ECLI:CZ:NS:2016:33.CDO.874.2016.1
sp. zn. 33 Cdo 874/2016
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu JUDr. Ivany Zlatohlávkové a soudců JUDr. Blanky Moudré a JUDr. Pavla Krbka ve věci žalobce D. M. , zastoupeného Mgr. Danielem Kapitánem, advokátem se sídlem v Plzni, Sady 5. května 36, proti žalovaným 1) Z. V. a 2) Š. V. , zastoupeným JUDr. Jarmilou Holovčákovou, advokátkou se sídlem v České Lípě, Arbesova 400, o zaplacení 170.000,- Kč s příslušenstvím a 68.000,- Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v České Lípě pod sp. zn. 22 C 211/2014, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočky v Liberci ze dne 23. října 2015, č. j. 83 Co 9/2015-121, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Okresní soud v České Lípě rozsudkem ze dne 15. října 2014, č. j. 22 C 211/2014-96, zamítl žalobu požadující, aby žalovaní byli uznáni povinnými zaplatit žalobci společně a nerozdílně 170.000,- Kč se 16% úrokem ročně od 17. 12. 2011 do zaplacení a 68.000,- Kč s 8,05% úrokem ročně od 4. 3. 2014 do zaplacení (výrok I.); současně rozhodl o nákladech řízení (výrok II.).
Krajský soud v Ústí nad Labem – pobočka v Liberci rozsudkem ze dne 23. října 2015, č. j. 83 Co 9/2015-121, rozsudek soudu prvního stupně ve výroku I. potvrdil, ve výroku II. jej změnil (co se týče vyčíslení nákladů) a rozhodl o nákladech odvolacího řízení.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání, jehož přípustnost dovozuje z ustanovení §237 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném od 1. 1. 2014 (srov. čl. II bod 1 a 7 zákona č. 404/2012 Sb., čl. II bod 2 zákona č. 293/2013 Sb. – dále jen „o. s. ř.“), neboť má za to, že „ napadené rozhodnutí závisí na vyřešení jak otázky hmotného práva dle ust. §657 ObčZ, ust. §498 ObčZ, ust. §107 odst. 1 ObčZ a ust. §3 ObčZ, tak i na vyřešení otázky výkladu procesního práva k hodnocení důkazů dle §132 o.s.ř. a poučovací povinnosti soudu dle §118a o.s.ř. “, při jejichž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, případně které za zjištěných skutkových okolností nebyly dovolacím soudem dosud řešeny.
Není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak (§237 o. s. ř.).
Přípustnost dovolání je oprávněn zkoumat jen dovolací soud (srov. §39 o. s. ř.).
Odvolací soud shodně se soudem prvního stupně vyšel ze zjištění, že dne 15. 1. 2010 uzavřeli žalovaní (budoucí objednatelé) se společností Ekonomické stavby s. r. o. (budoucí zhotovitel), jejímž jednatelem je žalobce, smlouvu, v níž se strany zavázaly do 8 měsíců uzavřít smlouvu o dílo, jejímž předmětem bude výstavba standardizovaného rodinného domu „Ekonomik N7/7“ na pozemku parc. č. 402/1 v J. u N. B. za cenu cca 2.350.000,- Kč; žalovaní se ve smlouvě zavázali do 30 dnů od jejího podpisu zaplatit budoucímu zhotoviteli zálohu na cenu díla ve výši 170.000,-Kč; dodatkem ze dne 11. 3. 2010 byla tato lhůta prodloužena do 31. 5. 2010. Dne 3. 5. 