ECLI:CZ:NS:2016:33.CDO.3535.2015.1
sp. zn. 33 Cdo 3535/2015
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Ivany Zlatohlávkové a soudců JUDr. Pavla Krbka a JUDr. Blanky Moudré ve věci žalobkyně ELIJAN R.E.D. spol. s r.o. se sídlem v Praze 3, Vinohradská 2029/124, identifikační číslo 272 12 467, proti žalovanému Ing. P. K. , zastoupenému JUDr. Jiřím Stránským, advokátem se sídlem v Kralupech nad Vltavou, Riegrova 172, o 128.123,- Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu Praha - východ pod sp. zn. 3 C 232/2012, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 11. prosince 2014, č. j. 27 Co 220/2014-203, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalovanému na náhradě nákladů dovolacího řízení 7.938,- Kč do tří dnů od právní moci usnesení k rukám JUDr. Jiřího Stránského, advokáta.
Odůvodnění:
Krajský soud v Praze rozsudkem ze dne 11. prosince 2014, č. j. 27 Co 220/2014-203, potvrdil rozsudek ze dne 28. listopadu 2013, č. j. 3 C 232/2012-146, jímž Okresní soud Praha – východ zamítl žalobu o zaplacení 128.123,- Kč se specifikovaným příslušenstvím (úrokem z prodlení) a rozhodl o nákladech řízení; odvolací soud zároveň rozhodl o nákladech odvolacího řízení.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně (v době sepisu dovolání zastoupená Mgr. Davidem Štůlou, advokátem se sídlem v Praze 6, Eliášova 266/3) dovolání, které není podle §237 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném do 31. 12. 2013 (srov. čl. II bod 1 a 7 zákona č. 404/2012 Sb., čl. II bod 2 zákona č. 293/2013 Sb. – dále jen „o. s. ř.“), přípustné.
Žalovaný se ztotožnil se skutkovými i právními závěry odvolacího soudu. Zdůraznil, že žalobkyně přehlíží, že odvolací soud vyšel při právním posouzení věci z jiných než jí předestřených skutkových zjištění. Připomněl argumentaci odvolacího soudu podporující závěr, že proti realizovanému vypořádání završenému jeho přípisem z 25. 9. 2010 žalobkyně prokazatelně ničeho nenamítala, nové vypořádání nepožadovala, ve věci nekonala a jednala tedy tak, že konkludentní vypořádání fakticky potvrdila.
Podle §237 o. s. ř. platí, že není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Podle §241a odst. 1 o. s. ř. lze dovolání podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci.
Přípustnost dovolání spatřuje žalobkyně v tom, že „ napadené rozhodnutí je založeno na vyřešení otázky hmotného práva – uzavření smlouvy – při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od výslovného znění zákona i od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu“ (konkrétně od rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 28. 6. 2007, sp. zn. 33 Odo 663/2005, a ze dne 10. 5. 2012, sp. zn. 32 Cdo 421/2011), dovodil-li, že účastníci se konkludentně dohodli na majetkovém vypořádání zaniklého sdružení, resp. považoval-li dopis z 25. 9. 2010 za návrh žalovaného na uzavření takové dohody a vzal-li za prokázané, že tento návrh akceptovala. Oproti odvolacímu soudu prosazuje, že k vypořádání majetku sdružení dohodou účastníků nedošlo a odvolacímu soudu vytýká, že pochybil při aplikaci ustanovení §43a a násl. ve spojení s §841 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, ve znění účinném do 31. 12. 2013 (srov. §3028 zákona č. 89/2012 Sb. - dále jen „obč. zák.“).
