ECLI:CZ:NS:2016:33.CDO.4827.2015.1
sp. zn. 33 Cdo 4827/2015
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Ivany Zlatohlávkové a soudců JUDr. Blanky Moudré a JUDr. Václava Dudy ve věci žalobce D. P., zastoupeného JUDr. Liborem Janků, advokátem se sídlem v Chebu, Mánesova 13, proti žalovanému M. J., zastoupenému JUDr. Petrem Bayerem, advokátem se sídlem v Chebu, náměstí Krále Jiřího z Poděbrad 507/6, o zaplacení 202.502,- Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Chebu pod sp. zn. 13 C 186/2010, o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 15. 6. 2015, č. j. 15 Co 200/2015-368, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Okresní soud v Chebu rozsudkem ze dne 25. března 2015, č. j. 13 C 186/2010-334, zamítl žalobu, kterou se žalobce domáhal na žalovaném zaplacení 202.502,- Kč se specifikovaným úrokem z prodlení, a rozhodl o nákladech řízení.
Krajský soud v Plzni rozsudkem ze dne 15. června 2015, č. j. 15 Co 200/2015-368, rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobci 127.875,50 Kč se specifikovaným úrokem z prodlení, zamítl žalobu v části o zaplacení 74.626,50 Kč s úrokem z prodlení z této částky a rozhodl o nákladech řízení před soudy obou stupňů.
Proti výrokům rozsudku, jimiž odvolací soud změnil rozsudek soudu prvního stupně a rozhodl o nákladech řízení, podal žalovaný dovolání, které není podle §237 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném do 31. 12. 2013 (srov. čl. II bod 1 a 7 zákona č. 404/2012 Sb., čl. II bod 2 zákona č. 293/2013 Sb. – dále jen „o. s. ř.“), přípustné.
Podle §237 o. s. ř. platí, že není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Podle §241a odst. 1 o. s. ř. lze dovolání podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci.
Požadavek, aby dovolatel v dovolání uvedl, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, je (podle §241a odst. 2 o. s. ř.) obligatorní náležitostí dovolání. Může-li být dovolání přípustné jen podle §237 o. s. ř. (jako v této věci), je dovolatel povinen v dovolání vymezit, které z tam uvedených hledisek považuje za splněné, přičemž k projednání dovolání nepostačuje pouhá citace textu ustanovení §237 o. s. ř. či jeho části (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 8. 2013, sen. zn. 29 NSCR 55/2013, a ze dne 29. 8. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2488/2013). Má-li být dovolání přípustné proto, že napadené rozhodnutí závisí na řešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, musí být z jeho obsahu patrno, od kterých rozhodnutí dovolacího soudu se - podle mínění dovolatele - řešení takové otázky odchyluje (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 4/2014). Stejně tak spatřuje-li dovolatel přípustnost dovolání v tom, že dovolacím soudem vyřešená právní otázka má být posouzena jinak, musí současně uvést, od kterého svého řešení otázky hmotného nebo procesního práva se má dovolací soud odchýlit (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 8. 2013, sen. zn. 29 NSCR 55/2013).
Požadavek žalovaného, aby právní otázku platnosti právního úkonu, jímž žalobce odstoupil od smlouvy o dílo, dovolací soud „ vyřešil jinak “, tj. odlišně od řešení, které přijal odvolací soud, není řádným vymezením přípustnosti dovolání v režimu §237 o. s. ř., neboť významově neodpovídá tomu, aby „dovolacím soudem (již dříve) vyřešená právní otázka byla dovolacím soudem posouzena jinak“ (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 5. 2013, sp. zn. 29 Cdo 1172/2013, uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 80/2013). Žalovaný v tomto směru zpochybnil správnost právního posouzení věci odvolacím soudem bez jakékoli návaznosti na rozhodovací činnost dovolacího soudu. Absence správného údaje o tom, v čem podle něho spočívá splnění předpokladů přípustnost dovolání při řešení právní otázky platnosti odstoupení od smlouvy odvolacím soudem, zatěžuje podání kvalifikovanou vadou, kterou již nelze odstranit.
Žalovanému nelze přisvědčit, že další k dovolacímu přezkumu nastolená právní otázka, zda zanechání nespotřebovaného materiálu na místě stavby bylo plněním na základě smlouvy o dílo, dosud nebyla dovolacím soudem řešena. V usnesení ze dne 1. 12. 2015, sp. zn. 28 Cdo 2775/2015, Nejvyšší soud při poměřování skutkových zjištění ustanovením §457 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, ve znění účinném do 31. 12. 2013 (srov. §3028 zákona č. 89/2012 Sb.), dovodil, že „obdržel-li objednatel na základě smlouvy o dílo určité množství stavebního materiálu, je nutno konstatovat, že tyto předměty byly na pozemku objednatele při provádění stavby toliko ponechány stavební společností. Samotná skutečnost, že byl zmíněný materiál, s jehož pomocí měla stavební společnost splnit svou povinnost realizace sjednaného díla, dopraven na pozemek objednatele, na něj neumožňuje nahlížet jako na plnění, které objednatel dle smlouvy o dílo (byť jen fakticky) dostal. Lze tedy shrnout, že povinnost k vrácení se týká jen toho plnění, jež bylo poskytnuto na základě neplatné či zrušené smlouvy; dodání (umístění) materiálu na pozemek objednatele tuto premisu nesplňuje. Odvolací soud rozhodl v intencích uvedené judikatury Nejvyššího soudu, od níž není důvodu se odchylovat.
Řádné vymezení přípustnosti dovolání pak absentuje i ve vztahu k napadenému výroku o nákladech řízení. I v tomto směru žalovaný zpochybnil správnost úvah odvolacího soudu bez jakékoli návaznosti na rozhodovací činnost dovolacího soudu. Z obsahu dovolání je pak zřejmé, že se nedomáhá toho, aby dovolací soud posoudil určitou, jím již v minulosti vyřešenou otázku procesního práva jinak, nýbrž toho, aby o nákladech řízení rozhodl odlišně od odvolacího soudu.
Lze uzavřít, že dovolání směřuje proti rozhodnutí odvolacího soudu, proti němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný; Nejvyšší soud je proto podle §243c odst. 1 věty první o. s. ř. odmítl.
Výrok o nákladech dovolacího řízení nemusí být zdůvodněn (§243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 21. dubna 2016
JUDr. Ivana Zlatohlávková
předsedkyně senátu