ECLI:CZ:NS:2016:33.CDO.5181.2015.1
sp. zn. 33 Cdo 5181/2015
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Ivany Zlatohlávkové a soudců JUDr. Pavla Krbka a JUDr. Blanky Moudré ve věci žalobkyně unimatic europe s. r. o. se sídlem v Praze 8, Kyselova 1185/2, identifikační číslo 285 01 411, zastoupené JUDr. Martinem Soukupem, advokátem se sídlem v Praze 2, Římská 16, proti žalovanému Mgr. RNDr. Z. Š. , zastoupenému JUDr. Jiřím Trnkou, advokátem se sídlem v Českých Budějovicích, Lipenská 2592, o zaplacení 270.000,- Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Českých Budějovicích pod sp. zn. 25 C 177/2009, o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 16. července 2015, č. j. 8 Co 1020/2015-629, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Žalobkyně, která podle usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 7. ledna 2011, č. j. 8 Co 2247/2010-315, vstoupila do řízení na místo původně žalující V. Š., se po žalovaném domáhala zaplacení 270.000,- Kč (s příslušenstvím) s tím, že tato částka představuje smluvní pokutu sjednanou ve „Smlouvě o zajištění připojení nemovitostí vlastníků k inženýrským sítím“ uzavřené dne 28. 11. 2005 (dále též jen „předmětná smlouva“) pro případ, že žalovaný včas nezajistí vybavení pozemku parc. č. v katastrálním území Č. B. ve smlouvě specifikovanými zkolaudovanými inženýrskými sítěmi.
Okresní soud v Českých Budějovicích rozsudkem ze dne 10. března 2015, č. j. 25 C 177/2009-570, uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobkyni 270.000,- Kč s úrokem z prodlení ve výši repo sazby stanovené ČNB platné vždy k 1. dni kalendářního pololetí, ve kterém trvalo, trvá a bude trvat prodlení žalovaného, zvýšené o 7 % bodů, jdoucím od 1. 4. 2007 do zaplacení, z částky 270.000,- Kč, to vše do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku, a rozhodl o nákladech řízení účastníků a státu. Učinil tak poté, co jeho předchozí (žalobu zamítající) rozsudek ze dne 29. června 2010, č. j. 25 C 177/2009-271, Krajský soudu v Českých Budějovicích usnesením ze dne 24. dubna 2014, č. j. 8 Co 2247/2010-438, zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Rozsudkem ze dne 16. července 2015, č. j. 8 Co 1020/2015-629, Krajský soud v Českých Budějovicích rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o nákladech odvolacího řízení. Rozhodl za situace, kdy Nejvyšší soud rozsudkem ze dne 29. srpna 2012, č. j. 33 Cdo 3611/2011-367, zrušil jeho rozsudek ze dne 8. února 2011, č. j. 8 Co 2247/2010-318, a rozsudkem ze dne 30. ledna 2015, č. j. 33 Cdo 3642/2013-421, zrušil jeho rozsudek ze dne 26. března 2013, č. j. 8 Co 2247/2010-397, a věc mu opakovaně vrátil k dalšímu řízení.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný dovolání, které není podle §237 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném do 31. 12. 2013 (srovnej čl. II bod 2 zákona č. 293/2013 Sb. - dále jen „o. s. ř.“), přípustné.
Podle §237 o. s. ř. platí, že není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Podle §241a odst. 1 o. s. ř. lze dovolání podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci.
Žalovaný spatřuje přípustnost dovolání v tom, že rozhodnutí odvolacího soudu závisí zčásti na vyřešení otázek hmotného práva, které dosud nebyly v rozhodování dovolacího soudu vyřešeny, a z části na otázce, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. Z argumentace, kterou s těmito otázkami spojuje (a která bude rozebrána níže), vyplývá, že dovolací námitky ve skutečnosti nesměřují proti právnímu posouzení věci, nýbrž žalovaný odvolacímu soudu vytýká nesprávnost, popř. neúplnost skutkových zjištění, na nichž právní posouzení věci založil. Nesouhlasí totiž se zjištěním, že ať již vůbec nebo ve sjednané lhůtě nezajistil, aby pozemek žalobkyně byl opatřen zkolaudovanými, ve smlouvě specifikovanými inženýrskými sítěmi.