2010 převedl žalobce na účet společnosti Ekonomické stavby s.r.o. částku 1.000.000,- Kč; převod byl provázen pouze uvedením variabilního symbolu „378003“. Dne 10. 6. 2010 požádal žalobce společnost Ekonomické stavby s. r. o., aby z platby ve výši 1. 000. 000,- Kč, kterou na její účet převedl 3. 5. 2010, zaúčtovala ve prospěch žalovaných částku 170.000,- Kč na úhradu zálohy ceny díla podle smlouvy o budoucí smlouvě o dílo. Dne 21. 6. 2010 uzavřeli účastníci smlouvu o půjčce, ve které se žalobce zavázal poskytnout žalovaným půjčku v celkové výši 170.000,- Kč na financování zálohy ceny díla podle smlouvy o budoucí smlouvě o dílo; půjčka měla být poskytnuta tak, že věřitel převede částku 170.000,- Kč ve prospěch budoucího zhotovitele nejpozději do 10. 6. 2010, půjčka je úročena 16 % ročně, úroky jsou splatné čtvrtletně počínaje dnem 13. 9. 2010 a jistina je splatná 11. 3. 2011; pro případ, že jistina nebude uhrazena řádně a včas, je sjednána smluvní pokuta ve výši 68.000,- Kč. K zajištění pohledávky věřitele ze smlouvy o půjčce byla dlužníky vystavena směnka vlastní na částku 258.419,- Kč. Dne 7. 2. 2011 uzavřeli žalovaní a Ekonomické stavby s.r.o. smlouvu o dílo, od níž žalovaní dopisem z 2. 2. 2012 odstoupili. Dopisem z 9. 3. 2012 požádala společnost Ekonomické stavby s. r. o. (zhotovitel) žalované (objednatele) o úhradu částky 704.899,- Kč s tím, že tato sestává z platby za vyhotovení projektu ve výši 217.277,30 Kč, z platby za inženýrskou činnost ve výši 78.757,90 Kč, z platby za bankovní odhady ve výši 8.400,- Kč, z platby za projekty placené investorem (průzkumy) ve výši 14.400,- Kč, ze smluvní pokuty ve výši 126.900,- Kč a z odstupného ve výši 357.314,07 Kč, to vše po odečtu zálohy ve výši 170.000,- Kč. Na podkladě těchto zjištění odvolací soud uzavřel, že v posuzovaném případě nebylo podle smlouvy o půjčce smluvními stranami plněno, res. nedošlo k předání předmětu půjčky (částky 170.000,- Kč), smlouva o půjčce se nestala perfektní, takže žalovaným nevznikl závazek žalobci půjčku vrátit ani platit (sjednané) úroky z půjčky. Způsob přenechání peněz, který tvrdil žalobce (žalobce požádal věřitele žalovaných, aby z platby 1.000.000,- Kč, kterou na její účet dne 3. 5. 2010 převedl, zaúčtoval ve prospěch žalovaných částku 170.000,- Kč na úhradu zálohy podle smlouvy o budoucí smlouvě o dílo), neodpovídá ujednáním předmětné smlouvy o půjčce a vymyká se i obecným pravidlům formulovaným ustálenou judikaturou. V návaznosti na tento závěr pak potažmo dovodil, že žalobci nevznikl ani nárok na smluvní pokutu sjednanou pro případ prodlení dlužníků s vrácením půjčky. Správnou pak shledal úvahu soudu prvního stupně, že pokud by případným plněním žalobce došlo na jeho úkor k bezdůvodnému obohacení žalovaných, nelze s ohledem na vznesenou námitku promlčení žalobci přiznat případný nárok na vydání takového bezdůvodného obohacení.
Podle §241a odst. 1 o. s. ř. lze dovolání podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci.
