ECLI:CZ:NS:2016:33.CDO.4937.2015.1
sp. zn. 33 Cdo 4937/2015
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Ivany Zlatohlávkové a soudců JUDr. Blanky Moudré a JUDr. Pavla Krbka ve věci žalobkyně TESYCO GROUP, a. s. , se sídlem v Nymburce, Okružní 2162, identifikační číslo 610 58 009, zastoupené JUDr. Milanem Jelínkem, advokátem se sídlem v Hradci Králové, Resslova 1253/17, proti žalovanému V. H. , zastoupenému Mgr. Janem Baladou, advokátem se sídlem v Praze 1, Palackého 740/1, o zaplacení 5.238.228,50 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Nymburce pod sp. zn. 115 C 82/2011, o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 25. června 2015, č. j. 21 Co 84/2015-585, 21 Co 85/2015-585, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Okresní soud v Nymburce rozsudkem ze dne 7. května 2014, č. j. 115 C 82/2011-440, ve spojení s doplňujícím usnesením ze dne 9. července 2014, č. j. 115 C 82/2011-493, uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobkyni do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku 5.238.228,50 Kč spolu s úrokem z prodlení ve výši 7,75 % ročně z této částky od 29. 7. 2011 do zaplacení, zamítl žalobu v částce 3.075.774,50 Kč a úroku z prodlení z této částky v zákonné výši od 29. 7. 2011 do zaplacení, a rozhodl o nákladech řízení účastníků a státu.
Krajský soud v Praze rozsudkem ze dne 25. června 2015, č. j. 21 Co 84/2015-585, 21 Co 85/2015-585, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o nákladech odvolacího řízení.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný dovolání, které není podle §237 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném do 31. 12. 2013, (srovnej čl. II bod 2 zákona č. 293/2013 Sb., dále jen „o. s. ř.“), přípustné.
Každé podání účastníka řízení, tudíž i dovolání, je nutné posuzovat podle jeho obsahu (§41 odst. 2 o. s. ř.). Z obsahu dovolání vyplývá, že žalovaný brojí výlučně proti té části rozsudku, jíž odvolací soud potvrdil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku, jímž mu byla uložena povinnost zaplatit žalobkyni 5.238.228,50 Kč s příslušenstvím. Ostatně proti té části výroku, jíž odvolací soud potvrdil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku, kterým byla žaloba zčásti zamítnuta, by dovolání nebylo ani subjektivně přípustné, neboť k podání dovolání je oprávněn pouze ten účastník, v jehož poměrech rozhodnutím odvolacího soudu nastala újma odstranitelná tím, že dovolací soud toto rozhodnutí zruší (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 10. 1997, sp. zn. 2 Cdon 1363/96, uveřejněné v časopise Soudní judikatura č. 3, ročník 1998, pod č. 28).
Podle §237 o. s. ř. platí, že není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Podle §241a odst. 1 o. s. ř. lze dovolání podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci.
Uplatněním způsobilého dovolacího důvodu ve smyslu §241a odst. 1 o. s. ř. není zpochybnění právního posouzení věci, vychází-li z jiného skutkového stavu, než z jakého vyšel při právním posouzení věci odvolací soud; správnost rozhodnutí odvolacího soudu nelze poměřovat námitkami, které vycházejí z jiného než odvolacím soudem zjištěného skutkového stavu, a to i kdyby šlo o námitky právní. Žalovaný uvedený předpoklad pomíjí, jestliže právní závěr odvolacího soudu o neplatnosti smlouvy o dílo zpochybňuje námitkami směřujícími proti skutkovým zjištěním učiněným z předmětné smlouvy. Žalovaný je přesvědčen, že ze smlouvy vyplývají údaje, které odvolací soud nevzal v úvahu. Obsáhle prezentuje vlastní verzi toho, co je obsaženo v článku III odst. 3 smlouvy o dílo, resp. co bylo sjednáno jako předmět díla a dovozuje, že nejsou-li