ECLI:CZ:NS:2016:33.CDO.4210.2016.1
sp. zn. 33 Cdo 4210/2016
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Blanky Moudré a soudců JUDr. Ivany Zlatohlávkové a JUDr. Václava Dudy ve věci žalobce J. J., zastoupeného JUDr. Marií Kalinovou, advokátkou se sídlem Benešov, Žižkova 360, proti žalované H. H., zastoupené JUDr. Vladislavou Hanákovou, Ph.D., advokátkou se sídlem Čechtice, náměstí Dr. Tyrše 56, o zrušení darovací smlouvy a určení vlastnictví k nemovitostem, vedené u Okresního soudu v Benešově pod sp. zn. 8 C 235/2014, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 15. 2. 2016, č. j. 32 Co 385/2015-154, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Krajský soud v Praze rozsudkem ze dne 15. 2. 2016, č. j. 32 Co 385/2015-154, potvrdil rozsudek ze dne 4. 3. 2015, č. j. 8 C 235/2014-85, kterým Okresní soud v Benešově zamítl žalobu o určení, že „darovací smlouva zapsaná v katastru nemovitostí V 121580/1999 ze dne 10. 5. 1999 se zrušuje“ a o určení, že „žalobce je vlastníkem nemovitostí zapsaných na LV pro katastrální území 665312 K. u V., vedené u Katastrálního úřadu pro Středočeský kraj, Katastrální pracoviště Benešov, a rozhodl o nákladech řízení; současně rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. Oba soudy shodně dovodily, že v posuzovaném případě nebyla naplněna skutková podstata pro vrácení daru podle §630 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, ve znění do 31. 12. 2013 (§3028 zákona č. 89/2012 Sb.; dále jen „obč. zák.“); chování žalované (obdarované), jímž měla vůči žalobci (dárci) hrubě porušit dobré mravy a v němž žalobce spatřoval důvod pro vrácení daru, nebylo prokázáno. Odvolací soud přisvědčil soudu prvního stupně i v tom, že žalovaná úspěšně vznesla námitku promlčení žalobou uplatněného nároku.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání, jež žalovaná navrhla pro jeho nepřípustnost odmítnout, s tím, že se vzdává náhrady nákladů dovolacího řízení.
V řízení o dovolání bylo postupováno podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů - dále jen „o. s. ř.“.
Podle §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Podle §239 o. s. ř. je přípustnost dovolání oprávněn zkoumat jen dovolací soud.
Podle §241a o. s. ř. dovolání lze podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci (odst. 1). Důvod dovolání se vymezí tak, že dovolatel uvede právní posouzení věci, které pokládá za nesprávné, a že vyloží, v čem spočívá nesprávnost tohoto právního posouzení (odst. 3).
Žalobce spatřuje přípustnost dovolání podle §237 o. s. ř. v tom, že odvolací soud (stejně jako soud prvního stupně) v rozporu s judikaturou dovolacího soudu (v dovolání označenou) jej nepoučil ve smyslu §30 o. s. ř. o možnosti požádat o ustanovení zástupce z řad advokátů, a podrobně odůvodňuje názor, podle něhož měl být - ač v řízení zastoupen obecným zmocněncem - poučen ve smyslu uvedeného ustanovení. Odvolacímu soudu tak vytýká, že nenapravil pochybení soudu prvního stupně, který porušil poučovací povinnost podle §30 o. s. ř., neboli namítá možnou vadu řízení, která měla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Tato námitka není způsobilá sama o sobě založit přípustnost dovolání a dovolací soud by se jí mohl zabývat až tehdy, pokud by bylo dovolání přípustné. Nejde totiž o otázku správnosti či nesprávnosti právního posouzení věci ve smyslu §241a odst. 1 o. s. ř. (tj. o otázku, na jejímž vyřešení napadené rozhodnutí záviselo), nýbrž o otázku případné existence či neexistence vady řízení ve smyslu §242 odst. 3 věty druhé o. s. ř. (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 2. 2014, sp. zn. 23 Cdo 2758/2013, ze dne 28. 8. 2014, sp. zn. 30 Cdo 185/2014, a ze dne 23. 7. 2014, sp. zn. 30 Cdo 2266/2014).
Protože v dané věci nebyly shledány předpoklady přípustnosti dovolání, Nejvyšší soud dovolání odmítl (§243c odst. 1 věta první o. s. ř.).
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se nezdůvodňuje (§243f odst. 3 o. s. ř.).
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 25. října 2016
JUDr. Blanka Moudrá
předsedkyně senátu