Žalobce sice ohlásil dovolací důvod podle §241a odst. l o. s. ř. a zpochybnil správnost závěru odvolacího soudu, že mezi účastníky nevznikl závazkový smluvní vztah naplňující znaky smlouvy o půjčce, resp. že smlouva o půjčce nebyla platně uzavřena, jeho námitky však směřují primárně proti skutkovým zjištěním, na nichž je právní posouzení věci odvolacím soudem založeno. Žalobce namítá, že unesl břemeno tvrzení i břemeno důkazní ohledně uzavření smlouvy o půjčce a reálného předání jejího předmětu. Oproti odvolacímu soudu prosazuje názor, že předal žalovaným 170.000,- Kč za účelem půjčky v souladu s ujednáními obsaženými ve smlouvě o půjčce, resp. způsobem zde sjednaným, jestliže věřitele žalovaných (Ekonomické stavby s. r. o.) dne 10. 6. 2010 požádal, aby z peněžních prostředků (z částky 1.000.000,- Kč), které na jeho účet dne 3. 5. 2010 převedl, zaúčtoval ve prospěch žalovaných 170.000,- Kč na úhradu zálohy ceny díla. Vytýká odvolacímu soudu, že nevzal v úvahu, že smlouva o půjčce byla „ strojopisně na obou stranách účastníků datována ke dni 8. 6. 2010 “, že nesprávně zjistil, že k předání peněz (míněno předmětu půjčky) došlo již 3. 5. 2010, a že nepřihlédl k tomu, jaký byl hospodářský důvod poskytnuté půjčky. Opomenuto rovněž zůstalo, že žalovaní byli od 1. 6. 2010 v prodlení se zaplacením zálohy ceny díla. Uvedené námitky jsou námitkami skutkovými. Zjišťuje-li soud obsah smlouvy (v posuzovaném případě smlouvy o půjčce), a to i pomocí výkladu projevů vůle smluvních stran ve smyslu §35 odst. 2 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku ve znění účinném do 31. 12. 2013 (viz §3028 zákona č. 89/2012 Sb.), jde o skutkové zjištění (srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 10. 1999, sp. zn. 2 Cdon 1548/97, uveřejněný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod R 73/2000, nebo rozsudek ze dne 31. 10. 2001, sp. zn. 20 Cdo 2900/99, uveřejněný v časopise Soudní judikatura pod označením SJ 46/2002). Pokud je v dovolání argumentováno nesprávným právním posouzením věci, pak pouze v tom smyslu, že pokud by odvolací soud (stejně jako před ním soud prvního stupně) vyšel ze správně zjištěného skutkového stavu věci (tedy ze skutkové verze žalobce), musel by nutně dospět k odlišnému právnímu posouzení věci, tedy uzavřít, že žalovaní nesplnili své závazky z platné smlouvy o půjčce. Správnost rozhodnutí odvolacího soudu nelze poměřovat námitkami, které vycházejí z jiného než odvolacím soudem zjištěného skutkového stavu, a to i kdyby šlo o námitky právní. Nesprávná skutková zjištění nejsou podle současné právní úpravy způsobilým dovolacím důvodem (viz §241a odst. 1 o. s. ř. a contrario); skutkový základ sporu nelze v dovolacím řízení zpochybnit a je pro dovolací soud závazný.
Zpochybňuje-li žalobce hodnocení provedených důkazů a vytýká-li že odvolací soud k provedeným důkazům „ nepřihlédl jako k celku “, přehlíží, že ani taková argumentace dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci nevystihuje. Způsob ani výsledek hodnocení důkazů soudem promítající se do skutkových zjištění, z nichž soudy při rozhodování vycházely, v současnosti nelze regulérně zpochybnit žádným dovolacím důvodem (§241a odst. 2 o. s. ř. a contrario ). Je na zvážení soudu (viz zásada volného hodnocení důkazů - §132 o. s. ř.), kterému důkaznímu prostředku přizná vyšší vypovídací schopnost a věrohodnost (srovnej např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 19. 5. 2010, sp. zn. 33 Cdo 2441/2008, a ze dne 22. 9. 2010, sp. zn. 33 Cdo 3189/2008). Nadto se sluší uvést, že odvolací soud v napadeném rozhodnutí přesvědčivě zdůvodnil, jak který důkaz z hlediska věrohodnosti i závažnosti vyhodnotil. Odkazy žalobce na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 32 Cdo 3337/2010 a 25 Cdo 205/2013 jsou za současné právní úpravy liché (Nejvyšší soud se v nich vyjadřoval k dovolacímu důvodu podle §241a odst. 3 občanského soudního řádu ve znění účinném do 31. 12. 2012).
