ECLI:CZ:NS:2016:33.CDO.708.2016.1
sp. zn. 33 Cdo 708/2016
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Ivany Zlatohlávkové a soudců JUDr. Pavla Krbka a JUDr. Václava Dudy ve věci žalobce M. K. , zastoupeného JUDr. Luďkem Trundou, advokátem se sídlem v Praze 4, Vápencová 569/13, proti žalovanému B. F. , zastoupenému JUDr. Janem Hájkem, advokátem se sídlem v Ústí nad Labem, Masarykova 1120/43, o zaplacení 1.877.000,- Kč, vedené u Okresního soudu v Děčíně pod sp. zn. 13 C 256/2007, o dovolání žalobce pro rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 17. 6. 2015, č. j. 12 Co 1328/2013-181, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalobce je povinen zaplatit žalovanému na náhradě nákladů dovolacího řízení 19.506,- Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám JUDr. Jana Hájka, advokáta.
Odůvodnění:
Okresní soud v Děčíně rozsudkem ze dne 6. 11. 2012, č. j. 13 C 256/2007-130, zamítl žalobu, jíž se žalobce po žalovaném domáhal zaplacení 1.877.000,- Kč, a rozhodl o nákladech řízení. Učinil tak poté, co jeho předchozí, žalobě vyhovující, rozsudek ze dne 24. 3. 2009, č. j. 13 C 256/2007-62, byl zrušen usnesením Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 27. 4. 2011, č. j. 12 Co 625/2009-83, a věc mu byla vrácena k dalšímu řízení.
Krajský soud v Ústí nad Labem rozsudkem ze dne 17. 6. 2015, č. j. 12 Co 1328/2013-181, rozsudek soudu prvního stupně ve výroku o věci samé potvrdil, změnil jej ve výroku o nákladech řízení a rozhodl o nákladech odvolacího řízení.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání, které není podle §237 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném do 31. 12. 2013 (srovnej čl. II. bod 1. zákona č. 404/2012 Sb. a čl. II bod 2 zák. č. 293/2013 Sb., dále jen „o. s. ř.“), přípustné.
Žalovaný navrhl, aby dovolací soud dovolání žalobce zamítl, neboť skutková zjištění i právní závěry odvolacího soudu jsou správné. Poukázal na to, že žalobce dovoláním napadá toliko skutková zjištění odvolacího soudu.
Podle §237 o. s. ř. platí, že není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Podle §241a odst. 1 o. s. ř. lze dovolání podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci.
Žalobce sice ohlásil dovolací důvod podle §241a odst. l o. s. ř. a zpochybnil správnost závěru odvolacího soudu, že mezi účastníky nevznikl závazkový smluvní vztah naplňující znaky smlouvy o půjčce, resp. že smlouva o půjčce nebyla platně uzavřena, jeho námitky však směřují primárně proti skutkovým zjištěním, na nichž je právní posouzení věci odvolacím soudem založeno. Žalobce namítá, že unesl břemeno tvrzení i břemeno důkazní ohledně uzavření smlouvy o půjčce a reálného předání jejího předmětu. Oproti odvolacímu soudu prosazuje názor, že již z formulací „věřitel půjčuje dlužníkovi finanční hotovost 675.000,- Kč“ a „dlužník se zavazuje vrátit věřiteli celou půjčenou částku v termínu…“ obsažených v listině ze dne 4. 9. 2002 (tedy z obsahu smlouvy) lze dovodit, že dne 4. 9. 2002 předal žalovanému 675.000,- Kč za účelem půjčky. Odvolacímu soudu rovněž vytýká, že nepřihlédl k tomu, že v době sjednání smlouvy o půjčce měl k dispozici dostatečnou finanční hotovost a že žalovaný potřeboval peníze „na rozjezd podnikání“. Zcela opomenuto zůstalo rovněž tvrzení žalovaného, že „žalobci vrátil 600.000,- Kč“. Uvedené dovolací námitky jsou námitkami skutkovými. Zjišťuje-li soud obsah smlouvy, a to i pomocí výkladu projevů vůle smluvních stran ve smyslu §35 odst. 2 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku ve znění účinném do 31. 