ECLI:CZ:NS:2016:33.CDO.4892.2015.1
sp. zn. 33 Cdo 4892/2015
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Blanky Moudré a soudců JUDr. Václava Dudy a JUDr. Ivany Zlatohlávkové ve věci žalobců a) V. P. a b) Ing. A. P., zastoupených JUDr. Vladimírem Rybářem, advokátem se sídlem Poděbrady, Fügnerova 651/39, proti žalované Mgr. L. K., zastoupené JUDr. Janem Matějíčkem, advokátem se sídlem Kolín III, Politických vězňů 98, o povinnosti učinit nabídku na uzavření kupní smlouvy, vedené u Okresního soudu v Kolíně pod sp. zn. 6 C 12/2012, o dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 22. 4. 2015, č. j. 29 Co 62/2015-159, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalovaná je povinna zaplatit žalobcům na náhradě nákladů dovolacího řízení 3.267 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám JUDr. Vladimíra Rybáře, advokáta se sídlem Poděbrady, Fügnerova 651/39.
Odůvodnění:
Okresní soud v Kolíně rozsudkem ze dne 9. 7. 2014, č. j. 6 C 12/2012-119, uložil žalované povinnost uzavřít se žalobci kupní smlouvu blíže specifikovaného znění (výrok I.) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok II.).
Krajský soud v Praze rozsudkem ze dne 22. 4. 2015, č. j. 29 Co 62/2015-159, rozsudek soudu prvního stupně ve výroku I. potvrdil, v nákladovém výroku II. jej změnil jen co do výše náhrady nákladů řízení (výrok I.) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (výrok II.). Rozhodl tak poté, co usnesením ze dne 30. 10. 2013, č. j. 29 Co 404/2013-91, zrušil předchozí rozsudek soudu prvního stupně ze dne 18. 2. 2013, č. j. 6 C 12/2012-67, jímž byla žalované uložena povinnost učinit žalobcům nabídku na uzavření kupní smlouvy ve výroku specifikovaného znění, a bylo rozhodnuto o náhradě nákladů řízení.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná dovolání. Jeho přípustnost podle §237 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném do 31. 12. 2013 (srov. čl. II bod 2. přechodných ustanovení zákona č. 293/2013 Sb.; dále jen „o. s. ř.“), spatřuje v tom, že odvolací soud se při posouzení otázky, zda žalobou uplatněný nárok na uložení povinnosti k uzavření kupní smlouvy je či není výkonem práva v rozporu s dobrými mravy ve smyslu §3 odst. 1 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, ve znění platném do 31. 12. 2013 (srovnej §3028 zákona č. 89/2012 Sb.; dále jen „obč. zák.“), odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu; konkrétně odkazuje na rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 7. 9. 2004, sp. zn. 22 Cdo 1567/2004, ze dne 17. 4. 2002, sp. zn. 22 Cdo 432/2002, a ze dne 28. 2. 2002, sp. zn. 21 Cdo 895/2001, z nichž cituje vybrané pasáže týkající se vymezení šikanózního jednání.
Dovolací soud opakovaně vyslovil, že ustanovení §3 odst. 1 obč. zák. patří k právním normám s relativně neurčitou (abstraktní) hypotézou, tj. k právním normám, jejichž hypotéza není stanovena přímo právním předpisem a které tak přenechávají soudu, aby podle svého uvážení v každém jednotlivém případě vymezil sám hypotézu právní normy ze širokého, předem neomezeného okruhu okolností. Pro použití korektivu „dobré mravy“ zákon nestanoví, z jakých hledisek má soud vycházet; vymezení hypotézy právní normy tedy závisí v každém konkrétním případě na úvaze soudu. Za dobré mravy je třeba pokládat souhrn společenských, kulturních a mravních norem, jež v historickém vývoji osvědčují jistou neměnnost, vystihují podstatné historické tendence, jsou sdíleny rozhodující částí společnosti a mají povahu norem základních (srovnej rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 23. 1. 2001, sp. zn. 29 Cdo 228/2000, nebo ze dne 29. 7. 2002, sp. zn. 33 Odo 115/2001, ze dne 25. 10. 2004, sp. zn. 33 Odo 538/2003, ze dne 7. 12. 2004, sp. zn. 33 Odo 1244/2004, ze dne 16. 3. 2005, sp. zn. 33 Odo 29/2005, ze dne 30. 8. 2006, sp. zn. 25 Cdo 722/2005, ze dne 29. 7. 2009, sp. zn. 33 Cdo 1406/2007, a ze dne 24. 7. 2009, sp. zn. 33 Cdo 4398/2007, popř. nález Ústavního soudu ze dne 26. 2. 1998, sp. zn. II. ÚS 249/97, uveřejněný ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu, ve svazku 10, ročník 1998, pod č. 14). Není vyloučeno, že i výkon práva, který odpovídá zákonu, může být shledán v rozporu s dobrými mravy a že mu proto bude soudem odepřena právní ochrana. Na druhé straně však fungování systému psaného práva je založeno zejména na důsledném dodržování pravidel vyplývajících z právních předpisů a korektiv dobrých mravů nesmí být na újmu principu právní jistoty a nesmí nepřiměřeně oslabovat subjektivní práva účastníků vyplývající z právních norem. Postup soudu podle §3 odst. 1 obč. zák. má proto místo jen ve výjimečných situacích, kdy k výkonu práva založeného zákonem dochází z jiných důvodů, než je dosažení hospodářských cílů či uspokojení jiných potřeb, kdy hlavní nebo alespoň převažující motivací je úmysl poškodit či znevýhodnit povinnou osobu (tzv. šikanozní výkon práva), případně kdy je zřejmé, že výkon práva vede k nepřijatelným důsledkům projevujícím se jak ve vztahu mezi účastníky, tak na postavení některého z nich navenek (srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 3. 2001, sp. zn. 25 Cdo 2895/99, uveřejněný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 5/2002).
