ECLI:CZ:NS:2016:33.CDO.4701.2016.1
sp. zn. 33 Cdo 4701/2016
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Václava Dudy a soudkyň JUDr. Blanky Moudré a JUDr. Ivany Zlatohlávkové ve věci žalobkyně M. M. , zastoupené JUDr. PhDr. Oldřichem Choděrou, advokátem se sídlem v Praze 2, Jugoslávská 12, proti žalované M. Z. , zastoupené Mgr. Filipem Šutrym, advokátem se sídlem v Praze 7, Veletržní 826/61, o 2.571.000 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 10 pod sp. zn. 46 C 12/2012, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 14. 12. 2015, č. j. 53 Co 305/2015-216, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žádná z účastnic nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Shora uvedeným rozhodnutím Městský soud v Praze potvrdil (ve výroku o věci samé a výroku o nákladech řízení) rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne 5. 3. 2015, č. j. 46 C 12/2012-191, kterým byla zamítnuta žaloba o zaplacení 2.571.000 Kč s příslušenstvím.
Dovolání proti v záhlaví uvedenému rozhodnutí neobsahuje obligatorní náležitost, a sice vymezení toho, v čem žalobkyně spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§241a odst. 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění do 31. 12. 2013 - dále jen „o. s. ř.“); o tuto náležitost již dovolání nemůže být doplněno (§241b odst. 3 o. s. ř.).
Může-li být dovolání přípustné jen podle §237 o. s. ř., je dovolatel povinen v dovolání vymezit, které z tam uvedených hledisek považuje za splněné, přičemž k projednání dovolání nestačí (tak jak je tomu v případě dovolání žalobkyně) pouhá citace textu ustanovení §237 o. s. ř. (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 5. 2013, sp. zn. 29 Cdo 1172/2013, uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 80/2013, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 11. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 4/2014).
Podle §237 o. s. ř. platí, že není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Domáhá-li se (obecně) dovolatel revize řešení otázek, ať již hmotného či procesního práva, musí ve vztahu ke každé z nich uvést, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolaní, tzn., že je povinen popsat, v čem se při jejím řešení odvolací soud a) odchýlil od „ustálené rozhodovací praxe“ dovolacího soudu nebo b) že jde o otázku v rozhodování dovolacího soudu dosud nevyřešenou nebo c) že uvedená právní otázka je dovolacím soudem rozhodována rozdílně, d) popř. že tato, již dříve dovolacím soudem vyřešená otázka má být dovolacím soudem posouzena (opětovně, ale) jinak.
Dovolatelka sice rozvádí důvody, pro které s rozhodnutím odvolacího soudu nesouhlasí, a ačkoli má za to, že dovolání je přípustné podle §237 o. s. ř., obsahově (§41 odst. 2 o. s. ř.) nekonkretizuje právní otázku (hmotného nebo procesního práva), na níž je rozhodnutí odvolacího soudu založeno, a jež nebyla v rozhodovací činnosti dovolacího soudu dosud vyřešena; požadavku řádného vymezení předpokladů přípustnosti dovolání podle §237 o. s. ř. neodpovídá ta část jejího dovolání, podle které dovolací soud dosud neřešil „případy, kdy se vytvořil jakýsi řetězec zprostředkovatelů mezi konečnými účastníky smlouvy.“ Z takto vymezené přípustnosti dovolání není totiž zřejmé, jaká právní otázka by se v té souvislosti měla řešit.
Požadavku §237 o. s. ř. žalobkyně nedostála a způsobilé vymezení přípustnosti nelze dovodit ani z celého obsahu jejího dovolání.
Nejvyšší soud proto dovolání odmítl podle §243c odst. 1 věty první o. s. ř., neboť v dovolacím řízení nelze pro tuto vadu pokračovat (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. července 2013, sen. zn. 29 NSČR 51/2013).
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení nemusí být odůvodněn (§243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 16. prosince 2016
JUDr. Václav Duda
předseda senátu