ECLI:CZ:NS:2016:33.CDO.5517.2015.1
sp. zn. 33 Cdo 5517/2015
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Blanky Moudré a soudců JUDr. Václava Dudy a JUDr. Pavla Krbka ve věci žalobce Ing. L. B. zastoupeného JUDr. Janem Olejníčkem, advokátem se sídlem Praha 2, Helénská 1799/4, proti žalované Ing. B. B. , o určení vlastnictví, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 10 pod sp. zn. 8 C 100/2010, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 19. 9. 2014, č. j. 14 Co 288/2014-315, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Městský soud v Brně rozsudkem ze dne 19. 9. 2014, č. j. 14 Co 288/2014-315, potvrdil rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne 3. 7. 2013, č. j. 8 C 100/2010-164, v tomto znění: „Žaloba na určení, že nemovitosti zapsané na LV č. 795, k. ú. Š., obec P., a to pozemek parc. č. 353/12 a pozemek parc. č. 353/14, jsou od 19. 12. 2009, resp. od 14. 5. 2010 ve společném jmění manželů Ing. L. B. a Y. B., nyní P., se zamítá“, a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. Odvolací soud vyšel ze zjištění, že žalobce vyzval dne 19. 12. 2009 a 14. 5. 2010 (tj. za trvání manželství s Y. B., resp. před zánikem jejich společného jmění manželů) žalovanou (dceru) k vrácení nemovitostí, které jí s manželkou ze společného jmění darovali, aniž s touto výzvou manželka žalobce souhlasila. Žalovaná dne 2. 4. 2012 namítla relativní neplatnost právních úkonů žalobce, jimiž ji vyzval k vrácení daru. S odkazem na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 11. 12. 2001, sp. zn. 22 Cdo 2731/2000, odvolací soud dospěl k závěru, že žaloba nemůže být důvodná, neboť na základě relativně neplatných právních úkonů žalobce (§40a, §145 odst. 2 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, ve znění do 31. 12. 2013; dále jen „obč. zák.“ - viz. §3028 zákona č. 89/2012 Sb.) se nemohlo obnovit spoluvlastnictví žalobce a jeho manželky k darovaným nemovitostem.
Rozsudek odvolacího soudu napadl žalobce dovoláním. Jeho přípustnost podle §237 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném do 31. 12. 2013 (srov. čl. II bod 1, 7 zákona č. 404/2012 Sb., čl. II bod 2 zákona č. 293/2013 Sb.; dále jen „o. s. ř.“), shledává v tom, že odvolací soud posoudil otázky, zda výzvu k vrácení daru ve smyslu §630 obč. zák. může úspěšně podat pouze jeden z manželů bez souhlasu druhého a zda se relativní neplatnosti takového úkonu může dovolat jak druhý manžel tak i obdarovaný. Žalobce má za to, že dovolací soud by měl revidovat své závěry, k nimž dospěl ve svém rozsudku ze dne 11. 12. 2011, sp. zn. 22 Cdo 2713/2000, ve kterém dovodil, že výzva k vrácení daru podle §630 obč. zák. není běžnou záležitostí ve smyslu §145 odst. 1 obč. zák. (resp. §145 odst. 2 oč. zák.), a proto k výzvě obdarovanému, aby vrátil nemovitosti darované mu z bezpodílového spoluvlastnictví (společného jmění manželů) oběma manžely, potřebuje vyzývající manžel souhlas druhého z manželů; absence souhlasu jednoho z manželů má za následek relativní neplatnost tohoto úkonu podle §40a obč. zák., jíž se může dovolat jak manžel, který k výzvě souhlas nedal, tak i obdarovaný. Nejvyšší soud neshledává v žalobcově argumentaci žádný přesvědčivý důvod, pro který by se měl od vlastní rozhodovací praxe odchýlit.
Odkazy žalobce na rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 17. 9. 2009, sp. zn. 22 Cdo 4208/2008, a ze dne 21. 12. 2009, sp. zn. 30 Cdo 3745/2009, jsou nepřípadné. V uvedených rozhodnutích Nejvyšší soud posuzoval otázku (a vyřešil ji kladně) aktivní věcné legitimace jednoho z manželů domáhat se u soudu ochrany vlastnického práva k věci náležející do bezpodílového spoluvlastnictví manželů (společného jmění manželů) vůči neoprávněným zásahům třetích osob. Uvedený závěr však na danou věc nedopadá, jelikož napadené rozhodnutí spočívá na posouzení otázky platnosti výzvy k vrácení daru jednoho z manželů bez souhlasu druhého z nich, coby hmotněprávního úkonu, kterým se obnovuje vlastnické právo dárců (manželů), a nikoliv na posouzení otázky aktivní věcné legitimace žalobce k podání žaloby na určení vlastnického práva (tj. procesního úkonu).
Domáhá-li se žalobce přezkumu napadeného rozhodnutí z pohledu §2 odst. 1 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, ve znění účinném od 1. 1. 2013, dovolací soud odkazuje na rozsudek ze dne 16. 6. 2015, sp. zn. 21 Cdo 3612/2014, uveřejněný pod č. 4/2016 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, a četnou na něho navazující judikaturu, v níž Nejvyšší soud podrobně rozvedl výklad daného ustanovení a vysvětlil, že vznik právních vztahů (poměrů) a práva a povinnosti z nich vzniklé v době do 31. 12. 2013 se i v době od 1. 1. 2014 řídí dosavadní právní úpravou. Ani tuto právní otázku nemá dovolací soud důvod řešit v posuzované věci odlišně.
Z výše uvedených důvodů dovolací soud dovolání odmítl (§243c odst. 1 věta první o. s. ř.).
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se nezdůvodňuje (§243f odst. 3 o. s. ř.).
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 21. září 2016
JUDr. Blanka Moudrá
předsedkyně senátu