ECLI:CZ:NS:2016:33.CDO.2816.2016.1
sp. zn. 33 Cdo 2816/2016
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Krbka a soudkyň JUDr. Blanky Moudré a JUDr. Ivany Zlatohlávkové ve věci žalobců a) J. M. a b) L. M. , zastoupených Mgr. Pavlínou Plačkovou, advokátkou se sídlem v Ostravě, Poštovní 1794/17, proti žalovanému P. H. , zastoupenému JUDr. Davidem Petrilákem, advokátem se sídlem v Karlových Varech, Bělehradská 1094/4, o určení vlastnictví, vedené u Okresního soudu ve Frýdku - Místku pod sp. zn. 13 C 159/2012, o dovolání žalobců proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 17. 12. 2015, č.j. 57 Co 26/2015-398, takto:
Dovolání se odmítá .
Žalobci jsou povinni zaplatit žalovanému na náhradě nákladů dovolacího řízení 4.114,- Kč do tří dnů od právní moci usnesení k rukám JUDr. Davida Petriláka, advokáta.
Odůvodnění:
V záhlaví uvedeným rozhodnutím krajský soud změnil rozsudek Okresního soudu ve Frýdku - Místku ze dne 16. 7. 2014, č.j. 13 C 159/2012-231, tak, že zamítl žalobu, jíž se žalobci domáhali určení vlastnického práva k označeným nemovitostem, a rozhodl o nákladech řízení před soudy obou stupňů. Odvolací soud po opakování důkazů provedených soudem prvního stupně a po doplnění dokazování zjistil, že žalobci 16. 10. 1995 darovali své dceři J. P. ideální polovinu předmětných nemovitostí. Dopisem, který obdarovaná obdržela 29. 11. 2011, ji vyzvali k vrácení daru, a to z důvodu, že od července 2009 do doručení této výzvy žalobce nenavštěvovala, nezajímala se o ně, nepsala jim, neumožňovala jim styk s vnoučaty, dárky určené vnoučatům vracela zpět, na opakované výzvy o pomoc nereagovala, s ničím nepomáhala. Vztahy žalobců a obdarované nebyly do prosince 2008 zcela bezkonfliktní. Už v roce 1996 nastaly problémy, pro které se obdarovaná léčila na psychiatrii. Uvedené konflikty souvisely se vztahem obdarované k jejímu tehdejšímu manželovi (žalobci nebyli na svatbě, žalobkyně to obdarované nemohla odpustit, obdarovaná na danou situaci reagovala depresivně a vyhledala lékařskou pomoc, neboť si sama s uvedeným problémem neuměla poradit; žalobkyně obdarovanou často kontaktovala a psychicky ji vydírala; žalobkyně byla pozvána na schůzku s lékařkou, kam se ale nedostavila). Následně se obdarovaná spolu s tehdejším manželem nastěhovali zpět do předmětných nemovitostí, kde poté bydleli společně s žalobci. Život obou rodin byl velmi propojen (žalobkyně vařila, pomáhala s péčí o děti, ale také zasahovala do jejich výchovy), a to až do smrti tehdejšího manžela obdarované, který podlehl vážnému onemocnění. Krátce po jeho smrti navázala obdarovaná vztah se svým nynějším manželem (J. P.). Žalobci ani tentokrát se svatbou nesouhlasili (žalobkyně proto, že dcera přijde o vdovský důchod); výhrady měli i k tomu, že se jejich dcera s dětmi odstěhovala, neboť jejímu manželovi vadil nedostatek soukromí a snaha žalobkyně řídit jim život. To žalobci těžce nesli, protože na vnoučata byli citově velmi vázáni. Následné občasné návštěvy vnuků byly doprovázeny nepříjemnými řečmi o obdarované a o jejím manželovi, dětem to bylo nepříjemné, a tak dcera žalobců návštěvy prarodičů od roku 2009 neumožňovala. Žalobci usilovali o úpravu styku s vnoučaty soudní cestou, řízení však bylo pro zpětvzetí návrhu zastaveno. Poté obdarovanou opět žádali o kontakt s vnuky, ale děti k nim nechtěly (podle dcery obdarované ji v minulosti měla žalobkyně „osahávat“ ). Nato obdarovaná zcela ukončila veškeré kontakty (kromě výše uvedeného i proto, že nepřijali jejího manžela a chovali se k němu nevhodně) a děti dokonce žalobcům vracely poslané dárky i korespondenci. Obdarovaná již v březnu 2010 nabízela žalobcům koupi podílu na nemovitostech za 200.000,- Kč, což odmítli, na nabídku obdarované k odkupu podílu za 100.000,- Kč v roce 2012 žalobci nereagovali vůbec. Spoluvlastnický podíl dcera žalobců proto v roce 2013 prodala žalovanému za 600.000,- Kč. Po právní stránce odvolací soud uzavřel, že k zániku darovacího vztahu (obnově vlastnictví dárce k věci) dochází na základě dvou právních skutečností, a to 1) hrubého porušení dobrých mravů chováním obdarovaného vůči dárci nebo členům jeho rodiny a 2) jednostranného právního úkonu dárce adresovaného obdarovanému a směřujícího k vrácení daru. Taková výzva musí splňovat náležitosti právního úkonu obecně (§34 a násl. zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, ve znění účinném do 31. 12. 2013 /viz §3028 zákona č. 89/2012 Sb./, dále jen „obč. zák.“), tedy i náležitosti projevu vůle ve smyslu jeho určitosti (§37 obč. zák.). Odvolací soud velmi pečlivě zhodnotil tvrzení obsažená ve výzvě k vrácení daru a určil, která považuje za dostatečně určitá a které nikoli. Poté se zabýval chováním obdarované a konstatoval, že pro posouzení předpokladu stanoveného v §630 obč. zák. je důležité nejen jednání obdarované, které nelze posuzovat izolovaně, ale také jednání žalobců, zejména jejich vzájemné vztahy, okolnosti a důvody, které byly příčinou vyhrocených poměrů panujících ve vztazích žalobců a jejich dcery. Po zhodnocení všech provedených důkazů dospěl odvolací soud k závěru, že chování obdarované k žalobcům nelze kvalifikovat jako chování hrubě porušující dobré mravy ve smyslu §630 obč. zák.