technologie a zařizovací předměty podle článku III odst. 3 smlouvy o dílo specifikovány v přílohách předmětné smlouvy (ani ve smlouvě samotné), neměly být součástí dodávek podle této smlouvy (tj. nebyly předmětem díla). Prosazuje, že žalobkyně měla provést a dodat dílo výhradně v rozsahu sjednaném při podpisu smlouvy o dílo a dále dodat pouze ty technologie a zařizovací předměty, které byly vymezeny v přílohách smlouvy o dílo; dodávky, které učinila nad rámec těchto ujednání, tak byly nesjednanými víceprácemi. Upozorňuje, že odvolací soud neučinil žádná zjištění z dodatků (příloh) ke smlouvě o dílo. Má za to, že dílo nebylo sjednáno jako celek od počátku, nýbrž až po uzavření smlouvy o dílo došlo k faktickému rozšíření předmětu díla přílohami ke smlouvě o dílo. Odvolacímu soudu vytýká, že nezkoumal vůli účastníků při uzavření smlouvy o dílo a že nepřihlédl k tomu, že žalobkyně po celou dobu řízení vystupovala v přesvědčení, že smlouva o dílo byla uzavřena platně. Uvedené námitky nevystihují dovolací důvod uvedený v §241a odst. 1 o. s. ř., nýbrž odvolacímu soudu je jimi vytýkána nesprávnost skutkových zjištění, na nichž právní závěr založil. Zjišťuje-li totiž soud obsah smlouvy, a to i pomocí výkladu projevů vůle smluvních stran ve smyslu §35 odst. 2 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku ve znění účinném do 31. 12. 2013 (viz §3028 zákona č. 89/2012 Sb., dále jen „obč. zák.“), jde o skutkové zjištění (srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 10. 1999, sp. zn. 2 Cdon 1548/97, uveřejněný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod R 73/2000, nebo rozsudek ze dne 31. 10. 2001, sp. zn. 20 Cdo 2900/99, uveřejněný v časopise Soudní judikatura pod označením SJ 46/2002). Skutkový základ sporu nelze v dovolacím řízení s úspěchem zpochybnit; pro dovolací soud je závazný. Argumentuje-li žalovaný v tomto směru nesprávným právním posouzením věci, pak pouze v tom smyslu, že pokud by odvolací soud vyšel ze správně zjištěného skutkového stavu věci (z jeho skutkové verze), musel by nutně dospět k odlišnému právnímu posouzení věci, tedy uzavřít, že smlouva o dílo je platná a žalobkyni proto nesvědčí nárok na úhradu ceny za provedené vícepráce, neboť nebyly řádně sjednány, a jemu vzniklo právo na smluvní pokutu za opožděné předání díla i právo z odpovědnosti žalobkyně za vady díla. Protože jde o skutkové námitky, nebylo třeba konfrontovat rozhodnutí odvolacího soudu s judikaturou Nejvyššího soudu vyjadřující se k výkladu právního úkonu, které se žalovaný dovolává. Navíc tato rozhodnutí byla vydána podle občanského soudního řádu ve znění účinném před novelou provedenou zákonem č. 404/2012 Sb., tj. v době, kdy výhrady proti skutkovým zjištěním představovaly přípustný dovolací důvod. Podle současné právní úpravy nejsou případně nesprávná, nebo neúplná skutková zjištění způsobilým dovolacím důvodem (viz §241a odst. 1 o. s. ř. a contrario ).
Namítá-li žalovaný, že rozsudek odvolacího soudu je nepřezkoumatelný, neboť v něm absentují konkrétní argumenty na podporu právního závěru o neplatnosti smlouvy o dílo, přehlíží, že k vadám uvedeným v §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a/, b/ a §229 odst. 3 o. s. ř., jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, dovolací soud přihlédne jen - za zde nenaplněného - předpokladu, že je dovolání přípustné (§242 odst. 3 o. s. ř.). Vyjadřovat se k výhradám proti rozsudku soudu prvního stupně (žalovaný namítá nepřezkoumatelnost jeho závěru o neplatnosti smlouvy o dílo) dovolacímu soudu nepřísluší (§236 odst. 1 o. s. ř. a contrario ).
Podle §241a odst. 2 o. s. ř. v dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh).
