ECLI:CZ:NS:2016:33.CDO.1707.2016.1
sp. zn. 33 Cdo 1707/2016
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Ivany Zlatohlávkové a soudců JUDr. Pavla Krbka a JUDr. Václava Dudy ve věci žalobce D. J. , zastoupeného JUDr. Miloslavem Noskem, advokátem se sídlem v Semilech, Nádražní 24, proti žalovanému R. J., zastoupenému JUDr. Jiřím Duchoněm, advokátem se sídlem v Turnově, Antonína Dvořáka 293, o určení vlastnického práva, vedené u Okresního soudu v Semilech pod sp. zn. 3 C 78/2011, o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 5. listopadu 2015, č. j. 25 Co 239/2015-167, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobci na náhradě nákladů dovolacího řízení 4.114,- Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám JUDr. Miloslava Noska, advokáta.
Odůvodnění:
Krajský soud v Hradci Králové rozsudkem ze dne 5. listopadu 2015, č. j. 25 Co 239/2015-167, potvrdil rozsudek Okresního soudu v Semilech ze dne 19. prosince 2014, č. j. 3 C 78/2011-138, ve výroku o věci samé, a to ve (správném) znění, že „žalobce je vlastníkem rodinného domu v obci M. p. K., části obce L., postaveném na pozemcích parc. č. st. 320 a 335 v katastrálním území S. L., parc. č. st. 329 a 333 v katastrálním území L. a parc. č. st. 370 a 371 v katastrálním území K. u T. a vlastníkem pozemků parc. č. st. 320 v katastrálním území S. L., parc. č. st. 329, 331 a 333 v katastrálním území L. a vlastníkem pozemkových parcel č. 298/4 a 298/5 v katastrálním území S. L. a pozemkové parcely č. 1748/3 v katastrálním území L.“; změnil jej ve výroku o nákladech řízení (co do jejich vyčíslení) a rozhodl o nákladech odvolacího řízení.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný dovolání, které není podle §237 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném do 31. 12. 2013 (srov. článek II bod 2 zákona č. 293/2013 Sb., dále jen „o. s. ř.“), přípustné.
Žalobce navrhl, aby dovolací soud dovolání jako nepřípustné odmítl, případně jako nedůvodné zamítl. Podrobně se vyjádřil ke všem dovolacím námitkám a zcela se ztotožnil se skutkovými i právními závěry odvolacího soudu.
Podle §237 o. s. ř. platí, že není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Podle §241a odst. 1 o. s. ř. lze dovolání podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení.
Přípustnost dovolání je oprávněn zkoumat jen dovolací soud (srov. §239 o. s. ř.).
Podle §241a odst. 2 o. s. ř. v dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh).
Formulace použitá v dovolání, že „vyřešená právní otázka má být dovolacím soudem posouzena jinak“ , není řádným vymezením přípustnosti dovolání v režimu §237 o. s. ř., neboť významově neodpovídá tomu, aby dovolacím soudem (již dříve) vyřešená právní otázka byla (dovolacím soudem) posouzena jinak (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 5. 2013, sp. zn. 29 Cdo 1172/2013, uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 80/2013 ). Z obsahu dovolání je navíc zřejmé, že žalovaný se nedomáhá toho, aby dovolací soud posoudil určitou, jím již v minulosti vyřešenou otázku hmotného nebo procesního práva jinak, nýbrž toho, aby posoudil věc odlišně („jinak“) od odvolacího soudu.
Přestože námitka, že „napadené rozhodnutí odvolacího soudu závisí na vyřešení otázky hmotného (i procesního) práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu“ , je pouhou citací části ustanovení §237 o. s. ř. a nepostačuje sama o sobě k vylíčení předpokladů přípustnosti dovolání, z obsahu dovolání se podává, že dovolatel má za to, že odvolací soud nerespektoval rozhodnutí, v nichž se Nejvyšší soud vyjadřoval k aplikaci §630 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, ve znění účinném do 31. 12. 2013 (srov. §3028 zákona č. 89/2012 Sb., dále jen obč. zák.), konkrétně k tomu, zda v řízení zjištěné skutečnosti umožňují uzavřít, že byla naplněna skutková podstata tohoto ustanovení.
Předně je třeba zdůraznit, že pojem dobrých mravů činí z ustanovení §630 obč. zák. právní normu s relativně neurčitou (abstraktní) hypotézou, tj. normu, jejíž hypotéza není stanovena přímo právním předpisem. Vymezení hypotézy právní normy ze širokého, předem neomezeného okruhu okolností, je tudíž věcí zhodnocení konkrétní situace. Úvaha soudu, zda byla naplněna skutková podstata §630 obč. zák., se proto vždy odvíjí od posouzení všech zvláštností toho kterého případu individuálně (nelze ji „objektivizovat“).
