ECLI:CZ:NS:2016:33.CDO.3972.2016.1
sp. zn. 33 Cdo 3972/2016
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl předsedkyní senátu JUDr. Blankou Moudrou ve věci žalobkyně MUDr. S. V., zastoupené JUDr. Martinem Horčicem, advokátem se sídlem Kolín IV, Politických vězňů 27, proti žalovanému F. V., zastoupenému Mgr. Michaelou Bartošovou, advokátkou se sídlem Kolín I, Kutnohorská 43, o zaplacení částky 458.000 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Kolíně pod sp. zn. 113 C 19/2014, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 20. 1. 2016, č. j. 21 Co 404/2015-103, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Krajský soud v Praze rozsudkem ze dne 20. 1. 2016, č. j. 21 Co 404/2015-103, potvrdil rozsudek ze dne 13. 5. 2015, č. j. 113 C 19/2014-77, jímž Okresní soud v Kolíně výrokem I. zamítl žalobu o zaplacení částky 458.000 Kč s příslušenstvím a výrokem II. rozhodl o náhradě nákladů řízení; současně rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení.
Rozsudek odvolacího soudu napadla žalobkyně dovoláním.
Podle §241a odst. 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“), v dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh).
Podle §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Požadavek, aby dovolatel v dovolání uvedl, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, je podle §241a odst. 2 o. s. ř. obligatorní náležitostí dovolání. Může-li být dovolání přípustné jen podle §237 o. s. ř., je dovolatel povinen v dovolání vymezit, které z tam uvedených hledisek považuje za splněné, přičemž ke splnění uvedené náležitosti dovolání nepostačuje pouhá citace textu §237 o. s. ř. či jeho části (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 8. 2013, sen. zn. 29 NSČR 55/2013, a ze dne 29. 8. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2488/2013).
Má-li být dovolání přípustné proto, že napadené rozhodnutí závisí na řešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, musí být z jeho obsahu patrno, od kterých rozhodnutí dovolacího soudu se - podle mínění dovolatele - řešení takové otázky odchyluje (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 4/2014). Obdobně tomu musí být i v případech, má-li být dovolání přípustné proto, že napadené rozhodnutí závisí na řešení otázky hmotného nebo procesního práva, která je dovolacím soudem rozhodována rozdílně (v případě tzv. neustálené judikatury) anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená (tj. dřívějším rozhodnutím dovolacího soudu) právní otázka posouzena jinak (v případě tzv. překonané judikatury).
Žalobkyně přípustnost dovolání (ve smyslu §237 o. s. ř.) vymezila jen tak, že po obsáhlém popisu své verze skutku pouze cituje znění §237 o. s. ř. a namítá, že oba soudy „učinily nesprávné skutkové a právní závěry a nesprávně právně věc posoudily.“ Má za to, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci ohledně „otázky plnění za jiného, otázky daru, otázky hodnocení obsahu návrhu smlouvy, vůle účastníků, otázky, kdy a jakým způsobem může oprávněná osoba nárok uplatnit“, při jejichž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, resp. tyto otázky nebyly dosud v rozhodování dovolacího soudu vyřešeny nebo jsou odvolacím soudem rozhodovány rozdílně, popř. by měly být dovolacím soudem vyřešeny jinak, než jak bylo rozhodnuto odvolacím soudem.
Údaje o tom, při řešení které konkrétní otázky hmotného či procesního práva se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu (od kterého konkrétního rozhodnutí dovolacího soudu), či která konkrétní otázka hmotného nebo procesního práva je dovolacím soudem řešena rozdílně (ve kterých konkrétních rozhodnutích dovolacího soudu), popř. která konkrétní otázka hmotného či procesního práva (již dříve rozhodnutím dovolacího soudu vyřešená) má být posouzena dovolacím soudem jinak, se z dovolání (posuzováno podle obsahu - §41 odst. 2 o. s. ř.) nepodává. Dovolání neobsahuje ani údaj vymezující otázku hmotného či procesního práva, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena. Lze uzavřít, že argumentace žalobkyně - přes podrobný popis geneze případu a namítanou nesprávnost zjištěného skutkového stavu, na jehož základě bylo rozhodnuto o věci, a postupu soudů v řízení - není způsobilým vymezením přípustnosti dovolání ve smyslu §241a odst. 2 o. s. ř.
Jelikož dovolání proti rozsudku odvolacího soudu vykazuje vadu, kterou žalobkyně včas (po dobu trvání lhůty k dovolání) neodstranila (§241b odst. 3 o. s. ř.), a v dovolacím řízení nelze pro tuto vadu pokračovat, dovolací soud dovolání odmítl podle §243c odst. 1 věty první o. s. ř. (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 7. 2013, sen. zn. 29 NSČR 51/2013, ze dne 31. 10. 2013, sen. zn. 29 NSČR 92/2013, a ze dne 29. 8. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2488/2013, jež obstálo i v ústavní rovině; Ústavní soud ústavní stížnost proti němu podanou usnesením ze dne 21. 1. 2014, sp. zn. I. ÚS 3524/13, odmítl).
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení nemusí být zdůvodněn (§243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 20. září 2016
JUDr. Blanka Moudrá
předseda senátu