Požadavek, aby dovolatel v dovolání uvedl, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, je (podle §241a odst. 2 o. s. ř.) obligatorní náležitostí dovolání. Může-li být dovolání přípustné jen podle §237 o. s. ř. (jako v této věci), je dovolatel povinen v dovolání vymezit, které z tam uvedených hledisek považuje za splněné, přičemž k projednání dovolání nepostačuje pouhá citace textu ustanovení §237 o. s. ř. či jeho části (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 8. 2013, sp. zn. 29 NSČR 55/2013, a ze dne 29. 8. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2488/2013). Má-li být dovolání přípustné proto, že napadené rozhodnutí závisí na řešení otázky hmotného nebo procesního práva, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla řešena, nebo proto, že se odvolací soud odchýlil o ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, musí být z jeho obsahu patrno, kterou otázku hmotného nebo procesního práva má dovolatel za dosud nevyřešenou dovolacím soudem, popř. od kterých rozhodnutí dovolacího soudu se řešení takové otázky odchyluje (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 4/2014). Stejně tak spatřuje-li dovolatel přípustnost dovolání v tom, že „dovolacím soudem (již dříve) vyřešená právní otázka má být posouzena jinak“, musí současně uvést, od kterého svého řešení otázky hmotného nebo procesního práva se má dovolací soud odchýlit (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. srpna 2013, sen. zn. 29 NSČR 55/2013).
Dovolání shora uvedený postulát nesplňuje v části, v níž žalovaný odvolacímu soudu vytýká, že ze skutkových zjištění, která vyšla v řízení najevo, nedovodil, že mezi účastníky došlo k uzavření smlouvy o dílo konkludentně, aniž přitom specifikuje, který ze čtyř předpokladů přípustnosti dovolání (§237 o. s. ř.) má v tomto směru za naplněný. Řádné vymezení přípustnosti dovolání absentuje rovněž u výtky, že na vztah mezi spotřebitelem (žalovaným) a podnikatelem (žalobkyní) nebyla aplikována příslušná ustanovení o ochraně spotřebitele. Žalovaný sice uvádí, že se odvolací soud v otázce „aplikace zákonných norem na ochranu spotřebitele“ odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, neuvádí však, při řešení jaké konkrétní otázky ani od kterých rozhodnutí. Absence údaje o tom, v čem podle dovolatele spočívá splnění předpokladů přípustnosti dovolání (tj. správného vymezení přípustnosti ve smyslu §237 o. s. ř.), zatěžuje v tomto směru podání kvalifikovanou vadou, kterou již nelze odstranit.
Výtkou, že odvolací soud posoudil smlouvu o dílo nesprávně jako neplatnou pro neurčitost vymezení předmětu díla, čímž se odchýlil od ustálené judikatury Nejvyššího soudu prezentované např. jeho rozsudky ze dne 9. 7. 2003, sp. zn. 29 Odo 108/2003, a ze dne 25. 9. 2012, sp. zn. 32 Cdo 2301/2011, a usnesením ze dne 19. 1. 2009, sp. zn. 23 Cdo 3042/2008, žalovaný vystihl dovolací důvod podle §241a odst. 1 o. s. ř. Současně odvolacímu soudu vytýká, že jeho závěru o neplatnosti smlouvy o dílo pro neurčitost nepředchází výklad podle §35 odst. 2 obč. zák., případně (v obchodních věcech) podle §266 zákona č. 513/1991 Sb., obchodního zákoníku, ve znění účinném do 31. 12. 2013 (viz §3028 zákona č. 89/2012 Sb., dále jen „obch. zák.“).
Právní posouzení věci je nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá nebo právní normu, sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.
Podle ustanovení §37 odst. 1 obč. zák. právní úkon musí být učiněn svobodně a vážně, určitě a srozumitelně; jinak je neplatný.
Sankce neplatnosti právního úkonu se tímto ustanovením váže k náležitostem projevu vůle; projev vůle je neurčitý, je-li po jazykové stránce sice srozumitelný, avšak nejednoznačný zůstává jeho věcný obsah, tj. když se jednajícím nepodařilo obsah vůle jednoznačným způsobem stanovit. Závěr o neurčitosti právního úkonu předpokládá, že ani jeho výkladem (§35 odst. 2 obč. zák.) nelze dospět k nepochybnému poznání, co chtěli účastníci projevit (srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 3. 2000, sp. zn. 20 Cdo 2018/98, uveřejněný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 35/2001). Jde-li o právní úkon zachycený písemně, musí určitost obsahu projevu vůle vyplývat z textu listiny, na níž je tento projev vůle zaznamenán, a nepostačuje, je-li smluvním stranám jasné, co je předmětem smlouvy, není-li to objektivně seznatelné z jejího textu.