V dovolání, kterým rozhodnutí odvolacího soudu napadli, žalobci – podle obsahu podání – zpochybnili otázku určitosti výzvy k vrácení daru a otázku, zda ze zjištěných skutečností lze dovodit, že se obdarovaná chovala způsobem hrubě porušujícím dobré mravy.
Nejvyšší soud věc projednal podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu ve znění účinném do 31. 12. 2013 (srov. čl. II bod 1, 7 zákona č. 404/2012 Sb., čl. II bod 2 zákona č. 293/2013 Sb.; dále jen „o.s.ř.“).
Dovolání není přípustné.
Není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak (§237 o.s.ř.).
Podle §241a odst. 1 o.s.ř. lze dovolání podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci.
Přípustnost dovolání je oprávněn zkoumat jen dovolací soud (srov. §239 o.s.ř.).
K určitosti právního úkonu – výzvy k vrácení daru (§37 odst. 1 obč. zák.).
Odvolací soud výzvu z 24. 11. 2011 posoudil jako platný jednostranný právní úkon, který by byl s to vyvolat právní účinky (zrušení darovací smlouvy a obnovení vlastnictví dárců ex nunc ). Pokud považoval obecné formulace (že obdarovaná vyvolávala sváry, psychicky žalobce vydírala a pomlouvala) za nedostatečně časově a skutkově konkretizované, postupoval ve shodě s judikaturou Nejvyššího soudu (srov. rozsudky ze dne 12. 12. 2002, sp. zn. 22 Cdo 1620/2001, ze dne 24. 4. 2013, sp. zn. 33 Cdo 767/2011).
K chování hrubě porušujícímu dobré mravy (§630 obč. zák.).
Výklad pojmu „rozpor s dobrými mravy“ , který je významný z hlediska použití §630 obč. zák. podal Nejvyšší soud ve svých rozhodnutích již opakovaně a vyjádřil se též obecně i k aplikovatelnosti tohoto ustanovení tak, že k naplnění skutkové podstaty pro vrácení daru směřuje pouze takové závadné jednání obdarovaného vůči dárci nebo členům jeho rodiny, které z hlediska svého rozsahu a intenzity a při zohlednění vzájemného jednání účastníků právního vztahu nevzbuzuje z hlediska společenského a objektivizovaného pochybnosti o kolizi s dobrými mravy (srov. např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 23. 1. 2001, sp. zn. 29 Odo 228/2000, ze dne 25. 10. 2004, sp. zn. 33 Odo 538/2003, ze dne 28. 11. 2000, sp. zn. 33 Cdo 2425/98, ze dne 22. 1. 2014, sp. zn. 33 Cdo 1204/2013). Závěr, že chování obdarované nelze kvalifikovat jako hrubé porušení dobrých mravů, odvolací soud přijal ve shodě s tím, co je uvedeno výše.
Bezcenné jsou výhrady dovolatelů proti skutkového stavu zjištěnému v řízení před odvolacím soudem; samotné hodnocení důkazů – opírající se o zásadu volného hodnocení důkazů zakotvenou v §132 o.s.ř. – nelze úspěšně napadnout dovolacím důvodem podle §241a odst. 1 o.s.ř.
Žalobci sice výslovně napadli rozhodnutí odvolacího soudu ve všech jeho výrocích, ve vztahu k výrokům o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů však žádnou argumentaci nevznesli.
Nepředložili-li k řešení žádnou otázku hmotného nebo procesního práva, jež by zakládala přípustnost dovolání ve smyslu §237 o.s.ř., Nejvyšší soud dovolání žalobců odmítl (§243c odst. 1 o.s.ř.).
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se nezdůvodňuje (§243f odst. 3 o.s.ř.).
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li žalobci dobrovolně, co jim ukládá vykonatelné rozhodnutí, může žalovaný podat návrh na soudní výkon rozhodnutí (exekuci).
V Brně 21. 9. 2016
JUDr. Pavel Krbek
předseda senátu