12. 2013 (viz §3028 zákona č. 89/2012 Sb.), jde o skutkové zjištění (srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 10. 1999, sp. zn. 2 Cdon 1548/97, uveřejněný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod R 73/2000, nebo rozsudek ze dne 31. 10. 2001, sp. zn. 20 Cdo 2900/99, uveřejněný v časopise Soudní judikatura pod označením SJ 46/2002). Pokud je v dovolání argumentováno nesprávným právním posouzením věci, pak pouze v tom smyslu, že pokud by odvolací soud (stejně jako před ním soud prvního stupně) vyšel ze správně zjištěného skutkového stavu věci (tedy ze skutkové verze žalobce), musel by nutně dospět k odlišnému právnímu posouzení věci, tedy uzavřít, že žalovaný nesplnil své závazky z platné smlouvy o půjčce. Správnost rozhodnutí odvolacího soudu nelze poměřovat námitkami, které vycházejí z jiného než odvolacím soudem zjištěného skutkového stavu, a to i kdyby šlo o námitky právní. Nesprávná skutková zjištění nejsou podle současné právní úpravy způsobilým dovolacím důvodem (viz §241a odst. 1 o. s. ř. a contrario ); skutkový základ sporu nelze v dovolacím řízení zpochybnit a je pro dovolací soud závazný.
Odkaz žalobce na „ustálenou rozhodovací praxi“, v níž se dovolací soud vyjadřoval k hodnotě prohlášení dlužníka, že podpisem smlouvy stvrzuje převzetí půjčky (viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21. 6. 2012, sp. zn. 33 Cdo 2547/2011), je nepřiléhavý; smlouva ze dne 4. 9. 2002 takové prohlášení neobsahuje a žalobce se odkazem na zmíněné rozhodnutí Nejvyššího soudu pouze snaží prosadit vlastní skutkovou verzi, že došlo k předání a převzetí předmětu půjčky.
Nepřípadná je rovněž námitka, jíž žalobce v doplnění k dovolání vytýká odvolacímu soudu, že porušil princip priority výkladu smluv, který nezakládá jejich neplatnost, a rozhodl tak v rozporu s rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 31. 7. 2000, sp. zn. 20 Cdo 1713/98, ze dne 27. 3. 2008, sp. zn. 26 Cdo 2317/2006, a ze dne 30. 10. 2009, sp. zn. 23 Cdo 1102/2008. Princip priority výkladu smluv se uplatní pouze tam, kde jsou ve vzájemném konfliktu interpretační alternativy, z nichž jedna zakládá neplatnost smlouvy a druhá nikoliv (srovnej rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 27. 3. 2008, sp. zn. 26 Cdo 2317/2006, a ze dne 30. 10. 2009, sp. zn. 23 Cdo 1102/2008, nebo rozsudek ze dne 24. 5. 2013, sp. zn. 33 Cdo 603/2012, jakož i nález Ústavního soudu České republiky ze dne 14. 4. 2005, sp. zn. I. ÚS 625/2003, uveřejněný pod číslem 84/2005 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu). Protože ve smlouvě ze dne 4. 9. 2002 zcela absentuje ujednání o předání nebo převzetí předmětu půjčky, chybí zde - logicky vzato - dvě interpretační alternativy, které by se nacházely ve vzájemném konfliktu. Závěr, na němž založil své rozhodnutí odvolací soud, tedy nezávisel na interpretaci smlouvy a v řízení provedené důkazy vyvrátily tvrzení žalobce, že žalovanému při podpisu smlouvy dne 4. 9. 2002 předal v hotovosti částku 675.000,- Kč jako předmět půjčky.
Vzhledem k tomu, že dovolání směřuje proti rozhodnutí odvolacího soudu, proti němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný, Nejvyšší soud je podle §243c odst. 1 věty první o. s. ř. odmítl.
Výrok o nákladech dovolacího řízení nemusí být odůvodněn (§243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
Nesplní-li povinný dobrovolně, co mu ukládá vykonatelné rozhodnutí, může oprávněný podat návrh na soudní výkon rozhodnutí (exekuci).
V Brně dne 24. srpna 2016
JUDr. Ivana Zlatohlávková
předseda senátu