V posuzovaném případě odvolací soud rozhodl v intencích výše uvedeného výkladu. Zvážil všechny rozhodné okolnosti případu a správně uzavřel, že pouze ze skutečnosti, že žalobci uplatnili u soudu nárok z porušeného předkupního práva po uplynutí jednoho roku od tohoto porušení, nelze dovodit, že se jedná o šikanózní výkon jejich práva sledující pouze poškození a znevýhodnění žalované. Argumentace žalované se navíc odvíjí od odlišného skutkového stavu, než z jakého vyšel odvolací soud. Tvrdí totiž, že žalobci podanou žalobou řeší primárně špatné vzájemné vztahy účastníků řízení. Takové skutkové zjištění však z odůvodnění napadeného rozhodnutí nevyplývá a odlišná skutková tvrzení, na nichž staví kritiku právního posouzení věci odvolacím soudem, nejsou uplatněním jediného v úvahu přicházejícího dovolacího důvodů podle §241a odst. 1 o. s. ř. Dovolací soud je vázán skutkovým stavem zjištěným odvolacím soudem a jeho správnost, jakož i samotné hodnocení důkazů odvolacím soudem, nelze úspěšně napadnout žádným dovolacím důvodem. Bez významu je proto námitka žalované, že mezi žalobci a manželi Zelinkovými byla uzavřena dohoda, podle které nebude uplatněno předkupní právo, neboť ze skutkových zjištění odvolacího soudu, která jak již bylo řečeno, nemohou být měněna, vyplývá, že k uzavření takové dohody, byť i konkludentně, nedošlo. Nepřípadný je tak odkaz žalované na rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 11. 2. 2004, sp. zn. 22 Cdo 1599/2003, v němž byla řešena opačná situace, kdy existence dohody o vyloučení předkupního práva byla v řízení prokázána.
Poukaz žalované na rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 7. 9. 2004, sp. zn. 22 Cdo 1567/2004, ze dne 17. 4. 2002, sp. zn. 22 Cdo 432/2002, a ze dne 28. 2. 2002, sp. zn. 21 Cdo 895/2001, není přiléhavý, neboť tato rozhodnutí řeší skutkově zcela odlišné případy a závěry v nich obsažené tudíž nelze vztahovat na posuzovanou věc.
Namítá-li žalovaná nepředvídatelnost rozhodnutí odvolacího soudu, nesprávné připuštění změny žaloby nebo nedostatky v poučení účastníků, nenapadá žádný právní závěr vyplývající z hmotného nebo procesního práva, na němž je rozhodnutí věci založeno, nýbrž odvolacímu soudu vytýká, že řízení zatížil vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. K takové vadě však dovolací soud přihlíží pouze v případě, jedná-li se o dovolání přípustné (§242 odst. 3 o. s. ř.); tak tomu zde není.
Nejvyšší soud nepřípustné dovolání podle §243c odst. 1 věty první o. s. ř. odmítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se nezdůvodňuje (§243f odst. 3 o. s. ř.).
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li povinná dobrovolně, co jí ukládá vykonatelné rozhodnutí, mohou oprávnění podat návrh na soudní výkon rozhodnutí (exekuci).
V Brně dne 24. února 2016
JUDr. Blanka M o u d r á
předsedkyně senátu