ECLI:CZ:NS:2016:33.CDO.1667.2016.1
sp. zn. 33 Cdo 1667/2016
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl předsedkyní senátu JUDr. Ivanou Zlatohlávkovou ve věci žalobkyně Ing. E. H. , zastoupené Mgr. Barborou Barcalovou, advokátkou se sídlem v Praze 1, Klimentská 1652/36, proti žalovanému Ing. I. Z. , zastoupenému Mgr. Milanem Edelmannem, advokátem se sídlem v Chrustenicích 208, o zaplacení 600.000,- Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp. zn. 11 C 126/2014, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 5. listopadu 2015, č. j. 58 Co 337/2015-136, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalovanému na náhradě nákladů dovolacího řízení 13.310,- Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám Mgr. Milana Edelmanna, advokáta.
Odůvodnění:
Obvodní soud pro Prahu 4 rozsudkem ze dne 2. června 2015, č. j. 11 C 126/2014-101, zamítl žalobu, jíž se žalobkyně po žalovaném domáhala zaplacení 600.000,- Kč spolu se zákonným úrokem z prodlení z této částky za dobu od 1. 9. 2013 do zaplacení v roční výši 8,05 %, a rozhodl o nákladech řízení. Učinil tak poté, co jeho předchozí (žalobě vyhovující) rozsudek pro uznání ze dne 30. května 2014, č. j. 11 C 126/2014-22, Městský soud v Praze usnesením ze dne 13. října 2014, č. j. 58 Co 402/2014-44, zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 5. listopadu 2015, č. j. 58 Co 337/2015-136, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o nákladech odvolacího řízení.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání, které není podle §237 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném do 31. 12. 2013 (srov. článek II bod 2 zákona č. 293/2013 Sb., dále jen „o. s. ř.“), přípustné.
Žalovaný navrhl, aby dovolací soud dovolání žalobkyně odmítl, neboť v něm zcela absentuje vymezení podmínek přípustnosti dovolání ve smyslu §237 o. s. ř.
Podle §237 o. s. ř. platí, že není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Podle §241a odst. 2 o. s. ř., v dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§42 odst. 4 o. s. ř.) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§237 až 238a o. s. ř.) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh).
Požadavek, aby dovolatel v dovolání uvedl, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, je (podle §241a odst. 2 o. s. ř.) obligatorní náležitostí dovolání. Může-li být dovolání přípustné jen podle §237 o. s. ř. (jako v této věci), je dovolatel povinen v dovolání vymezit, které z tam uvedených hledisek považuje za splněné, přičemž k projednání dovolání nepostačuje pouhá citace textu ustanovení §237 o. s. ř. či jeho části (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 8. 2013, sen. zn. 29 NSČR 55/2013, a ze dne 29. 8. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2488/2013). Má-li být dovolání přípustné proto, že napadené rozhodnutí závisí na řešení otázky hmotného nebo procesního práva, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla řešena, nebo proto, že se odvolací soud odchýlil o ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, musí být z jeho obsahu patrno, kterou otázku hmotného nebo procesního práva má dovolatel za dosud nevyřešenou dovolacím soudem, popř. od kterých rozhodnutí dovolacího soudu se řešení takové otázky odchyluje (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 4/2014). Stejně tak spatřuje-li dovolatel přípustnost dovolání v tom, že dovolacím soudem (již dříve) vyřešená právní otázka má být posouzena jinak, musí současně uvést, od kterého svého řešení otázky hmotného nebo procesního práva se má dovolací soud odchýlit (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. srpna 2013, sen. zn. 29 NSČR 55/2013).
Dovolání žalobkyně shora uvedený postulát nesplňuje, neboť přípustnost je v něm zdůvodněna pouhou citací části ustanovení §237 o. s. ř. ( „napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného práva, při jejímž řešení se odvolací soud /zejména/ odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu“ ), aniž je přitom specifikováno, od kterého (kterých) rozhodnutí Nejvyššího soudu se odvolací soud podle jejího názoru odchýlil a při řešení jaké otázky hmotného nebo procesního práva. Absence údaje o tom, v čem podle žalobkyně spočívá splnění předpokladů přípustnosti dovolání, zatěžuje podání kvalifikovanou vadou, kterou již nelze odstranit.
Nadto nelze přehlédnout, že žalobkyně – ačkoliv výslovně uvádí, že „nepopírá zjištěný skutkový stav věci“ – svoji výhradu vůči právnímu závěru odvolacího soudu, že žalobou požadovaná částka se dosud nestala splatnou, zakládá na vlastní verzi toho, co bylo účastníky sjednáno v dohodě o narovnání ze dne 5. 3. 2007. Oproti zjištění odvolacího soudu totiž prosazuje, že podle ujednání obsaženého v článku 1 písm. b/ dohody jí měla být částka 600.000,- Kč vyplacena nejen do 10 dnů po připsání druhé platby na celkovou sjednanou kupní cenu při (společném) prodeji nemovitostí zapsaných na listu vlastnictví č. 307 vedeného u Katastrálního úřadu pro hl. m. Prahu, katastrální území L., nýbrž při jakémkoliv převodu nebo přechodu vlastnického práva, tedy i tehdy, jestliže žalovaný svou ideální polovinu nemovitostí dne 29. 7. 2013 daroval svému bratrovi. Žalobkyně pomíjí, že uvedenou námitkou nezpochybňuje právní posouzení věci, nýbrž primárně skutková zjištění, na nichž je právní posouzení věci založeno. Zjišťuje-li totiž soud obsah smlouvy (zde dohody o narovnání), a to i pomocí výkladu projevů vůle smluvních stran ve smyslu §35 odst. 2 obč. zák., jde o skutkové zjištění (srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 10. 1999, sp. zn. 2 Cdon 1548/97, uveřejněný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod R 73/2000, nebo rozsudek ze dne 31. 10. 2001, sp. zn. 20 Cdo 2900/99, uveřejněný v časopise Soudní judikatura pod označením SJ 46/2002). Pokud je v dovolání argumentováno nesprávným právním posouzením věci, pak pouze v tom smyslu, že vyšel-li by odvolací soud (stejně jako před ním soud prvního stupně) ze správně zjištěného skutkového stavu věci (tedy ze skutkové verze žalobkyně), musel by nutně dospět k odlišnému právnímu posouzení věci, tedy uzavřít, že převodem spoluvlastnického podílu žalovaného na základě darovací smlouvy nastaly účinky odkládací podmínky sjednané v článku 1 písm. b/ dohody o narovnání a pohledávka žalobkyně za žalovaným ve výši 600.000,- Kč se stala splatnou. Uplatněním způsobilého dovolacího důvodu ve smyslu §241a odst. 1 o. s. ř. není zpochybnění právního posouzení věci, vychází-li z jiného skutkového stavu, než z jakého vyšel při právním posouzení věci odvolací soud. Nesprávná skutková zjištění nejsou podle současné právní úpravy způsobilým dovolacím důvodem (viz §241a odst. 1 o. s. ř. a contrario ).
Nejvyšší soud nepřípustné dovolání podle §243c odst. 1 věty první o. s. ř. odmítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení nemusí být v posuzovaném případě zdůvodněn (§243f odst. 3 o. s. ř.).
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
Nesplní-li povinná dobrovolně, co jí ukládá vykonatelné rozhodnutí, může oprávněný podat návrh na soudní výkon rozhodnutí (exekuci).
V Brně dne 22. srpna 2016
JUDr. Ivana Zlatohlávková
předsedkyně senátu