ECLI:CZ:NS:2016:33.CDO.4193.2016.1
sp. zn. 33 Cdo 4193/2016
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Václava Dudy a soudců JUDr. Pavla Krbka a JUDr. Blanky Moudré ve věci žalobce PhDr. Z. P. , zastoupeného JUDr. Janem Pavlokem, Ph.D., advokátem se sídlem v Praze 6, K Brusce 124/6, proti žalovaným 1) JUDr. M. G. , 2) K. G. , a 3) M. R. , zastoupeným Mgr. Karlem Němcem, advokátem se sídlem v Praze 3, Kolínská 2272/15, o určení vlastnického práva k nemovitostem, vedené u Okresního soudu ve Strakonicích pod sp. zn. 7 C 383/2012, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 20. 5. 2016, č. j. 5 Co 234/2016-273, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Krajský soud v Českých Budějovicích rozsudkem ze dne 20. 5. 2016, č. j. 5 Co 234/2016-273, potvrdil rozsudek Okresního soudu ve Strakonicích ze dne 4. 11. 2015, č. j. 7 C 383/2012-247, ve výroku, jímž byla zamítnuta žaloba o určení, že JUDr. M. P. byla ke dni svého úmrtí (6. 7. 2013) výlučnou vlastnicí jedné poloviny nemovitostí, a to pozemku parc. č. st. 10/1, jehož součástí je stavba – budova , a pozemku parc. č. 13/1, vše zapsáno na LV č. 171 pro obec H., k. ú. Š., u Katastrálního úřadu pro J. kraj, katastrální pracoviště S., a ve výroku, jímž bylo rozhodnuto o nákladech řízení; zároveň odvolací soud rozhodl o nákladech odvolacího řízení.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání, které není podle §237 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném do 31. 12. 2013 (srov. článek II bod 2 zákona č. 293/2013 Sb., dále jen „o. s. ř.“), přípustné.
Podle §237 o. s. ř. platí, že není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Přípustnost dovolání podle §237 o. s. ř. není založena již tím, že dovolatel tvrdí, že jsou splněna kritéria přípustnosti dovolání obsažená v tomto ustanovení, ale že přípustnost dovolání nastává až tehdy, jestliže dovolací soud, který jediný je oprávněn tuto přípustnost zkoumat (§239 o. s. ř.), dospěje k závěru, že kritéria přípustnosti dovolání uvedená v §237 o. s. ř. skutečně splněna jsou.
Ačkoli má dovolatel za to, že jeho dovolání je přípustné, neboť se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, obsahově (§41 odst. 2 o. s. ř.) již nespecifikuje, od které ustálené rozhodovací praxe (tj. od jakého ustáleného řešení konkrétní právní otázky) se odvolací soud odchýlil (tj. že v rozporu s již dříve přijatým řešením konkrétní právní otázky dovolacím soudem ji posoudil odlišně - srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, publikované jako R 4/2014 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek).
S vědomím judikatorních závěrů Nejvyššího soudu (viz rozsudky ze dne 30. 5. 2013, sp. zn. 33 Cdo 942/2012, a ze dne 27. 9. 2012, sp. zn. 33 Cdo 767/2011) naplnění předpokladů přípustnosti dovolání podle §237 o. s. ř. dovolatel spatřuje v tom, že „ustálená rozhodovací praxe“ při posuzování vlivu intenzity jednání vedoucího ke vrácení daru, by „měla být změněna“. Jestliže totiž rozhodovací praxe dovolacího soudu nepodřazuje jednání spočívající v odvážení movitých věcí bez souhlasu JUDr. M. P., v jejím přestěhování z vlastního bytu do bytu ve vlastnictví žalované ad 3) pod záminkou lepší péče, přičemž tato péče nebyla poskytována, ve verbálních útocích vůči JUDr. M. P. se zřetelem ke konkrétním skutkovým okolnostem věci, v odpírání možnosti JUDr. M. P. navštívit chalupu ve Š., ke které měla zřízeno věcné břemeno, a v jednání spočívajícím v neposkytování péče v době její nemoci, pod pojem hrubého porušení dobrých mravů (…) „je zapotřebí tuto ustálenou rozhodovací praxi změnit a posoudit tuto právní otázku jinak.“ Tato argumentace není řádným vymezením přípustnosti dovolání v režimu §237 o. s. ř., neboť významově neodpovídá tomu, aby „dovolacím soudem (již dříve) vyřešená (konkrétní) právní otázka byla (dovolacím soudem) posouzena (opětovně, ale) jinak“ (shodně např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 5. 2013, sp. zn. 29 Cdo 1172/2013, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 5. 2013, sen. zn. 29 NSČR 55/2013, která jsou dostupná veřejnosti na webových stránkách Nejvyššího soudu). Z obsahu dovolání je zřejmé, že žalobce se nedomáhá toho, aby dovolací soud posoudil určitou, již v minulosti vyřešenou otázku hmotného práva jinak, nýbrž toho, aby posoudil věc odlišně („jinak“) od odvolacího soudu.
Nelze pominout, že pojem dobrých mravů činí z ustanovení §630 obč. zák. právní normu s relativně neurčitou (abstraktní) hypotézou, tj. normu, jejíž hypotéza není stanovena přímo právním předpisem. Vymezení hypotézy právní normy ze širokého, předem neomezeného okruhu okolností, je věcí zhodnocení konkrétní situace. Úvaha soudu, zda byla naplněna skutková podstata §630 obč. zák., se proto vždy odvíjí od posouzení všech zvláštností konkrétního případu individuálně (nelze ji „objektivizovat“).
Pouze pro úplnost - mimo důvod, který vedl k odmítnutí dovolání - nutno uvést, že uplatněním způsobilého dovolacího důvodu ve smyslu §241a odst. 1 o. s. ř. není zpochybnění právního posouzení věci, vychází-li z jiného skutkového stavu, než z jakého vyšel při posouzení věci odvolací soud, a že samotné hodnocení důkazů odvolacím soudem (opírající se o zásadu volného hodnocení důkazů zakotvenou v ustanovení §132 o. s. ř.) nelze (ani v režimu dovolacího řízení podle občanského soudního řádu ve znění účinném od 1. ledna 2013) úspěšně napadnout dovolacím důvodem podle §241a odst. 1 o. s. ř.
Nepřípustné dovolání Nejvyšší soud odmítl (§243c odst. 1 o. s. ř.).
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení nemusí být odůvodněn (§243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 30. listopadu 2016
JUDr. Václav Duda
předseda senátu