takového postupu mohla být zvážena i z pohledu jejich poměrů; delegací totiž nesmí být navozen stav, který by se v poměrech některého z účastníků projevil zásadně nepříznivě.
Žalobcem uváděný důvod pro přikázání věci jinému soudu sice není podle Nejvyššího soudu natolik závažný, aby byl způsobilý prolomit výše popsané ústavní principy, nicméně z obsahu spisu plynou jiné okolnosti, které je nutno považovat za relevantní z hlediska úvah o naplnění předpokladů pro delegaci věci z důvodu vhodnosti. Žalobcem popsaný jeho nepříznivý zdravotní stav v žalobě, doložený rozhodnutím Vojenského úřadu sociálního zabezpečení o změně stupně invalidity (č.l. 18 spisu), v kombinaci se značnou vzdáleností mezi bydlištěm žalobce, které je v obvodu soudu, jemuž je přikázání věci navrhováno, a sídlem příslušného soudu, představují okolnosti, které opodstatňují postup podle §12 odst. 2 o. s. ř. Lze totiž očekávat, že skutečnosti podstatné pro rozhodnutí budou spolehlivě zjištěny a řízení proběhne rychleji a hospodárněji u soudu, jemuž má být podle návrhu věc delegována, aniž by se tak stalo na úkor postavení žalované, u níž (tím že se nevyjádřila) vznikl důvodný předpoklad, že nemá proti navrhovanému postupu námitek.
Nejvyšší soud proto návrhu žalobce na přikázání věci jinému soudu z důvodu vhodnosti vyhověl a věc podle §12 odst. 2 o. s. ř. Okresnímu soudu v Prostějově přikázal.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 21. 3. 2016
JUDr. Miroslav G a l l u s
předseda senátu