ECLI:CZ:NS:2016:33.CDO.4029.2016.1
sp. zn. 33 Cdo 4029/2016
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl předsedkyní senátu JUDr. Ivanou Zlatohlávkovou ve věci žalobce Bc. M. Š. , zastoupeného JUDr. Ivankou Posádkovou, advokátkou se sídlem v Třebíči, Hasskova 16, proti žalovanému L. M., zastoupenému JUDr. Rostislavem Kovářem, advokátem se sídlem v Třebíči, Bráfova 52, o 39.900,- Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Třebíči pod sp. zn. 13 C 307/2012, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 12. dubna 2016, č. j. 37 Co 152/2015-125, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Krajský soud v Brně rozsudkem ze dne 12. dubna 2016, č. j. 37 Co 152/2015-125, potvrdil rozsudek ze dne 27. listopadu 2014, č. j. 13 C 307/2012-101, jímž Okresní soud v Třebíči zamítl žalobu, jíž žalobce po žalovaném požadoval zaplacení částky 39.900,- Kč s příslušenstvím, a rozhodl o nákladech řízení; současně odvolací soud rozhodl o nákladech odvolacího řízení.
Proti usnesení odvolacího soudu podal žalobce dovolání, které není podle §237 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném do 31. 12. 2013 (srov. čl. II bod 1 a 7 zákona č. 404/2012 Sb., čl. II bod 2 zákona č. 293/2013 Sb. – dále jen „o. s. ř.“), přípustné.
Podle §237 o. s. ř. platí, že není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Přípustnost dovolání je oprávněn zkoumat jen dovolací soud (srov. §239 o. s. ř.).
Podle §241a odst. 1 o. s. ř. lze dovolání podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci.
Podle §241a odst. 2 o. s. ř. v dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§42 odst. 4 o. s. ř.) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh).
Požadavek, aby dovolatel v dovolání uvedl, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, je obligatorní náležitostí dovolání. Může-li být dovolání přípustné jen podle §237 o. s. ř. (jako v této věci), je dovolatel povinen v dovolání vymezit, které z tam uvedených hledisek považuje za splněné, přičemž k projednání dovolání nepostačuje pouhá citace textu ustanovení §237 o. s. ř. či jeho části (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 8. 2013, sen. zn. 29 NSČR 55/2013, a ze dne 29. 8. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2488/2013). Má-li být dovolání přípustné proto, že napadené rozhodnutí závisí na řešení otázky hmotného nebo procesního práva, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla řešena, nebo proto, že se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, musí být z jeho obsahu patrno, kterou otázku hmotného nebo procesního práva má dovolatel za dosud nevyřešenou dovolacím soudem, popř. od kterých rozhodnutí dovolacího soudu se řešení takové otázky odchyluje (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 4/2014). Stejně tak spatřuje-li dovolatel přípustnost dovolání v tom, že „dovolacím soudem (již dříve) vyřešená právní otázka má být posouzena jinak“, musí současně uvést, od kterého svého řešení otázky hmotného nebo procesního práva se má dovolací soud odchýlit (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 8. 2013, sen. zn. 29 NSČR 55/2013).
Způsob, jakým je v dovolání vymezena jeho přípustnost, totiž že „ rozhodnutí odvolacího soudu závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, která je dovolacím soudem rozhodována rozdílně“ shora uvedený postulát nesplňuje. Žalobce totiž nespecifikuje, jakou otázku hmotného nebo procesního práva, na níž podle jeho názoru závisí napadené rozhodnutí, má vůbec na mysli a neuvedl ani žádná rozhodnutí dovolacího soudu, z nichž by bylo seznatelné, že určitá právní otázka je v nich rozhodována rozdílně. Kontradikci v rozhodování pak nelze dovodit ani z obsahu dovolání. Formulace, že „žalobce má za to, že právní otázka bude dovolacím soudem posouzena jinak“ , významově neodpovídá tomu, že dovolacím soudem (již dříve) vyřešená právní otázka má být (dovolacím soudem) posouzena jinak, a není tudíž řádným vymezením přípustnosti dovolání v režimu §237 o. s. ř. (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 5. 2013, sp. zn. 29 Cdo 1172/2013, uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 80/2013 ). Z obsahu dovolání je navíc zřejmé, že dovolatel se nedomáhá toho, aby dovolací soud posoudil určitou, jím v minulosti již vyřešenou otázku hmotného nebo procesního práva jinak, nýbrž toho, aby posoudil věc odlišně („ jinak “) od odvolacího soudu.
Absence správného údaje o tom, v čem podle žalobce spočívá splnění předpokladů přípustnosti dovolání (tj. správného vymezení přípustnosti ve smyslu §237 o. s. ř.), zatěžuje podání kvalifikovanou vadou, kterou již nelze odstranit.
Nad rámec uvedeného považuje dovolací soud za vhodné poznamenat, že žalobce v dovolání ani neuplatnil jediný způsobilý dovolací důvod uvedený v §241a odst. 1 o. s. ř. Jeho námitky totiž nesměřují primárně proti právnímu posouzení věci, nýbrž vytýkají odvolacímu soudu, že vycházel z nesprávně, popř. neúplně zjištěného skutkového stavu věci, tedy napadají skutková zjištění, která zásadně nejsou předmětem dovolacího přezkumu (viz §241a odst. 1 o. s. ř. a contrario ); poukaz na rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 31. 8. 2015, sp. zn. 30 Cdo 1732/2015, který v souvislosti s těmito námitkami žalobce činí, je proto irelevantní.
Žalobce sice výslovně napadl rozhodnutí odvolacího soudu v celém rozsahu, ve vztahu k výroku o náhradě nákladů odvolacího řízení však žádnou argumentaci – natož tu, jež by se vázala k obligatorním údajům ve smyslu §241a odst. 2 o. s. ř. doplnitelným jen ve lhůtě uvedené v §241b odst. 3 o. s. ř. – nevznesl.
Nejvyšší soud nepřípustné dovolání podle §243c odst. 1 věty první o. s. ř. odmítl.
Výrok o nákladech dovolacího řízení nemusí být zdůvodněn (§243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 19. října 2016
JUDr. Ivana Zlatohlávková
předsedkyně senátu