Žalobce se mýlí, dovozuje-li, že rozhodnutí odvolacího soudu nerespektuje rozhodnutí sp. zn. 33 Odo 209/2005, sp. zn. 28 Cdo 3790/2008, a sp. zn. 33 Cdo 454/2006, v nichž se Nejvyšší soud vyjadřoval k otázce právního vztahu ze smlouvy o půjčce, resp. k otázce předání předmětu finanční půjčky; v uvedených rozhodnutích byly řešeny skutkově odlišné případy, takže jejich závěry nelze na nyní posuzovanou věc vztáhnout. Ve věcech sp. zn. 33 Odo 209/2005 a sp. zn. 28 Cdo 3790/2008 šlo o situace, kdy peníze, které již byly dlužníkovi předány z jiného důvodu a které byl povinen věřiteli vrátit, měly nadále (od uzavření smlouvy o půjčce) tvořit předmět půjčky. V nyní posuzovaném případě žalobce před uzavřením smlouvy o půjčce vyzval obchodní společnost, která měla v budoucnu pro žalované zhotovit dílo, aby ve prospěch žalobců (na úhradu jejich zálohy ceny díla) „zaúčtovala“ část peněz, které jí dal do „depozita“ (žalobce plnil za žalované, co po právu měli plnit sami). Ve věci sp. zn. 33 Odo 454/2006 šlo o předání půjčené částky bezhotovostním převodem na bankovní účet dlužníka. V této souvislosti se sluší poznamenat, že již ve skutkově obdobné věci téhož žalobce, kterou Nejvyšší soud projednal a rozhodl pod sp. zn. 29 Cdo 688/2012, bylo dovozeno, že právní vztah účastníků nelze poměřovat ustanovením §657 obč. zák. již proto, že jeho obsahem ve skutečnosti nebylo přenechání dohodnuté částky dlužníkovi, ať již formou popsanou v rozhodnutích Nejvyššího soudu sp. zn. 29 Odo 350/2003, sp. zn. 21 Cdo 2217/2003, sp. zn. 33 Cdo 4312/2008, sp. zn. 33 Cdo 3912/2010 nebo sp. zn. 29 Cdo 2000/2012 (tj. bezhotovostním převodem na účet dlužníka, resp. podle dohody s dlužníkem na účet třetí osoby) nebo formou uvedenou ve shora zmiňovaných rozhodnutích Nejvyššího soudu sp. zn. 33 Cdo 209/2005 či 28 Cdo 3790/2008, nýbrž zajištění financování díla (které měla provést společnost Ekonomické stavby s. r. o., v níž žalobce působí jako jednatel), a to tím způsobem, že žalobce nechá ve prospěch žalovaných „zaúčtovat“ část finančních prostředků, které poukázal na účet uvedené společnosti.
Namítá-li žalobce, že se odvolací soud při rozhodování odchýlil od rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 33 Odo 811/2000, sp. zn. 32 Odo 881/2004, a sp. zn. 29 Odo 54/2003, uzavřel-li, že na jeho plnění nelze nahlížet jako na zálohu později „zúčtovanou“, pomíjí, že odvolací soud vyšel ze zjištění, že při převodu částky 1.000.000,- Kč třetí osobě dne 3. 5. 2010, ani k datu pokynu k zaúčtování nevyjádřil žalobce ve vztahu k žalovaným, že jde o plnění související se smlouvou o půjčce (to ostatně ani s přihlédnutím k datu uzavření smlouvy o půjčce nemohl); dovolatel tak svůj odkaz na zmiňovaná rozhodnutí Nejvyššího soudu staví na vlastní verzi skutku. Poukaz na uvedená rozhodnutí Nejvyššího soudu není tudíž přiléhavý. Rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 25 Cdo 968/99, sp. zn. 29 Cdo 2191/99 a 25 Cdo 98/2000 se týkají skutkově zcela odlišných případů (záloha na budoucí koupi, která se nerealizovala, plnění z jiného právního důvodu než tvrzené kupní smlouvy a plnění v důsledku příslibu budoucího úplatného nájmu).