Vzniknou-li pochybnosti o obsahu právního úkonu (o projevené vůli), zjišťuje se jeho obsah za použití pravidel stanovených obecně pro soukromoprávní vztahy v §35 obč. zák. a v případě obchodních závazkových vztazích speciálně za použití výkladových pravidel zakotvených v §266 obch. zák. Podle ustanovení §35 odst. 2 obč. zák. právní úkony vyjádřené slovy je třeba vykládat nejenom podle jejich jazykového vyjádření, ale zejména též podle vůle toho, kdo právní úkon učinil, není-li tato vůle v rozporu s jazykovým projevem. Stejně tak podle §266 obch. zák. se projev vůle vykládá podle úmyslu jednající osoby, jestliže tento úmysl byl straně, které je projev vůle určen, znám nebo jí musel být znám (odst. 1). V případech, kdy projev vůle nelze vyložit podle odstavce 1, vykládá se projev vůle podle významu, který by mu zpravidla přikládala osoba v postavení osoby, které byl projev vůle určen (odst. 2 věta první). Při výkladu vůle podle odstavců 1 a 2 se vezme náležitý zřetel ke všem okolnostem souvisejícím s projevem vůle, včetně jednání o uzavření smlouvy a praxe, kterou strany mezi sebou zavedly, jakož i následného chování stran, pokud to připouští povaha věcí (odst. 3).
Nejvyšší soud ve svých rozhodnutích (srov. rozsudek ze dne 25. 9. 2012, sp. zn. 32 Cdo 2301/2011) vyložil, že vůle účastníka vtělená do právního úkonu je projevena určitě a srozumitelně, jestliže je výkladem objektivně pochopitelná, tj. může-li typický účastník v postavení jejího adresáta tuto vůli bez rozumných pochybností o jejím obsahu adekvátně vnímat (srov. například rozsudek ze dne 18. 4. 1996, sp. zn. 3 Cdon 1032/96, uveřejněný v časopise Soudní judikatura č. 2, ročník 1998, pod číslem 1 přílohy, nebo rozsudek ze dne 31. 7. 1996, sp. zn. 3 Cdon 1044/96, uveřejněný v časopise Soudní judikatura č. 2, ročník 1998, pod číslem 2 přílohy). Ve smyslu občanského zákoníku (obecných ustanovení §37 odst. 1 a §35 odst. 2 obč. zák.) je třeba považovat právní úkon za určitý a srozumitelný, jestliže je z něho patrno, kdo tento právní úkon činí a co je jeho předmětem. Pokud ta která esenciální náležitost právního úkonu (např. z hlediska jeho určitosti) absentuje, nemůže takto učiněný úkon vyvolat sledovaný vznik, (obsahovou) změnu či zánik příslušného právního vztahu. Právní úkon je neurčitý, jestliže se jednajícímu nezdařilo jednoznačným způsobem stanovit obsah vůle, ať již z důvodu, že zde taková vůle zcela absentovala, nebo proto, že projevená vůle nebyla určitě vyjádřena (srov. právní závěry rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 20. 11. 2009, sp. zn. 30 Cdo 4271/2007). Interpretace obsahu právního úkonu soudem podle §266 obch. zák. přitom nemůže nahrazovat či měnit již učiněné projevy vůle; použití zákonných výkladových pravidel směřuje pouze k tomu, aby obsah právního úkonu vyjádřeného slovy, který učinili účastníci ve vzájemné dohodě, byl vyložen v souladu se stavem, který existoval v době jejich smluvního ujednání. Výkladem lze pouze zjišťovat obsah právního úkonu, nelze jím však projev vůle doplňovat (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 7. 10. 1998, sp. zn. 1 Odon 110/97, uveřejněný v časopise Soudní judikatura pod označením SJ 30/1999, nebo rozsudky ze dne 7. 11. 2000, sp. zn. 29 Cdo 81/2000, a ze dne 9. 7. 2009, sp. zn. 23 Cdo 2006/2009).
