ECLI:CZ:NS:2016:33.CDO.869.2016.1
sp. zn. 33 Cdo 869/2016
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Blanky Moudré a soudců JUDr. Pavla Krbka a JUDr. Ivany Zlatohlávkové ve věci žalobce J. Z., zastoupeného JUDr. Milanem Břeněm, advokátem se sídlem Svitavy, nám. Míru 58/47, proti žalovanému Ing. T. M., zastoupenému Mgr. Martinem Buřičem, advokátem se sídlem Praha 1, Štěpánská 643/39, o 140.704 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Kolíně pod sp. zn. 206 C 1/2014, o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 12. 11. 2015, č. j. 27 Co 370/2015-89, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobci na náhradě nákladů dovolacího řízení 8.518 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám JUDr. Milana Břeně, advokáta se sídlem Svitavy, nám. Míru 58/47.
Odůvodnění:
Krajský soud v Praze rozsudkem ze dne 12. 11. 2015, č. j. 27 Co 370/2015-89, potvrdil rozsudek ze dne 18. 2. 2015, č. j. 206 C 1/2014-58, kterým Okresní soud v Kolíně uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobci 140.704 Kč s blíže specifikovaným úrokem z prodlení a rozhodl o náhradě nákladů řízení; současně rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný dovolání.
Podle §237 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném do 31. 12. 2013 (viz čl. II bod 2 zákona č. 293/2013 Sb. - dále jen „o. s. ř.“), platí, že není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Podle 241a odst. 1 o. s. ř. lze dovolání podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Podle §241a odst. 2 o. s. ř. v dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§237 až §238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh).
Žalovaný sice ohlásil dovolací důvod podle §214a odst. l o. s. ř. a namítá, že „napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázek hmotného a procesního práva, které v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyly vyřešeny, resp. se jimi dovolací soud dosud nezabýval, přičemž dovolatel je považuje za otázky zásadního právního významu, neboť odvolací soud sice použil správný právní předpis, ale nesprávně jej vyložil a na daný případ nesprávně aplikoval“, jeho námitky však nesměřují primárně proti právnímu posouzení věci odvolacím soudem, nýbrž odvolacímu soudu vytýkají nesprávnost skutkových zjištění, na nichž je právní posouzení věci založeno. Podstatu jeho argumentace totiž tvoří výtky zpochybňující skutkové zjištění soudů nižších stupňů, že k předání peněžních prostředků ve výši 140.704 Kč, představujících předmět půjčky, došlo, byť nikoli v den, který je uveden ve smlouvě o půjčce ze dne 28. 12. 2010. Žalovaný přehlíží, že skutková zjištění jsou v dovolacím řízení nezpochybnitelná a v dovolacím řízení nelze úspěšně napadnout ani samotné hodnocení důkazů (srov. §241a odst. 1 o. s. ř. a contrario) .
Napadené rozhodnutí není ani v rozporu s rozhodnutími dovolacího soudu, na něž žalovaný v dovolání odkazuje, a jež se týkají povahy smlouvy o půjčce jako tzv. reálného kontraktu (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 16. 12. 2009 sp. zn. 33 Cdo 4047/2008) nebo rozložení důkazního břemene (srov. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 18. 1. 2012, sp. zn. 29 Cdo 2881/2010, a ze dne 29. 9. 2010, sp. zn. 33 Cdo 4312/2008). Rozhodnutí odvolacího soudu není založeno na posouzení otázky, komu svědčí povinnost tvrzení, resp. povinnost důkazní. Odvolací soud ve shodě se soudem prvního stupně dospěl ke skutkovému závěru, že k předání peněžních prostředků skutečně došlo. Na základě provedeného dokazování totiž uvěřil tvrzení žalobce, které bylo podpořeno výpověďmi svědků P. Z. a V. H. a listinou potvrzující uzavření smlouvy o půjčce, jež byla stvrzena i třetí osobou (A. P.). Žalovaný - vlastním hodnocením provedených důkazů - oproti odvolacímu soudu prosazuje názor, že v řízení nebylo předání peněz prokázáno. Jak již však bylo řečeno výše, nesprávná skutková zjištění nejsou způsobilým dovolacím důvodem.
Žalovaný sice výslovně v dovolání avizuje, že jím napadá i nákladový výrok rozhodnutí odvolacího soudu, ve vztahu k němu však žádnou argumentaci - natož tu, jež by se vázala k obligatorním údajům ve smyslu §241a odst. 2 o. s. ř. doplnitelným jen ve lhůtě uvedené v §241b odst. 3 o. s. ř. - nevznesl. Dovolání proti uvedenému výroku by ostatně bylo (objektivně) nepřípustné, neboť jím nebylo rozhodnuto o peněžitém plnění převyšujícím 50.000 Kč.
Nejvyšší soud nepřípustné dovolání odmítl (§243c odst. 1 věta první o. s. ř.).
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se nezdůvodňuje (§243f odst. 3 o. s. ř.).
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
Nesplní-li povinný dobrovolně, co mu ukládá vykonatelné rozhodnutí, může oprávněný podat návrh na soudní výkon rozhodnutí (exekuci).
V Brně dne 12. dubna 2016
JUDr. Blanka Moudrá
předsedkyně senátu