Především je namístě uvést, že dovolatelka rozhodnutí odvolacího soudu nesprávně interpretuje, dovozuje-li z něho, že odvolací soud posoudil dopis žalovaného z 25. 9. 2010 jako návrh dohody na majetkové vypořádání zaniklého sdružení (ofertu). Odvolací soud vzal za prokázané, že v září 2010 v souvislosti s ukončením společné činnosti účastníků (rozpuštěním sdružení) začali účastnící jednat o majetkovém vypořádání zaniklého sdružení a že k „dotvoření“ jejich vůle (konkludentně uzavřené dohodě) došlo nejpozději v lednu 2011. Žalobkyně ponechala žalovanému notebook a sama si část movitých věcí z bývalé prodejny v areálu Výzkumného ústavu včelařského v M. odvezla. Následně žalovaný v dopise z 25. 9. 2010 žalobkyni oznámil, že si určité movité věci ponechal na vyrovnání jím vložených vstupních nákladů; žalobkyně neprokázala, že mu oznámila, že s tím nesouhlasí. Neunesla ani důkazní břemeno ohledně svého tvrzení, že se v době od října 2010 od prosince 2011 opakovaně obracela na policii s oznámením, že žalovaný zadržuje sporné věci neoprávněně, resp. proti její vůli. V září 2012 pak podala žalobu, jíž po žalovaném požadovala zaplacení částky 128.123,- Kč z titulu vydání bezdůvodného obohacení. Odvolací soud na podkladě těchto zjištění uzavřel, že účastníci se konkludentně dohodli na vypořádání majetku zaniklého sdružení; žalobkyně faktickou dělbu věcí (vypořádání majetku sdružení) mlčky akceptovala a teprve následně (tj. po uzavření dohody) „si vše rozmyslela“. Z uvedeného je patrné, že odvolací soud dopis žalovaného z 25. 9. 2010 nepovažoval za návrh dohody (ofertu), nýbrž za součást probíhajících jednání o způsobu dělby majetku (oznámení žalovaného žalobkyni, které další věci si ponechá). Odkaz žalobkyně na citovaná rozhodnutí Nejvyššího soudu je nepřiléhavý, neboť úvahy a závěry, které v nich Nejvyšší soud dovodil k aplikaci §43a a násl. obč. zák. (při popisu tvorby kontraktu), slouží žalobkyni k poměřování vlastní verze skutku, kdy oproti odvolacímu soudu prosazuje, že v řízení prokázala, že nesouhlasila s tím, aby si žalovaný jím označené věci ponechal, přičemž svůj postoj žalovanému v e-mailech z 5. 10. 2010 a z 13. 1. 2011 oznámila. Správnost rozhodnutí odvolacího soudu nelze zpochybňovat námitkami, které vycházejí z jiného než odvolacím soudem zjištěného skutkového stavu, a to i kdyby šlo o námitky právní. Nesprávná skutková zjištění nejsou podle současné právní úpravy způsobilým dovolacím důvodem (viz §241a odst. 1 o. s. ř. a contrario); skutkový základ sporu nelze v dovolacím řízení úspěšně zpochybnit, je pro dovolací soud závazný.
Bezcenná je polemika žalobkyně týkající se hodnocení provedených důkazů z hlediska závažnosti či věrohodnosti. Způsob ani výsledek hodnocení důkazů soudem promítající se do skutkových zjištění, z nichž soudy při rozhodování vycházely, v současnosti nelze regulérně zpochybnit žádným dovolacím důvodem (§241a odst. 2 o. s. ř. a contrario ). Je na zvážení soudu (viz zásada volného hodnocení důkazů - §132 o. s. ř.), kterému důkaznímu prostředku přizná větší vypovídací schopnost a věrohodnost (srovnej např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 19. 5. 2010, sp. zn. 33 Cdo 2441/2008 , a ze dne 22. 9. 2010, sp. zn. 33 Cdo 3189/2008 ).
Žalobkyně sice výslovně napadla rozhodnutí odvolacího soudu v celém rozsahu, ve vztahu k výroku o náhradě nákladů odvolacího řízení však žádnou argumentaci – natož tu, jež by se vázala k obligatorním údajům ve smyslu §241a odst. 2 o. s. ř. doplnitelným jen ve lhůtě uvedené v §241b odst. 3 o. s. ř. – nevznesla.
Lze uzavřít, že dovolání směřuje proti rozhodnutí odvolacího soudu, proti němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný; Nejvyšší soud je proto podle §243c odst. 1 věty první o. s. ř. odmítl.
Výrok o nákladech dovolacího řízení nemusí být zdůvodněn (§243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li povinná dobrovolně, co jí ukládá vykonatelné rozhodnutí, může oprávněný podat návrh na soudní výkon rozhodnutí (exekuci).
V Brně dne 27. dubna 2016
JUDr. Ivana Zlatohlávková
předsedkyně senátu