Mezi obligatorní náležitosti smlouvy o dílo uzavřené v režimu obchodního zákoníku (§536 obch. zák.) patří předmět díla a určení ceny. Nedohodnou-li strany alespoň tyto podstatné části smlouvy, nebo nedohodnou-li je určitě a srozumitelně, k platnému uzavření smlouvy o dílo nedojde. Za označení určitého díla přitom není možno považovat určení díla tak, že je vymezeno jen obecně, např. jako „rekonstrukce domu“ (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 9. 7. 2009, sp. zn. 23 Cdo 2006/2009, nebo ze dne 24. 6. 2013, sp. zn. 23 Cdo 4262/2011).
Ustálená soudní praxe (ve shodě s právní doktrínou) dovozuje (srov. vedle již shora citovaných rozhodnutí dále například rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 20. 2. 2003, sp. zn. 32 Odo 731/2002, ze dne 27. 5. 2010, sp. zn. 23 Cdo 1122/2010, a ze dne 29. 3. 2011, sp. zn. 33 Cdo 1375/2009, či jeho usnesení ze dne 25. 9 2006, sp. zn. 32 Odo 686/2005 a ze dne 19. 1. 2009, sp. zn. 23 Cdo 3042/2008), že závěr o neplatnosti právního úkonu pro jeho neurčitost či nesrozumitelnost je opodstatněn pouze tehdy, jestliže pochybnosti o jeho obsahu nebyly odstraněny ani jeho předchozím výkladem za použití interpretačních pravidel stanovených obecně v §35 odst. 2, 3 obč. zák. a pro obchodní závazkové vztahy též v §266 obch. zák.
Odvolací soud vyšel - převzav skutková zjištění soudu prvního stupně - ze zjištění, že žalobkyně se zavázala provést pro žalovaného a jeho manželku dílo specifikované jako „stavba rodinného domu v B.“ v rozsahu dle projektové dokumentace, a to bez vypracovaného prováděcího projektu; kromě dodávky vlastního díla byly součástí díla rovněž technologie a zařizovací předměty. Zjistil, že cena díla ve výši 8.792.000,- Kč představovala kalkulaci nákladů pro standardní provedení stavby na základě orientačních cen zhotovitele. V řízení nebylo prokázáno, že by existovala specifikace interiéru, technických částí, požadovaného standardu dodávaného díla ani cenové a kvalitativní vymezení výrobků, které měly být při stavbě použity. Odvolací soud na rozdíl od soudu prvního stupně uvedl, že dílo nemusí být vymezeno prováděcí projektovou dokumentací, taková podmínka nevyplývá z žádného obecně závazného předpisu (k tomu srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 3. 3. 2008, sp. zn. 32 Cdo 2280/2007). Účastníci si však jako součást díla dohodli i dodávku technologií a zařizovacích předmětů, jejichž konkretizace absentuje jak ve smlouvě o dílo tak v listinách, na které tato smlouva odkazuje. Uzavřel, že dílo nebylo jako celek - protože jedině tak na něj lze nahlížet - dostatečně určitě vymezeno, což má za následek neplatnost smlouvy o dílo.
Uvedeným závěrům nelze nic vytknout. Je sice pravda, že odvolací soud dospěl k závěru o neurčitosti vymezení předmětu díla bez předchozího explicitního výkladu ujednání o předmětu díla podle §35 odst. 2 obč. zák., resp. §266 obch. zák. (účastníci podřídili smlouvu o dílo režimu obchodního zákoníku), avšak z odůvodnění jeho rozhodnutí vyplývá, že při výkladu inkriminovaného smluvního ujednání nevybočil ze zásad výkladu obsahu právních úkonů, ani ustálené judikatury Nejvyššího soudu (viz výše). Především konfrontoval, co si účastníci jako předmět díla dohodli, s tím, co bylo skutečně zhotoveno, neboť v průběhu řízení vyšlo najevo, že sami účastníci se nejsou schopni shodnout na tom, co bylo předmětem díla a jaké výkony již představovaly vícepráce (i to svědčí pro závěr, že předmět díla nebyl- a to ani následně v průběhu zhotovování díla přílohami ke smlouvě o dílo - vymezen dostatečně určitě). Lze přisvědčit odvolacímu soudu, že vymezení předmětu díla, jak je zachyceno v písemné smlouvě o dílo, není objektivně zjistitelné (tj. seznatelné pro třetí osoby). Skutečný rozsah předmětu díla se v řízení nepodařilo zjistit (pokud by vůbec byla zjistitelná skutečná vůle účastníků ohledně vymezení předmětu díla, nekorespondovala by s písemným projevem zachyceným ve smlouvě o dílo a jejích přílohách). Nelze než uzavřít, že ani výkladem smlouvy o dílo podle §35 odst. 2 obč. zák., resp. §266 obch. zák. nelze dospět k nepochybnému poznání o tom, co bylo předmětem díla.