Výtku, že odvolací soud nepřihlédl k §83 zákona č. 50/1976 Sb., stavebního zákona, ve znění účinném do 30. 6. 2006, žalovaný spojil s argumentací, že žalobkyni zajistil přípojky pro splaškovou a dešťovou kanalizaci a vodu včas na základě povolení k předčasnému užívání stavby. Pomíjí, že odvolací soud akcentoval, že žalovaný se smluvně zavázal zajistit, aby pozemek žalobkyně byl opatřen zkolaudovanými inženýrskými sítěmi umožňujícími jeho připojení k veřejným inženýrským sítím a jeho napojení na komunikaci a veřejné osvětlení; řečeno jinak, žalovaný se ve smlouvě zavázal vybudovat inženýrské sítě tzv. „v kapličce“ na hranici pozemku žalobkyně. Tento závazek nebyl splněn. Vybudování toliko páteřních sítí nebo získání povolení k předčasnému užívání totiž neumožňovalo žalobkyni napojit svůj pozemek na inženýrské sítě. Žalovaný prezentuje obsah smlouvy odlišně od odvolacího soudu a v souvislosti s tím předkládá k dovolacímu přezkumu otázku výkladu „pojmu kolaudace, resp. kolaudačního řízení v užším a širším slova smyslu“. Uplatněním způsobilého dovolacího důvodu ve smyslu §241a o. s. ř. však není zpochybnění právního posouzení věci, vychází-li z jiného skutkového stavu, než z jakého vyšel při právním posouzení věci odvolací soud. Zjišťuje-li soud obsah smlouvy, a to i pomocí výkladu projevů vůle smluvních stran ve smyslu §35 odst. 2 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku ve znění účinném do 31. 12. 2013 (viz §3028 zákona č. 89/2012 Sb., dále jen „obč. zák.“), jde o skutkové zjištění (srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 10. 1999, sp. zn. 2 Cdon 1548/97, uveřejněný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod R 73/2000, nebo rozsudek ze dne 31. 10. 2001, sp. zn. 20 Cdo 2900/99, uveřejněný v časopise Soudní judikatura pod označením SJ 46/2002). Nesprávná skutková zjištění nejsou podle současné právní úpravy způsobilým dovolacím důvodem (viz §241a odst. 1 o. s. ř. a contrario).
Otázku „ zda je možné, aby v rámci ve Smlouvě o zajištění připojení nemovitostí vlastníků k inženýrským sítím ze dne 28. 11. 2005 specifikovaných vydaných stavebních povoleních proběhla následně kolaudace pouze vůči části stavby specifikované ve stavebním povolení, aniž by došlo k jakémukoliv dalšímu souvisejícímu rozhodnutí (např. o oddělení části řešené stavby, o zastavení vůči části řešené stavby apod.)“ žalovaný předkládá k dovolacímu přezkumu, aniž by se odvolací soud zmiňovanými časovými souvislostmi zabýval a své právní posouzení věci na nich založil. Naopak konstatoval, že pro danou věc je nerozhodné, zda výstavba inženýrských sítí v lokalitě „Mezi tratěmi“ začala později než v lokalitě ulice Ch. a na základě jediného územního a stavebního rozhodnutí. Podstatným shledal, že žalovaný nesplnil své smluvní závazky vůči žalobkyni ve sjednaných lhůtách. Žalovaný položením uvedené otázky ve skutečnosti reaguje na podrobný rozbor skutkových okolností provedený soudem prvního stupně, který s ohledem na jeho argumentaci rozlišoval, zda a v jakých částech lokality opatřované inženýrskými sítěmi začalo zasíťování pozemků dříve, než došlo k uzavření smluv o zajištění připojení nemovitostí vlastníků k inženýrským sítím.
