ECLI:CZ:NS:2016:33.CDO.23.2016.1
sp. zn. 33 Cdo 23/2016
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Krbka a soudkyň JUDr. Ivany Zlatohlávkové a JUDr. Blanky Moudré ve věci žalobce P. F. , zastoupeného Mgr. Lukášem Kratochvílem, advokátem se sídlem v Ostravě, Moravské Ostravě, Solná 1472/5, proti žalovanému D. K. , zastoupenému JUDr. Josefem Biňovcem, advokátem se sídlem v Praze 7, Strossmayerovo náměstí 977/2, o 75.000,- Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Děčíně pod sp. zn. 28 EC 107/2010, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 11. 3. 2014, č.j. 14 Co 433/2013-114, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žalobce je povinen zaplatit žalovanému na náhradě nákladů dovolacího řízení 4.400,- Kč do tří dnů od právní moci usnesení k rukám JUDr. Josefa Biňovce, advokáta.
Odůvodnění:
V záhlaví označeným rozhodnutím krajský soud změnil rozsudek Okresního soudu v Děčíně ze dne 15. 6. 2012, č.j. 28 EC 107/2010-72 (ve spojení s doplňujícím usnesením ze dne 10. 10. 2013, č.j. 28 EC 107/2010-95), tak, že zamítl žalobu, jíž se žalobce po žalovaném domáhal zaplacení 75.000,- Kč se specifikovanými úroky z prodlení, a rozhodl o nákladech řízení účastníků před soudy obou stupňů a o náhradě nákladů řízení státu.
Rozhodnutí odvolacího soudu napadl žalobce dovoláním, které není přípustné.
Nejvyšší soud věc projednal podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném do 31. 12. 2013 (srov. čl. II bod 1, 7 zákona č. 404/2012 Sb., čl. II bod 2 zákona č. 293/2013 Sb., dále jen „o.s.ř.“).
Podle ustanovení §237 o.s.ř. je dovolání – není-li stanoveno jinak – přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Přípustnost dovolání je oprávněn zkoumat jen dovolací soud (srov. §239 o.s.ř.).
Dovoláním zpochybněné právní otázky (viz níže) již byly předmětem rozhodování Nejvyššího soudu a odvolací soud je vyřešil v souladu s touto judikaturou, od níž se dovolací soud nemíní odchýlit ani v souzené věci.
Ustanovení §457 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, ve znění účinném do 31. 12. 2013 /viz §3028 zákona č. 89/2012 Sb./, dále jen „obč. zák.“), zakotvuje vzájemnou vázanost práv a povinností účastníků neplatné nebo zrušené smlouvy; nárok každé ze smluvních stran na vrácení plnění, které poskytla, je nárokem ze zákona podmíněným její povinností vrátit to, co podle smlouvy přijala, druhé smluvní straně. Protože práva a povinnosti každého z účastníků neplatné nebo zrušené smlouvy jsou vzájemně podmíněny, platí, že uplatnění a uspokojení práva jedné ze stran na vrácení plnění z takové smlouvy je vázáno na uspokojení obdobného práva druhé smluvní strany; jinak řečeno, povinnost jednoho subjektu plnit (vrátit přijaté plnění) je vázána na tutéž povinnost subjektu druhého. Vrácení plnění z neplatné nebo zrušené smlouvy je každá její strana oprávněna požadovat po druhé smluvní straně jen tehdy, jestliže již sama vrátila nebo současně s uplatněním svého práva vrací či nabídne vrácení všeho, co sama podle této smlouvy přijala. Žalobní návrh sám nebo ve spojení se vzájemnou žalobou žalovaného musí umožnit soudu, aby vzájemnou vázanost restituční povinnosti účastníků vyjádřil ve výroku rozhodnutí (srov. např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 30. 6. 2004, sp. zn. 29 Odo 52/2002, uveřejněný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 28/2006, ze dne 10. 11. 2010, sp. zn. 29 Cdo 1599/2008, ze dne 29. 1. 2009, sp. zn. 33 Odo 1615/2006).
Vyžaduje-li ustanovení hmotněprávního předpisu (zde §457 obč. zák.) k úspěšnému uplatnění práva, aby žalobní návrh obsahoval povinnost k vzájemnému plnění, není povinností soudu poučit žalobce, že nebude ve sporu úspěšný, jestliže žalobu v tomto směru nedoplní (srov. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 29. 6. 1999, sp. zn. 29 Cdo 155/98, ze dne 30. 12. 1999, sp. zn. 25 Cdo 2524/98, ze dne 8. 11. 2011, sp. zn. 32 Cdo 3452/2010).
K námitce dovolatele, podle níž měl odvolací soud aplikovat ustanovení §2993 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, dovolací soud pouze poznamenává, že v dané věci jde o právní poměr vzniklý před nabytím účinnosti tohoto zákona; uplatní se tedy ustanovení §3028 odst. 1, 3 „nového“ občanského zákoníku.
Žalobce sice výslovně napadl rozhodnutí odvolacího soudu v celém rozsahu, ve vztahu k nákladovým výrokům však žádnou argumentaci nevznesl.
Nepředložil-li dovolatel k řešení žádnou otázku hmotného nebo procesního práva, jež by zakládala přípustnost dovolání ve smyslu §237 o.s.ř., Nejvyšší soud je odmítl (§243c odst. 1 o.s.ř.).
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení nemusí být odůvodněn (§243f odst. 3, věta druhá o.s.ř.).
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
Nesplní-li žalobce dobrovolně, co mu ukládá vykonatelné rozhodnutí, může žalovaný podat návrh na soudní výkon rozhodnutí (exekuci).
V Brně dne 27. dubna 2016
JUDr. Pavel Krbek
předseda senátu