Přiléhavým se nejeví ani odkaz žalobce na rozhodnutí sp. zn. 33 Odo 306/2005, v němž se Nejvyšší soud vyjádřil k počátku běhu dvouleté subjektivní promlčecí doby podle §107 odst. 1 obč. zák. pro uplatnění práva z neplatné smlouvy (§457 obč. zák.). Předně, v posuzované věci nepředstavovalo případné plnění žalobce v důsledku jeho pokynu k zaúčtování částky 170.000,- Kč plnění z neplatné smlouvy (soudy shodně dovodily, že právní vztah ze smlouvy o půjčce nevznikl), nýbrž mohlo jít pouze o případné plnění za jiného ve smyslu §454 obč. zák., neboť žalobce nechal ze svých soukromých finančních prostředků, které převedl na bankovní účet právnické osoby, ve prospěch žalobců „zaúčtovat“ peníze na úhradu zálohy ceny o dílo (o plnění bez právního důvodu, které dovozuje soud prvního stupně, by mohlo jít toliko ve vztahu mezi žalobcem a obchodní společností Ekonomické stavby s.r.o., na jejíž účet žalobce převedl peníze, aniž jí byl povinen něco plnit). Navíc soudy uzavřely, že právo žalobce na vydání plnění z případného bezdůvodného obohacení se promlčelo v (objektivní) promlčecí době tří let, přičemž její počátek spojily s datem 10. 6. 2010, neboť toho dne byly peníze ve prospěch žalovaných „zaúčtovány“ (došlo k bezdůvodnému obohacení žalovaných na úkor žalobce; §107 odst. 2 obč. zák.); uvedený den pak představuje i počátek subjektivní promlčecí doby (§107 odst. 1 obč. zák.), neboť již tehdy musel mít žalobce vědomost, že plní to, co po právu měli společnosti Ekonomické stavby s. r. o. plnit žalovaní, tj. zálohu na cenu díla (k promlčecím dobám srov. např. rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 30 Cdo 2758/2006, sp. zn. 33 Odo 1188/2003, sp. zn. 25 Cdo 355/2001).
Tvrdí-li žalobce v dovolání, že námitka promlčení, kterou žalovaní vznesli, je výkonem práva v rozporu s dobrými mravy ve smyslu §3 odst. 1 obč. zák., pomíjí, že soudy zjištěný skutkový stav korektivem dobrých mravů nepoměřovaly především proto, že žalobce netvrdil (a v řízení nevyšly najevo) skutečnosti, z nichž by bylo možno dovozovat, že jde o výkon práva v rozporu s dobrými mravy. Ustálená rozhodovací praxe Nejvyššího soudu (srovnej např. rozhodnutí sp. zn. 26 Cdo 829/98, nebo sp. zn. 33 Cdo 581/2008) dovodila, že právní posouzení věci odvolacím soudem není nesprávné, jestliže tento soud neposoudil uplatněný nárok z hlediska §3 odst. 1 obč. zák. za situace, kdy účastník netvrdil tomu odpovídající skutečnosti a tyto ani jinak nevyšly v řízení najevo. Nadto se sluší připomenout, že soudy (srov. např. rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 25 Cdo 1839/2000, sp. zn. 32 Odo 466/2004) s důrazným poukazem na zajištění ochrany subjektivních občanských práv založené zákonem, jakož i na požadavek zachování právní jistoty v občanskoprávních vztazích jako jedné z hlavních zásad, které ovládají tyto vztahy (čl. I. Ústavy), možnost případné aplikace §3 obč. zák., tj. korektivu dobrých mravů a spravedlivého vyrovnávacího měřítka i při výkonu práva vznést námitku promlčení připouštějí jen zcela výjimečně (lze říci v krajních případech), zejména tam, kde zánik nároku v důsledku vznesení námitky promlčení by v konkrétním případě znamenal s ohledem na jeho okolnosti pro oprávněného evidentně mimořádnou tvrdost s přihlédnutím k uplatněnému právu.
Vytýká-li žalobce odvolacímu soudu, že nebyl adekvátně poučen podle §118a o. s. ř., popř. že tímto byla způsobena nepředvídatelnost soudního rozhodnutí a je tedy v rozporu s právní jistotou účastníka řízení ve vztahu k legitimitě očekávaného výsledku, přehlíží, že k vadám uvedeným v §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a/, b/ a §229 odst. 3 o. s. ř., jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, dovolací soud přihlédne jen - za zde nenaplněného - předpokladu, že dovolání je přípustné (§242 odst. 3 o. s. ř.).
Lze uzavřít, že dovolání směřuje proti rozhodnutí odvolacího soudu, proti němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný; Nejvyšší soud je proto podle §243c odst. 1 věty první o. s. ř. odmítl.
Výrok o nákladech dovolacího řízení nemusí být odůvodněn (§243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 22. září 2016
JUDr. Ivana Zlatohlávková
předsedkyně senátu