Ani právní závěr odvolacího soudu, že smluvní závazek žalovaného zajistit ve lhůtě veřejné osvětlení nezanikl pro následnou nemožnost plnění, nebyl v dovolání zpochybněn regulérně. Žalovaný totiž rozsáhle polemizuje se skutkovými zjištěními soudů obou stupňů, dovozuje jejich nesprávnost a předkládá vlastní skutkovou verzi, jíž prosazuje, že si ostatní vlastníci bez jeho vědomí sjednali provedení osvětlení u jiného dodavatele, čímž mu znemožnili splnění závazku zajistit veřejné osvětlení. Rozhodnutí soudu označuje za „deformující“ provedené důkazy (zejména výpověď svědkyně U.). Obsáhlá polemika týkající se hodnocení provedených důkazů z hlediska pravdivosti či věrohodnosti je bezcenná. Způsob ani výsledek hodnocení důkazů soudem promítající se do skutkových zjištění, z nichž soudy při rozhodování vycházely, v současnosti nelze regulérně zpochybnit žádným dovolacím důvodem (§241a odst. 2 o. s. ř. a contrario ). Je na zvážení soudu (viz zásada volného hodnocení důkazů - §132 o. s. ř.), kterému důkaznímu prostředku přizná větší vypovídací schopnost a věrohodnost (srovnej např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 19. 5. 2010, sp. zn. 33 Cdo 2441/2008 , a ze dne 22. 9. 2010, sp. zn. 33 Cdo 3189/2008 ). Závěry, které přijal Nejvyšší soud v rozsudku ze dne 29. 10. 2009, sp. zn. 23 Cdo 4092/2007, a jimiž žalovaný podporuje své výhrady, na uvedenou věc pro skutkovou odlišnost nedopadají. Mimo toho, ze skutkových zjištění soudu prvního stupně vyplynulo, že jednání o zajištění veřejného osvětlení jiným dodavatelem (ELEKTROSTAV Strakonice s. r. o.) probíhala za vědomí a účasti žalovaného.
Rovněž závěr o přiměřenosti sjednané smluvní pokuty žalovaný zpochybnil výhradně skutkovými námitkami, neboť odvolacímu soudu vytýká, že nepřihlédl k tomu, že inženýrské sítě nezajišťoval jako svou podnikatelskou činnost, nýbrž jako soukromá fyzická osoba, že byl k převzetí smluvních závazků v podstatě přesvědčen ostatními majiteli pozemků v lokalitě „Mezi Tratěmi“, a to více méně dobrovolně bez nároku na faktickou odměnu, a že nemohl ve věci svobodně jednat ani rozhodovat, neboť mu ostatními vlastníky pozemků bylo „diktováno“, jak má postupovat a jaké má vybírat dodavatele. Výtka, že odvolací soud při posouzení přiměřenosti smluvní pokuty vyšel z neúplně zjištěného skutkového stavu (nepřihlédl k jím uváděným skutečnostem), nenaplňuje dovolací důvod nesprávného právního posouzení (§241a odst. 1 o. s. ř.). Kromě toho nelze přehlédnout, že v tomto směru žalovaný ani nevymezil řádným způsobem přípustnost dovolání (§241a odst. 2 ve spojení s §237 o. s. ř.).
Namítá-li žalovaný, že rozhodnutí odvolacího soudu je zatíženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, neboť odvolací soud nepřihlédl k tomu, že soud prvního stupně o věci rozhodl, aniž by usnesením připustil změnu žaloby, přehlíží, že k vadám uvedeným v §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a/, b/ a §229 odst. 3 o. s. ř., jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, dovolací soud přihlédne jen za zde nenaplněného předpokladu, že dovolání je přípustné (§242 odst. 3 o. s. ř.).
Žalobce sice výslovně napadl rozhodnutí odvolacího soudu v celém rozsahu, ve vztahu k výroku o náhradě nákladů řízení však žádnou argumentaci – natož tu, jež by se vázala k obligatorním údajům ve smyslu §241a odst. 2 o. s. ř. doplnitelným jen ve lhůtě uvedené v §241b odst. 3 o. s. ř. – nevznesl.
Vzhledem k tomu, že dovolání směřuje proti rozhodnutí odvolacího soudu, proti němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný, Nejvyšší soud je podle §243c odst. 1 věty první o. s. ř. odmítl.
Výrok o nákladech dovolacího řízení nemusí být zdůvodněn (§243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 27. dubna 2016
JUDr. Ivana Zlatohlávková
předsedkyně senátu