ECLI:CZ:NS:2016:33.CDO.1129.2016.1
sp. zn. 33 Cdo 1129/2016
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Blanky Moudré a soudců JUDr. Václava Dudy a JUDr. Pavla Krbka ve věci žalobce Ing. F. M., zastoupeného Mgr. Janem Borošem, advokátem se sídlem Ostrava - Moravská Ostrava, Sokolská třída 936/21, proti žalované M. T., zastoupené JUDr. Růženou Vojtovou, advokátkou se sídlem Ostrava - Moravská Ostrava, 28. října 286/10, o 145.000 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Ostravě pod sp. zn. 57 C 330/96, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 27. 4. 2015, č. j. 71 Co 395/2014-249, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Krajský soud v Ostravě rozsudkem ze dne 27. 4. 2015, č. j. 71 Co 395/2014-249, potvrdil rozsudek ze dne 18. 9. 2013, č. j. 57 C 330/96-176, jímž Okresní soud v Ostravě zamítl žalobu o uložení povinnosti žalované zaplatit žalobci 145.000 Kč s blíže specifikovaným úrokem z prodlení, a rozhodl o náhradě nákladů řízení; současně rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení.
Rozhodl tak poté, co usnesením ze dne 28. 2. 2013, č. j. 71 Co 63/2013-149, zrušil ve vztahu k žalované rozsudek Okresního soudu v Ostravě ze dne 4. 7. 2001, č. j. 57 C 330/96-79, jímž jí byla uložena povinnost zaplatit žalobci společně a nerozdílně s žalovaným M. F., zemřelým dne 9. 8. 2008, částku 145.000 Kč s blíže specifikovanými úroky z prodlení, a bylo rozhodnuto o náhradě nákladů řízení.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání, které není podle §237 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném do 31. 12. 2013 (srov. čl. II bod 1, 7 zákona č. 404/2012 Sb., čl. II bod 2 zákona č. 293/2013 Sb. - dále jen „o. s. ř.“), přípustné.
Podle §241a odst. 1 o. s. ř. lze dovolání podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci.
Žalobce má za to, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, konkrétně od jeho rozsudků ze dne 24. 4. 2013, sp. zn. 30 Cdo 1228/2012, a ze dne 26. 11. 2014, sp. zn. 33 Cdo 729/2013, v nichž byl přijat závěr, podle něhož je-li zpochybněna pravost soukromé listiny, nese důkazní břemeno pravosti ten, kdo z této listiny vyvozuje pro sebe příznivé následky. Je-li toto důkazní břemeno uneseno, tj. je-li listina pravá, dokazuje, že jednající osoba projevila vůli v listině vyjádřenou, a důkazní břemeno opaku, tedy popření pravdivosti listiny nese ten, kdo pravdivost listiny popírá. Žalobce však odvolacímu soudu podsouvá závěr, který ve skutečnosti neučinil. Napadené rozhodnutí totiž není založeno na posouzení, komu svědčí povinnost tvrzení, resp. povinnost důkazní při popření pravdivosti (správnosti) soukromé listiny.
V posuzovaném případě žalobce k prokázání svého tvrzení, že smlouvu o půjčce uzavřel s oběma žalovanými (dlužníky), označil a předložil listinu ze dne 25. 6. 1993, opatřenou podpisy obou žalovaných. Žalovaná, která pravost svého podpisu na listině nezpochybnila, založila procesní obranu na tvrzení, že listinu podepsala jako svědek, že žalobce poskytl půjčku pouze žalovanému pro jeho podnikání a že jí žádný finanční obnos, který by se mu zavázala vrátit, nepředal. Žalobce při své dovolací argumentaci pomíjí, že odvolací soud zhodnocením všech provedených důkazů podle zásad zakotvených v §132 o. s. ř. dospěl k závěru, že nebyla prokázána jeho skutková verze. Naopak uvěřil žalované, jejíž obranu vyhodnotil jako věrohodnou; skutková verze žalované nebyla v rozporu s ostatními provedenými důkazy a její pravdivost nebyla zpochybněna ani listinným důkazem ze dne 25. 6. 1993, který k prokázání svého tvrzení předložil žalobce. Odvolací soud totiž konstatoval, že vzhledem k znehodnocení této listiny, z níž nelze zjistit, zda obsahuje slovo „zaplatí“, „zaplatím“, či „zaplatíme“, nemůže sloužit jako důkaz k prokázání žalobního tvrzení, že smlouvu o půjčce uzavřeli oba žalovaní a že jim oběma byly předány finanční prostředky. Prosazuje-li žalobce opak, tedy, že listina ze dne 25. 6. 1993 obsahuje zcela zřejmý text „Potvrzuji tímto, že zaplatíme do konce měsíce října částku 145.000 Kč…“ , pak tato námitka nevystihuje jediný v úvahu přicházející dovolací důvod, neboť uplatněním způsobilého dovolacího důvodu ve smyslu §241a odst. 1 o. s. ř. není zpochybnění právního posouzení věci, vychází-li z jiného skutkového stavu, než z jakého vyšel při posouzení věci odvolací soud. Samotné hodnocení důkazů odvolacím soudem nelze úspěšně napadnout dovolacím důvodem podle §241a odst. 1 o. s. ř.
Ačkoli žalobce avizuje, že dovoláním napadá rozhodnutí odvolacího soudu i v nákladovém výroku, dovolání ve skutečnosti neobsahuje žádný údaj o tom, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti této části dovolání ve smyslu §237 o. s. ř., a navíc žalobce ve vztahu k nákladovému výroku neuplatňuje žádnou argumentaci. Protože žalobce tuto vadu včas (po dobu trvání lhůty k dovolání) neodstranil (§243 odst. 3 o. s. ř.), dovolací soud neměl možnost přezkoumat správnost rozhodnutí o náhradě nákladů řízení.
Nejvyšší soud z výše uvedených důvodů dovolání odmítl (§243c odst. 1 věta první o. s. ř.).
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se nezdůvodňuje (§243f odst. 3 o. s. ř.).
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 19. dubna 2016
JUDr. Blanka Moudrá
předsedkyně senátu