ECLI:CZ:NS:2016:33.CDO.1292.2016.1
sp. zn. 33 Cdo 1292/2016
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl předsedkyní senátu JUDr. Ivanou Zlatohlávkovou ve věci žalobce M. J. , zastoupeného JUDr. Pavlem Jelínkem, Ph.D., advokátem se sídlem v Pardubicích, Dražkovice 181, proti žalovanému S. R. , zastoupenému Mgr. Radanem Venclem, advokátem se sídlem v Hradci Králové, Chmelova 357/II., o zaplacení 1.021.350,- Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Náchodě pod sp. zn. 56 C 39/2012, o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 30. září 2015, č. j. 24 Co 321/2015-288, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Okresní soud v Náchodě rozsudkem ze dne 30. března 2015, č. j. 56 C 39/2012-221, uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobci do tří dnů od právní moci rozsudku 1.021.350 Kč s úrokem z prodlení ve výši 7,75 % od 1. 1. 2012 do zaplacení a rozhodl o nákladech řízení. Učinil tak poté, co jeho předchozí (žalobu zamítající) rozsudek ze dne 27. června 2014, č. j. 56 C 39/2012-129, Krajský soud v Hradci Králové usnesením ze dne 9. října 2014, č. j. 24 Co 365/2014-158, zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Krajský soud v Hradci Králové rozsudkem ze dne 30. září 2015, č. j. 24 Co 321/2015-288, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o nákladech odvolacího řízení.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný dovolání, které není podle §237 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném do 31. 12. 2013 (srov. článek II bod 2 zákona č. 293/2013 Sb., dále jen „o. s. ř.“), přípustné.
Podle §237 o. s. ř. platí, že není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Podle §241a odst. 2 o. s. ř. v dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh).
Požadavek, aby dovolatel v dovolání uvedl, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, je obligatorní náležitostí dovolání. Může-li být dovolání přípustné jen podle §237 o. s. ř. (jako v této věci), je dovolatel povinen v dovolání vymezit, které z tam uvedených hledisek považuje za splněné, přičemž k projednání dovolání nepostačuje pouhá citace textu ustanovení §237 o. s. ř. či jeho části (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 8. 2013, sen. zn. 29 NSČR 55/2013, a ze dne 29. 8. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2488/2013). Má-li být dovolání přípustné proto, že napadené rozhodnutí závisí na řešení otázky hmotného nebo procesního práva, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla řešena, nebo proto, že se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, musí být z jeho obsahu patrno, kterou otázku hmotného nebo procesního práva má dovolatel za dosud nevyřešenou dovolacím soudem, popř. od kterých rozhodnutí dovolacího soudu se řešení takové otázky odchyluje (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 4/2014). Stejně tak spatřuje-li dovolatel přípustnost dovolání v tom, že „dovolacím soudem (již dříve) vyřešená právní otázka má být posouzena jinak“, musí současně uvést, od kterého svého řešení otázky hmotného nebo procesního práva se má dovolací soud odchýlit (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 8. 2013, sen. zn. 29 NSČR 55/2013).
Předmětné dovolání shora uvedený postulát nesplňuje, neboť žalovaný – ačkoliv namítl, že odvolací soud vyřešil otázky platnosti uznání závazku a „důkazního břemene k prokázání souvislosti žalované pohledávky s uznáním závazku, pokud v řízení vyšlo najevo, že mezi účastníky k datu uznání existovalo více pohledávek a z uznání závazku není zřejmé, která z pohledávek byla předmětem uznání“ v rozporu s hmotným právem a rozhodovací praxí Nejvyššího soudu – nespecifikoval, od kterých rozhodnutí dovolacího soudu reprezentujících jeho ustálenou rozhodovací praxi se odvolací soud při řešení těchto otázek odchýlil; odvolací soud přitom odkázal na řadu rozhodnutí dovolacího soudu, jimiž naopak podpořil jak své právní úvahy ústící v závěr, že listina sepsaná dne 19. 12. 2008 splňuje náležitosti uznání dluhu ve smyslu ustanovení §558 obč. zák., tak závěr, že platným uznáním dluhu došlo k přesunu břemene tvrzení a důkazní povinnosti o neexistenci dluhu z žalobce na žalovaného. Pouhá citace, resp. parafráze, části ustanovení §237 o. s. ř. tak není řádným vymezením přípustnosti dovolání. Absence tohoto údaje zatěžuje podání kvalifikovanou vadou, kterou již nelze odstranit.
Nad rámec řečeného je namístě uvést, že žalovaný v dovolání ani neuplatnil jediný přípustný dovolací důvod uvedený v §241a odst. 1 o. s. ř., neboť jeho dovolací námitky ve skutečnosti nesměřují proti právnímu posouzení věci, nýbrž soudům je vytýkána nesprávnost skutkových zjištění, na nichž je založen právní závěr, že písemné prohlášení ze dne 19. 12. 2008, v němž žalovaný uznal vůči žalobci svůj dluh co do důvodu (z titulu „neuhrazených půjčených peněz“) a co do výše (1.238.000 Kč), je platným právním úkonem. Žalovaný oproti odvolacímu soud prosazuje, že v řízení bylo zjištěno, že ke dni sepsání uznávacího prohlášení existovaly mezi účastníky dva souběžné závazkové vztahy (v průběhu 90 let bylo sjednáno více půjček, které v konečném důsledku vedly k vystavení dvou zajišťovacích směnek), a že se účastníci nedohodli na jejich novaci promítnuté v uznávacím prohlášení; v návaznosti na to pak dovozuje vlastní právní závěr, totiž že z formulace „z neuhrazených půjčených peněz“ není dostatečně určitě zjistitelný právní důvod jím uznaného závazku a že tudíž bylo na žalobci, aby prokázal existenci „uznaného“ dluhu (žalované pohledávky). Při zpochybnění skutkových zjištění, které odvolací soud učinil z provedených důkazů, žalovaný předkládá vlastní verzi skutku. Uplatněním způsobilého dovolacího důvodu ve smyslu §241a odst. 1 o. s. ř. však není zpochybnění právního posouzení věci, vychází-li z jiného skutkového stavu, než z jakého vyšel při právním posouzení věci odvolací soud. Nesprávná skutková zjištění nejsou podle současné právní úpravy způsobilým dovolacím důvodem (viz §241a odst. 1 o. s. ř. a contrario ).
Nejvyšší soud nepřípustné dovolání podle §243c odst. 1 věty první o. s. ř. odmítl.
Výrok o nákladech dovolacího řízení nemusí být zdůvodněn (§243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 6. září 2016
JUDr. Ivana Zlatohlávková
předseda senátu