ECLI:CZ:NS:2016:33.CDO.1710.2016.1
sp. zn. 33 Cdo 1710/2016
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl předsedkyní senátu JUDr. Ivanou Zlatohlávkovou ve věci žalobce Ing. P. K. , zastoupeného JUDr. Táňou Diršmidovou, advokátkou se sídlem v Praze 6, Eliášova 393/20, proti žalované ICKM PODBABA VÝCHOD, s.r.o. se sídlem v Praze 8, Voctářova 2449/5, identifikační číslo osoby 270 68 382, zastoupené JUDr. Petrem Harmachem, advokátem se sídlem v Praze 6, Jednořadá 1051/53, o odstranění vad opravou zboží, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 12 C 54/2013, o dovolání žalované proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 16. července 2014, č. j. 12 Co 291/2014-68, takto:
Dovolání se odmítá.
Odůvodnění:
Městský soud v Praze usnesením ze dne 16. července 2014, č. j. 12 Co 291/2014-68, potvrdil usnesení ze dne 28. ledna 2014, č. j. 12 C 54/2013-50, jímž Obvodní soud pro Prahu 1 zamítl návrh žalované ze dne 20. 11. 2013 na prominutí zmeškání lhůty k podání vyjádření ve věci samé.
Proti usnesení odvolacího soudu podala žalovaná dovolání, které není podle §237 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném do 31. 12. 2013 (srov. čl. II bod 1 a 7 zákona č. 404/2012 Sb., čl. II bod 2 zákona č. 293/2013 Sb. – dále jen „o. s. ř.“), přípustné.
Podle §237 o. s. ř. platí, že není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Podle §241a odst. 1 o. s. ř. lze dovolání podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci.
Podle §241a odst. 2 o. s. ř. v dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§42 odst. 4 o. s. ř.) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh).
Požadavek, aby dovolatel v dovolání uvedl, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, je obligatorní náležitostí dovolání. Může-li být dovolání přípustné jen podle §237 o. s. ř. (jako v této věci), je dovolatel povinen v dovolání vymezit, které z tam uvedených hledisek považuje za splněné, přičemž k projednání dovolání nepostačuje pouhá citace textu ustanovení §237 o. s. ř. či jeho části (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 8. 2013, sen. zn. 29 NSČR 55/2013, a ze dne 29. 8. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2488/2013). Má-li být dovolání přípustné proto, že napadené rozhodnutí závisí na řešení otázky hmotného nebo procesního práva, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla řešena, nebo proto, že se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, musí být z jeho obsahu patrno, kterou otázku hmotného nebo procesního práva má dovolatel za dosud nevyřešenou dovolacím soudem, popř. od kterých rozhodnutí dovolacího soudu se řešení takové otázky odchyluje (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 4/2014). Stejně tak spatřuje-li dovolatel přípustnost dovolání v tom, že „dovolacím soudem (již dříve) vyřešená právní otázka má být posouzena jinak“, musí současně uvést, od kterého svého řešení otázky hmotného nebo procesního práva se má dovolací soud odchýlit (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 8. 2013, sen. zn. 29 NSČR 55/2013).
Dovolání shora uvedený postulát nesplňuje, neboť v něm není specifikováno, které ze čtyř kritérií přípustnosti uvedených v §237 o. s. ř. má žalovaná za splněné. Formulace, že „předmětná právní otázka bude dovolacím soudem posouzena jinak“ , významově neodpovídá tomu, že dovolacím soudem (již dříve) vyřešená právní otázka má být (dovolacím soudem) posouzena jinak, a není tudíž řádným vymezením přípustnosti dovolání v režimu §237 o. s. ř. (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 5. 2013, sp. zn. 29 Cdo 1172/2013, uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 80/2013 ). Z obsahu dovolání je navíc zřejmé, že žalovaná se nedomáhá toho, aby dovolací soud posoudil určitou, jím v minulosti již vyřešenou otázku hmotného nebo procesního práva jinak, nýbrž toho, aby věc posoudil odlišně („ jinak “) od odvolacího soudu. V čem žalovaná spatřuje splnění předpokladů přípustnosti svého dovolání pak nelze dovodit ani z jeho obsahu, neboť zatímco rozhodnutí odvolacího soudu je založeno na závěru, že lhůtu k podání vyjádření k žalobě nelze jakožto lhůtu soudcovskou prominout, podstatou dovolací argumentace (doprovázené odkazem na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 22 Cdo 4272/2007) je výtka, že žalovaná neměla být ve smyslu ustanovení §114 odst. 1 o. s. ř. soudem prvního stupně vůbec vyzývána, aby se v jím určené lhůtě vyjádřila k žalobě, neboť tato vykazovala vady. Z uvedeného je zřejmé, žalovaná v dovolání ani neuplatnila jediný přípustný dovolací důvod uvedený v §241a odst. 1 o. s. ř., nýbrž soudům vytýká, že řízení zatížily vadou; pomíjí přitom, že k případným vadám řízení dovolací soud přihlíží pouze za - zde nenaplněného - předpokladu, že dovolání je přípustné (§242 odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Absence správného údaje o tom, v čem podle žalované spočívá splnění předpokladů přípustnosti dovolání (tj. správného vymezení přípustnosti ve smyslu §237 o. s. ř.), zatěžuje podání kvalifikovanou vadou, kterou již nelze odstranit.
Nejvyšší soud dovolání podle §243c odst. 1 věty první o. s. ř. odmítl.
O náhradě nákladů řízení, včetně nákladů tohoto dovolacího řízení, bude rozhodnuto v konečném rozhodnutí ve věci (§151 odst. 1 o. s. ř.).
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 22. září 2016
JUDr. Ivana Zlatohlávková
předsedkyně senátu