ECLI:CZ:NS:2016:33.CDO.4043.2016.1
sp. zn. 33 Cdo 4043/2016
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl předsedkyní senátu JUDr. Ivanou Zlatohlávkovou ve věci žalobkyně CENTROPOL ENERGY, a. s. se sídlem v Ústí nad Labem, Vaníčkova 1594/1, identifikační číslo 254 58 302, zastoupené Mgr. Lenkou Heřmánkovou, advokátkou se sídlem v Praze 7, Jankovcova 1518/2, proti žalovanému Z. P. , zastoupenému Mgr. Blankou Všetičkovou, advokátkou se sídlem v Žamberku, 28. října 640, o zaplacení 68.409,- Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Ústí nad Orlicí pod sp. zn. 11 C 15/2015, o dovolání žalovaného proti usnesení Krajského soudu v Hradci Králové, pobočky v Pardubicích ze dne 31. července 2015, č. j. 27 Co 387/2015-50, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů dovolacího řízení 4.356,- Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám Mgr. Lenky Heřmánkové, advokátky.
Odůvodnění:
Okresní soud v Ústí nad Orlicí rozsudkem ze dne 24. března 2015, č. j. 11 C 15/2015-28, uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobkyni částku 68.409,- Kč se specifikovanými úroky z prodlení a náklady řízení ve výši 17.937,80 Kč, to vše do tří dnů od právní moci rozsudku.
Krajský soud v Hradci Králové, pobočka v Pardubicích usnesením ze dne 31. července 2015, č. j. 27 Co 387/2015-50, rozsudek soudu prvního stupně v odvoláním napadené lhůtě splatnosti přiznaných částek potvrdil a rozhodl o nákladech odvolacího řízení.
Proti usnesení odvolacího soudu podal žalovaný dovolání, které není podle §237 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném od 1. 1. 2014 (srov. článek II bod 2 zákona č. 293/2013 Sb., dále jen „o. s. ř.“), přípustné.
Žalobkyně se vyjádřila k jednotlivým dovolacím námitkám a navrhla, aby dovolací soud dovolání zamítl.
Podle §237 o. s. ř. platí, že není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Podle §241a odst. 2 o. s. ř., v dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§42 odst. 4 o. s. ř.) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§237 až 238a o. s. ř.) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh).
Požadavek, aby dovolatel v dovolání uvedl, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, je (podle §241a odst. 2 o. s. ř.) obligatorní náležitostí dovolání. Může-li být dovolání přípustné jen podle §237 o. s. ř. (jako v této věci), je dovolatel povinen v dovolání vymezit, které z tam uvedených hledisek považuje za splněné, přičemž k projednání dovolání nepostačuje pouhá citace textu ustanovení §237 o. s. ř. či jeho části (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 8. 2013, sen. zn. 29 NSČR 55/2013, a ze dne 29. 8. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2488/2013). Má-li být dovolání přípustné proto, že napadené rozhodnutí závisí na řešení otázky hmotného nebo procesního práva, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla řešena, nebo proto, že se odvolací soud odchýlil o ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, musí být z jeho obsahu patrno, kterou otázku hmotného nebo procesního práva má dovolatel za dosud nevyřešenou dovolacím soudem, popř. od kterých rozhodnutí dovolacího soudu se řešení takové otázky odchyluje (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 4/2014). Stejně tak spatřuje-li dovolatel přípustnost dovolání v tom, že „dovolacím soudem (již dříve) vyřešená právní otázka má být posouzena jinak“, musí současně uvést, od kterého svého řešení otázky hmotného nebo procesního práva se má dovolací soud odchýlit (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. srpna 2013, sen. zn. 29 NSČR 55/2013).
Dovolání shora uvedený postulát nesplňuje, neboť v něm není vůbec specifikováno, které ze čtyř kritérií přípustnosti uvedených v §237 o. s. ř. má žalovaný za splněné. Požadavek, aby Nejvyšší soud posoudil „dle §237 zákona č. 99/1963 Sb. OSŘ právní otázky případu jinak“ , není řádným vymezením přípustnosti dovolání v režimu §237 o. s. ř., neboť významově neodpovídá tomu, aby dovolacím soudem (již dříve) vyřešená právní otázka byla (dovolacím soudem) posouzena jinak (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 5. 2013, sp. zn. 29 Cdo 1172/2013, uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 80/2013 ). Z obsahu dovolání je navíc zřejmé, že žalovaný se nedomáhá toho, aby dovolací soud posoudil určitou, jím již v minulosti vyřešenou otázku hmotného nebo procesního práva jinak, nýbrž toho, aby posoudil věc odlišně („jinak“) od odvolacího soudu.
Absence správného údaje o tom, v čem podle žalovaného spočívá splnění předpokladů přípustnosti dovolání (tj. správného vymezení přípustnosti ve smyslu §237 o. s. ř.), zatěžuje podání kvalifikovanou vadou, kterou již nelze odstranit.
Nad rámec uvedeného považuje dovolací soud za vhodné poznamenat, že v dovolání ani nebyl uplatněn jediný způsobilý dovolací důvod, jímž lze namítat, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci (§241a odst. 2 o. s. ř.). Žalovaný totiž v dovolání zpochybnil především skutkový základ věci (konkrétně správnost vyúčtování nedoplatku za odběr zemního plynu /tj. žalované částky/), z něhož vycházel soud prvního stupně; tomu pak také vytýká, že ho nepoučil o tom, že právo žalobkyně je zčásti promlčeno a že při rozhodování o nákladech řízení neaplikoval ustanovení §150 o. s. ř. Žalovaný při uplatnění uvedených výtek zcela přehlíží, že předmětem odvolacího přezkumu bylo výhradně rozhodnutí soudu prvního stupně o lhůtě k plnění přiznaných částek (tj. částky 68.409,- Kč, úroků z prodlení a nákladů řízení před soudem prvního stupně); odvolací soud s přihlédnutím k obsahu odvolání nepřezkoumával rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé, ani nerevidoval výrok o povinnosti žalovaného hradit náklady řízení před soudem prvního stupně. Vytýká-li žalovaný odvolacímu soudu, že zatížil řízení vadou, vyhodnotil-li jeho odvolání z hlediska rozsahu nesprávně (žalovaný prosazuje, že odvoláním nezpochybnil toliko správnost lhůty k plnění přiznaných částek, nýbrž rovněž výroky, jimiž soud prvního stupně rozhodl o věci samé a o jeho povinnosti nahradit žalobkyni náklady řízení před soudem prvního stupně), pomíjí, že k případným vadám řízení dovolací soud přihlíží pouze za - zde nenaplněného - předpokladu, že dovolání je přípustné (§242 odst. 3 o. s. ř.).
Nejvyšší soud nepřípustné dovolání podle §243c odst. 1 věty první o. s. ř. odmítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení nemusí být zdůvodněn (§243f odst. 3 o. s. ř.).
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
Nesplní-li povinný dobrovolně, co mu ukládá vykonatelné rozhodnutí, může oprávněná podat návrh na soudní výkon rozhodnutí (exekuci).
V Brně dne 25. října 2016
JUDr. Ivana Zlatohlávková
předsedkyně senátu