ECLI:CZ:NS:2016:33.CDO.2667.2016.1
sp. zn. 33 Cdo 2667/2016
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Václava Dudy a soudkyň JUDr. Blanky Moudré a JUDr. Ivany Zlatohlávkové ve věci žalobkyně O. R. , zastoupené JUDr. Vladimírem Fučíkem, advokátem se sídlem v Praze 6, Dejvická 306/9, proti žalovanému B. R. , zastoupenému JUDr. Janou Tomešovou, advokátkou se sídlem v Písku, Žižkova třída 335/12, o 100.000,- Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Prachaticích pod sp. zn. 6 C 133/2015, o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 26. 1. 2016, č. j. 19 Co 2267/2015-75, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni na nákladech dovolacího řízení částku 6.534,- Kč k rukám JUDr. Vladimíra Fučíka, advokáta.
Odůvodnění:
Okresní soud v Prachaticích (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 2. 9. 2015, č. j. 6 C 133/2015-34, uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobkyni 100.000,- Kč s blíže specifikovaným úrokem z prodlení a rozhodl o nákladech řízení. Dospěl k závěru, že nárok žalobkyně je oprávněný, neboť na základě platné dohody měl žalovaný povinnost spornou částku vrátit do 30. 6. 2012. Nemohlo tak dojít k promlčení práva podle §107 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku (dále jen „obč. zák.“), neboť promlčení podléhá režimu §101 obč. zák.
Krajský soud v Českých Budějovicích rozsudkem ze dne 26. 1. 2016, č. j. 19 Co 2267/2015-75, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil. Mimo úvahy soudu prvního stupně stručně odůvodnil, proč částku 100.000,- Kč nepovažuje za zálohou na kupní cenu obchodního podílu. Přisvědčil přitom závěru o délce promlčecí doby vycházejícímu z ustanovení §101 obč. zák.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný (dále též „dovolatel“) dovolání, jehož přípustnost spojuje s tím, že se odvolací soud při řešení otázky práva na vrácení zálohy poskytnuté v souvislosti s prodejem obchodního podílu, který se nerealizoval, a při posouzení promlčecí doby práva na vrácení takové zálohy, odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu představované jeho rozsudky ze dne 30. 1. 2001, sp. zn. 25 Cdo 968/99, ze dne 11. 12. 2008, sp. zn. 33 Odo 1453/2006, a ze dne 24. 2. 2010, sp. zn. 33 Cdo 774/2008. Z těchto rozsudků totiž plyne, že takový požadavek je nárokem na vydání bezdůvodného obohacení získaného plněním, jehož právní důvod dodatečně odpadl. Dovolatel prosazuje názor, že skutkový závěr o existenci dohody „nemá oporu ve spise, ani v příslušných ustanoveních obč. zák.“
Spatřuje-li dovolatel naplnění předpokladů přípustnosti dovolání podle §237 o. s. ř. v řešení otázky nároku na vydání bezdůvodného obohacení, které měl odvolací soud posoudit v rozporu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu, pak k tomuto závěru dospívá na základě odlišného skutkového stavu a hodnocení důkazů, tzn. procesně neregulérním způsobem, neboť prosazuje (skutkový) závěr, že sporná částka byla zálohou na budoucí kupní cenu; soudy obou stupňů přitom dovodily, že povinnost vrátit spornou částku plyne z dříve uzavřené dohody.
Z tohoto důvodu nemohou závěry shora citovaných rozhodnutí dovolacího soudu dopadat na nyní souzenou věc, a není tak dán předpoklad přípustnosti dovolání podle §237 o. s. ř. pro rozpor rozhodnutí odvolacího soudu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení nemusí být odůvodněn (§243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
Nesplní-li povinný dobrovolně, co mu ukládá vykonatelné rozhodnutí, může oprávněná podat návrh na soudní výkon rozhodnutí (exekuci).
V Brně dne 26. října 2016
JUDr. Václav Duda
předseda senátu