Nejvyšší soud ve svých rozhodnutích vyložil pojem „rozpor s dobrými mravy“ již opakovaně a opakovaně se též vyjádřil obecně k aplikovatelnosti §630 obč. zák. Přijal a odůvodnil závěr, že k naplnění skutkové podstaty pro vrácení daru směřuje pouze takové závadné jednání obdarovaného vůči dárci nebo členům jeho rodiny, které se zřetelem na všechny okolnosti konkrétního případu z hlediska svého rozsahu a intenzity a při zohlednění vzájemného jednání účastníků právního vztahu nevzbuzuje z hlediska společenského a objektivizovaného (nikoli jen podle subjektivního názoru dárce) pochybnosti o hrubé kolizi s dobrými mravy. Soud proto hodnotí nejen to, zda chování obdarovaného vykazuje znaky závadnosti, tj. zda koliduje se společensky uznávanými pravidly slušného chování ve vzájemných vztazích mezi lidmi, ale i zda jde o porušení značné intenzity nebo o porušení dlouhodobé či soustavné, a to ať již fyzickým násilím, psychickým týráním, hrubými urážkami, neposkytnutím potřebné pomoci, apod., a vždy zohledňuje i vzájemné chování účastníků právního vztahu (k tomu srov. např. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 23. 1. 2001, sp. zn. 29 Odo 228/2000, ze dne 25. 10. 2004, sp. zn. 33 Odo 538/2003, ze dne 28. 11. 2000, sp. zn. 33 Cdo 2425/98, ze dne 30. 11. 2005, sp. zn. 33 Odo 1420/2005, ze dne 28. 11. 2000, sp. zn. 33 Cdo 2425/98, ze dne 25. 10. 2004, sp. zn. 33 Cdo 538/2003, ze dne 21. 6. 2012, sp. zn. 903/2011, ze dne 27. 9. 2012, sp. zn. 33 Cdo 767/2011, ze dne 28. 7. 2014, sp. zn. 33 Cdo 1989/2014, nebo ze dne 23. 9. 2015, sp. zn. 3097/2015).
Odvolací soud se v souladu s ustálenou judikaturou důsledně zabýval pro věc rozhodnými okolnostmi a rozhodl v intencích závěrů, které Nejvyšší soud ve svých rozhodnutích k aplikovatelnosti §630 obč. zák. obecně přijal. Zjistil-li odvolací soud, že žalovaný žalobce - byť po vzájemném verbálním napadání - napadl fyzicky tak, že mu způsobil vážné zranění, které si vyžádalo dlouhodobou léčbu včetně několika operací, za což byl pravomocně v trestním řízení odsouzen, pak nelze nic vytknout jeho závěru, že byla naplněna skutková podstata §630 obč. zák. Všechny námitky, jimiž žalovaný prezentuje vlastní skutkovou verzi ohledně okolností a průběhu potyčky a tomu předcházejícím vztahům účastníků jsou bezcenné, neboť nejsou uplatněním jediného způsobilého dovolacího důvodu podle §241a odst. 1 o. s. ř.
Nepřiléhavý je odkaz žalovaného na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 5. 11. 2002, sp. zn. 22 Cdo 1174/2001, neboť v něm byl řešen skutkově odlišný případ. Nadto v souvislosti s odkazem na uvedené rozhodnutí se žalovaný pouze snaží prosadit vlastní skutkovou verzi a oproti odvolacímu soudu dovozuje, že v řízení prokázal, že rodinný dům budovali účastníci jako stavebníci společně (a oba se tudíž stali jeho originárními vlastníky, každý v rozsahu jedné ideální poloviny), a že darovací smlouvu uzavřeli tzv. naoko, pouze proto, aby dosáhli úpravy formálního zápisu vlastnických práv v katastru nemovitostí. V návaznosti na to pak dovozuje, že žalobce mu nemohl ideální podíl na domě platně darovat, jestliže ho již nabyl jako stavebník originárním způsobem. Dovolatelem prezentovaná zjištění však odvolací soud neučinil, resp. skutkově uzavřel, že se mu je nepodařilo prokázat. Je proto namístě i v této souvislosti uzavřít, že není uplatněním dovolacího důvodu ve smyslu §241a odst. 1 o. s. ř. zpochybnění právního posouzení věci, vychází-li z jiného skutkového stavu, než z jakého vyšel při právním posouzení věci odvolací soud. Skutkového charakteru je rovněž výtka žalovaného, že mu nebyla doručena výzva k vrácení daru. Nesprávná skutková zjištění nejsou podle současné právní úpravy způsobilým dovolacím důvodem (viz §241a odst. 1 o. s. ř. a contrario ).
Namítá-li žalovaný, že se odvolací soud nevypořádal se všemi odvolacími námitkami a v tomto směru své rozhodnutí ani řádně nezdůvodnil a že nepovažoval za „zmatečnostní vadu řízení“ skutečnost, že soud prvního stupně překročil zákonem povolenou poučovací povinnost, přehlíží, že k případným vadám uvedeným v §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a/, b/ a §229 odst. 3 o. s. ř., jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, dovolací soud přihlédne jen - za zde nenaplněného - předpokladu, že dovolání je přípustné (§242 odst. 3 o. s. ř.).
Nepředložil-li dovolatel k řešení žádnou otázku hmotného nebo procesního práva, jež by zakládala přípustnost dovolání ve smyslu §237 o. s. ř., Nejvyšší soud je odmítl (§243c odst. 1 o. s. ř.).
Výrok o nákladech dovolacího řízení nemusí být zdůvodněn (§243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
Nesplní-li povinný dobrovolně, co mu ukládá vykonatelné rozhodnutí, může oprávněný podat návrh na soudní výkon rozhodnutí (exekuci).
V Brně dne 22. září 2016
JUDr. Ivana Zlatohlávková
předsedkyně senátu