ECLI:CZ:NS:2016:33.CDO.1473.2016.1
sp. zn. 33 Cdo 1473/2016
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Václava Dudy a soudců JUDr. Pavla Krbka a JUDr. Blanky Moudré ve věci žalobce M. C. , zastoupeného Mgr. Helenou Koudelkovou, advokátkou se sídlem ve Vyškově, Jiráskova 284/10, proti žalovaným: 1) J. P. a 2) J. P. , zastoupeným JUDr. Martinou Řezníčkovou, Ph.D., advokátkou se sídlem v Brně, Zelný trh 12, o 84.000,- Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu ve Vyškově pod sp. zn. 10 C 23/2011, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 15. 4. 2015 č. j. 216 Co 155/2013-79, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Okresní soud ve Vyškově rozsudkem ze dne 12. 3. 2012, č. j. 10 C 23/2011-48, zamítl žalobu o zaplacení částky 84.000,- Kč s příslušenstvím a rozhodl o náhradě nákladů řízení. Přihlédl ke vznesené námitce promlčení práva na zaplacení sporné částky, přičemž ji, se zřetelem ke skutkovým okolnostem, neshledal rozpornou s dobrými mravy.
Krajský soud v Brně rozsudkem ze dne 15. 4. 2015, č. j. 16 Co 155/2013-79, rozsudek soudu prvního stupně ve výroku o věci samé potvrdil, ve výroku o nákladech řízení jej změnil s odkazem na §150 o. s. ř. tak, že „žádný z účastníků nemá právo na jejich náhradu“, neboť důvodem pro zamítnutí žaloby byla pouze žalovanými vznesená námitka promlčení; současně rozhodl o nákladech odvolacího řízení.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání, přičemž naplnění předpokladů přípustnosti dovolání podle §237 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném do 31. 12. 2013 - dále jen „o. s. ř.“ (srov. čl. II bod 2. zákona č. 293/2013 Sb.), spojuje s řešením otázky rozporu námitky promlčení s dobrými mravy podle §3 odst. 1 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku ve znění do 31. 12. 2013 (srovnej §3028 zákona č. 89/2012 Sb.), kterou odvolací soud vyřešil v rozporu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu, reprezentovanou jeho rozsudky ze dne 17. 3. 2014, sp. zn. 28 Cdo 4180/2013, a ze dne 7. 10. 2014, sp. zn. 28 Cdo 1729/2014.
Dovolání není přípustné.
Pojem „dobré mravy“ ve smyslu §3 odst. 1 obč. zák. vyložil Nejvyšší soud opakovaně v celé řadě svých rozhodnutí (namátkou lze uvést např. rozhodnutí ze dne 23. 1. 2001, sp. zn. 29 Cdo 228/2000, nebo ze dne 25. 10. 2004, sp. zn. 33 Odo 538/2003, ze dne 7. 12. 2004, sp. zn. 33 Odo 1244/2004, a ze dne 16. 3. 2005, sp. zn. 33 Odo 29/2005). V nich dovodil, že východiskem úvah, zda je výkon práva v rozporu s dobrými mravy, je okolnost, že ustanovení §3 odst. 1 obč. zák. patří k právním normám s relativně neurčitou (abstraktní) hypotézou, tj. k právním normám, jejichž hypotéza není stanovena přímo právním předpisem a které tak přenechávají soudu, aby podle svého uvážení v každém jednotlivém případě vymezil sám hypotézu právní normy ze širokého, předem neomezeného okruhu okolností. Pro použití korektivu „dobré mravy“ zákon nestanoví, z jakých hledisek má soud vycházet; vymezení hypotézy právní normy tedy závisí v každém konkrétním případě na úvaze soudu. Za dobré mravy je třeba pokládat souhrn společenských, kulturních a mravních norem, jež v historickém vývoji osvědčují jistou neměnnost, vystihují podstatné historické tendence, jsou sdíleny rozhodující částí společnosti a mají povahu norem základních.
Soudní praxe (srov. např. odůvodnění rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 2013, sp. zn. 26 Cdo 652/2013, uveřejněného pod č. 7/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek) se ustálila v názoru, že zejména v dovolacím řízení lze úvahu (odvolacího) soudu o tom, zda v konkrétním případě jde o výkon práva v rozporu s dobrými mravy, zpochybnit jen tehdy, je-li tato úvaha z pohledu zjištěných skutečností zjevně nepřiměřená.
V situaci, kdy v řízení nebyly zjištěny okolnosti v natolik výjimečné intenzitě, aby byl odůvodněn tak významný zásah do principu právní jistoty, jakým je odepření práva uplatnit námitku promlčení (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 8. 2008, sp. zn. 20 Cdo 5406/2007, rozsudek téhož soudu ze dne 28. 11. 2001, sp. zn. 25 Cdo 2905/99, nebo rozsudek ze dne 22. 8. 2002, sp. zn. 25 Cdo 1839/2000, uveřejněný pod číslem 59/2004 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek a rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. 10. 2007, sp. zn. 33 Odo 561/2006, kterážto rozhodnutí jsou dostupná na webových stránkách Nejvyššího soudu www.nsoud.cz ), neshledal dovolací soud v souzené věci úvahu, že výkon práva vznést námitku promlčení neodporuje dobrým mravům, za zjevně nepřiměřenou.
Z pohledu shora citované judikatury a závěrů, na nichž jsou založena dovolatelem citovaná rozhodnutí sp. zn. 28 Cdo 4180/2013 a sp. zn. 28 Cdo 1729/2014, akcentující existenci mimořádných okolností odůvodňujících odepření účinků námitky promlčení, rozsudek odvolacího soudu neodporuje ustálené rozhodovací praxi dovolacího soudu, naopak je s ní v souladu.
Nepřípustné dovolání Nejvyšší soud podle §243c odst. 1 věta první o. s. ř. odmítl.
Rozhodnutí o náhradě nákladů dovolacího řízení nemusí být odůvodněno (§243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 28. dubna 2016
JUDr. Václav Duda
předseda senátu