ECLI:CZ:NS:2016:33.CDO.4007.2016.1
sp. zn. 33 Cdo 4007/2016
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl předsedkyní senátu JUDr. Ivanou Zlatohlávkovou ve věci žalobce Mgr. F. Š. , zastoupeného JUDr. Irenou Strakovou, advokátkou se sídlem v Praze 2, Karlovo náměstí 18, proti žalovanému J. K. , o 176.440,- Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Českých Budějovicích pod sp. zn. 30 C 18/2015, o dovolání žalobce proti usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 30. května 2016, č. j. 5 Co 1539/2015-91, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Okresní soud v Českých Budějovicích usnesením ze dne 23. září 2015, č. j. 30 C 18/2015-71, zamítl jak návrh žalobce ze dne 16. 7. 2015 na prominutí zmeškání lhůty k podání odvolání proti usnesení zdejšího soudu ze dne 6. 5. 2015, č. j. 30 C 18/2015-53 (výrok I.), tak i jeho návrh ze dne 4. 6. 2015 na přerušení řízení na dobu tří měsíců (výrok II.).
Krajský soud v Českých Budějovicích usnesením ze dne 30. května 2016, č. j. 5 Co 1539/2015-91, potvrdil usnesení soudu prvního stupně ve výroku I. a odmítl odvolání žalobce směřující proti výroku II. tohoto usnesení.
Proti usnesení odvolacího soudu podal žalobce dovolání, které není podle §237 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů (srov. čl. II bod 1 a 7 zákona č. 404/2012 Sb., čl. II bod 2 zákona č. 293/2013 Sb. – dále jen „o. s. ř.“), přípustné.
Podle §237 o. s. ř. platí, že není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Podle §241a odst. 2 o. s. ř. v dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh).
Požadavek, aby dovolatel v dovolání uvedl, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, je obligatorní náležitostí dovolání. Může-li být dovolání přípustné jen podle §237 o. s. ř. (jako v této věci), je dovolatel povinen v dovolání vymezit, které z tam uvedených hledisek považuje za splněné, přičemž k projednání dovolání nepostačuje pouhá citace textu ustanovení §237 o. s. ř. či jeho části (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 8. 2013, sen. zn. 29 NSČR 55/2013, a ze dne 29. 8. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2488/2013). Má-li být dovolání přípustné proto, že napadené rozhodnutí závisí na řešení otázky hmotného nebo procesního práva, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla řešena, nebo proto, že se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, musí být z jeho obsahu patrno, kterou otázku hmotného nebo procesního práva má dovolatel za dosud nevyřešenou dovolacím soudem, popř. od kterých rozhodnutí dovolacího soudu se řešení takové otázky odchyluje (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 4/2014). Stejně tak spatřuje-li dovolatel přípustnost dovolání v tom, že „dovolacím soudem (již dříve) vyřešená právní otázka má být posouzena jinak“, musí současně uvést, od kterého svého řešení otázky hmotného nebo procesního práva se má dovolací soud odchýlit (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 8. 2013, sen. zn. 29 NSČR 55/2013).
Dovolání shora uvedený postulát nesplňuje, neboť v něm není vůbec specifikováno, které ze čtyř kritérií přípustnosti uvedených v §237 o. s. ř. má žalobce za splněné; k předpokladům přípustnosti dovolání se totiž nijak nevyjadřuje a nelze je dovodit ani z textu dovolání. Navíc nelze přehlédnout, že byť žalobce zcela přesně (čísly jednacími i daty jejich vydání) identifikuje dovoláním napadené rozhodnutí odvolacího soudu i jemu předcházející rozhodnutí soudu prvního stupně, argumentace, kterou v dovolání použil, je zaměřena na obsahově odlišná rozhodnutí.
Absence údaje o tom, v čem podle dovolatele spočívá splnění předpokladů přípustnosti dovolání (tj. správného vymezení přípustnosti ve smyslu §237 o. s. ř.), zatěžuje podání kvalifikovanou vadou, kterou již nelze odstranit.
Nejvyšší soud dovolání podle §243c odst. 1 věty první o. s. ř. odmítl.
Výrok o nákladech dovolacího řízení nemusí být zdůvodněn (§243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 22. září 2016
JUDr. Ivana Zlatohlávková
předsedkyně senátu