ECLI:CZ:NS:2016:33.CDO.948.2016.1
sp. zn. 33 Cdo 948/2016
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Ivany Zlatohlávkové a soudců JUDr. Pavla Krbka a JUDr. Václava Dudy ve věci žalobce V. P. , zastoupeného Mgr. Martinem Pokorným, advokátem se sídlem v Praze 1, Jakubská 647/2, proti žalované R. L. , místem podnikání v Praze 5, Lohniského 846/21, identifikační číslo osoby 408 48 574, zastoupené Mgr. Monikou Hoffmannovou, advokátkou se sídlem v Praze 3, Jeseniova 1169/51, o zaplacení 339.000,- Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 5 pod sp. zn. 34 C 137/2014, o dovolání žalované proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 9. září 2015, č. j. 11 Co 203/2015-126, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalovaná je povinna zaplatit žalobci na náhradě nákladů dovolacího řízení 12.052,- Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám Mgr. Martina Pokorného, advokáta.
Odůvodnění:
Obvodní soud pro Prahu 5 rozsudkem ze dne 30. ledna 2015, č. j. 34 C 137/2014-94, uložil žalované povinnost zaplatit žalobci do tří dnů od právní moci rozsudku 339.000,- Kč s ročními úroky z prodlení ve výši 8,05 % z částky 339.000,- Kč od 20. 10. 2013 do zaplacení a rozhodl o nákladech řízení.
Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 9. září 2015, č. j. 11 Co 203/2015-126, rozsudek soudu prvního stupně ve výroku o věci samé potvrdil, změnil jej ve výroku o nákladech řízení (co do jejich vyčíslení) a rozhodl o nákladech odvolacího řízení.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná dovolání, které není podle §237 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném do 31. 12. 2013 (srov. článek II bod 2 zákona č. 293/2013 Sb., dále jen „o. s. ř.“), přípustné.
Žalobce navrhl dovolání žalované jako nepřípustné odmítnout, případně jako nedůvodné zamítnout. Zcela se ztotožnil se skutkovými i právními závěry odvolacího soudu. Zdůraznil, že odvolací soud rozhodl v souladu s ustálenou judikaturou Nejvyššího soudu reprezentovanou např. rozsudkem ze dne 26. 7. 2010, sp. zn. 33 Cdo 498/2009, v němž Nejvyšší soud přijal a odůvodnil závěr, že smluvní pokutu mohou sjednat pouze osoby v postavení věřitel - dlužník hlavního (smluvní pokutou zajišťovaného) závazku.
Podle §237 o. s. ř. platí, že není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Podle §241a odst. 1 o. s. ř. lze dovolání podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci.
Podle §239 o. s. ř. je přípustnost dovolání oprávněn zkoumat jen dovolací soud.
Nejvyšší soud v rozsudku ze dne 27. 10. 2005, sp. zn. 29 Odo 663/2003, uveřejněném ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 48/2006 dovodil, že spočívá-li rozhodnutí, jímž odvolací soud potvrdil rozsudek soudu prvního stupně, na posouzení více právních otázek, z nichž každé samo o sobě vede k zamítnutí žaloby, není dovolání přípustné, jestliže řešení některé z těchto otázek nebylo dovoláním zpochybněno, nebo jestliže ohledně některé z těchto otázek není splněna podmínka zásadního právního významu napadeného rozhodnutí ve věci samé (podle nyní platného občanského soudního řádu podmínka řádného vymezení podmínek přípustnosti dovolání podle §237 o. s. ř.). Zpochybněním jen některých z právních závěrů, na nichž je rozhodnutí odvolacího soudu současně založeno, se při vázanosti dovolacího soudu uplatněnými dovolacími důvody a jejich obsahovým vymezením nemůže nijak projevit v poměrech dovolatele, neboť obstojí-li (popř. není-li dovoláním napaden) souběžně zastávaný právní závěr, na němž rozhodnutí rovněž spočívá, nelze dosáhnout zrušení napadeného rozhodnutí odvolacího soudu (viz dále usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 4. 2011, sp. zn. 33 Cdo 872/2010, a rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 19. 3. 2014, sp. zn. 33 Cdo 888/2013).
V souzené věci odvolací soud rozhodnutí, kterým soud prvního stupně vyhověl žalobě, potvrdil proto, že
1) přisvědčil závěru soudu prvního stupně, že nedošlo ke vzniku nároku na smluvní pokutu podle čl. IV. odst. 2 rezervační smlouvy, neboť žalobce svým jednáním nenaplnil podmínky předpokládané čl. IV. odst. 2 rezervační smlouvy pro „propadnutí“ rezervačního poplatku jako smluvní pokuty ve prospěch žalované,
2) uzavřel, že k marnému uplynutí sjednané rezervační lhůty došlo v důsledku jednání všech zúčastněných stran, nikoliv výlučně v důsledku zavinění žalobce (které by jedině vedlo ke vzniku nároku žalované na smluvní pokutu), a
3) současně posoudil ujednání o smluvní pokutě jako neplatné s tím, že představuje ujednání o zajišťovacím závazku mezi stranami, které nejsou stranami hlavního, smluvní pokutou zajišťovaného, závazku. Každý z těchto tří závěrů umožňuje sám o sobě dovodit, že žalované nevznikl nárok na smluvní pokutu (a je tudíž povinna vrátit žalobci rezervační poplatek zadržený za účelem úhrady smluvní pokuty).
Žalovaná dovoláním (dovozeno z jeho obsahu) zpochybnila pouze závěry týkající se posouzení platnosti ujednání o smluvní pokutě a /ne/naplnění podmínek vzniku nároku na smluvní pokutu předpokládaných článkem IV. odst. 2 rezervační smlouvy, spočívajících v tom, že k marnému uplynutí rezervační lhůty (termínu podpisu kupní smlouvy) došlo v důsledku souhlasného jednání všech zúčastněných stran. Nebyla-li napadena správnost závěru, že žalobce odmítl uzavřít předmětnou kupní smlouvu „bezdůvodně“, nýbrž proto, že k tomu měl objektivní důvody (zaplavování, resp. vlhnutí pozemku, který měl být předmětem převodu vlastnického práva), nemohou být splněny předpoklady přípustnosti podle §237 o. s. ř.; Nejvyšší soud proto dovolání podle §243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení nemusí být v posuzovaném případě zdůvodněn (§243f odst. 3 o. s. ř.).
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
Nesplní-li povinná dobrovolně, co jí ukládá vykonatelné rozhodnutí, může oprávněný podat návrh na soudní výkon rozhodnutí (exekuci).
V Brně dne 25. října 2016
JUDr. Ivana Zlatohlávková
předsedkyně senátu