Neopodstatněné jsou námitky, jimiž žalovaný odvolacímu soudu vytýká, že posoudil smlouvu o dílo jako neplatnou proto, že v ní nebyly vymezeny vícepráce, a že dílo nebylo sjednáno jako celek od počátku, nýbrž postupně po uzavření smlouvy o dílo, že závěr o neplatnosti právního úkonu opřel o skutečnosti, které nastaly posléze, a že vyslovil požadavek vymezit dílo prováděcí projektovou dokumentací. Takové závěry odvolací soud neučinil.
Obstát nemůže námitka žalovaného, že bylo na žalobkyni coby zhotoviteli, aby se postarala o kvalitativní vymezení použitých výrobků a materiálů, resp. že specifikace výrobků a materiálů, které mají být při zhotovení díla použity, je z hlediska určitosti vymezení předmětu díla bezvýznamná a je zcela v kompetenci zhotovitele, jehož úkolem je zhotovit dílo řádně a za dohodnutou cenu. Lze si jen těžko představit objednatele, který si nechá zhotovit rodinný dům, aniž by se podílel na výběru použitých materiálů, resp. vyjádřil se k jejich vzhledu, kvalitě, včetně odsouhlasení cen. Konkrétní použité materiály a výrobky v případě tak rozsáhlého díla jako je rodinný dům spoluurčují dílo jako celek (a rovněž jeho cenu). Při akceptaci názoru žalovaných by zhotovitelé mohli stavět rodinné domy bez konzultace s objednateli na téma použitých materiálů a technologií, tedy bez vymezení předmětu díla nebo víceprací. V daném případě se soudům nepodařilo rozsah díla určit, resp. nepodařilo se odlišit, co bylo předmětem díla, co byly sjednané vícepráce a co bylo dodáno nad rámec jakýchkoliv dohodnutých plnění.
Odvolací soud neporušil princip priority výkladu smluv, neboť ten se uplatní pouze tam, kde jsou ve vzájemném konfliktu interpretační alternativy, z nichž jedna zakládá neplatnost smlouvy a druhá nikoliv (srovnej rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 27. 3. 2008, sp. zn. 26 Cdo 2317/2006, ze dne 30. 10. 2009, sp. zn. 23 Cdo 1102/2008, a ze dne 24. 5. 2013, sp. zn. 33 Cdo 603/2012, jakož i nález Ústavního soudu České republiky ze dne 14. 4. 2005, sp. zn. I. ÚS 625/2003, uveřejněný pod číslem 84/2005 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu). Pravidlo priority výkladu nezakládajícího neplatnost smlouvy se tedy uplatní pouze za předpokladu, že výklad nezakládající neplatnost smlouvy je vůbec možný (tj. že se ještě jedná o výklad ve smyslu zjišťování obsahu právního úkonu a nikoliv už o nahrazování, měnění nebo doplňování projevu vůle). V posuzovaném případě však bylo postaveno najisto, že sjednaný předmět díla (jeho rozsah a konkrétní vymezení) není objektivně zjistitelný - závěr o platnosti smlouvy o dílo tudíž ani „nekonkuroval“ jako alternativa jedinému možnému závěru o její neplatnosti pro neurčitost vymezení předmětu díla.
Nejvyšší soud dovolání podle §243c odst. 1 věty první o. s. ř. jako nepřípustné odmítl.
Výrok o nákladech dovolacího řízení nemusí být zdůvodněn (§243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 25. října 2016
JUDr. Ivana Zlatohlávková
předsedkyně senátu