ECLI:CZ:NS:2016:33.ICDO.50.2015.1
KSLB 54 INS 7021/2013
54 ICm 3838/2013
sp. zn. 33 ICdo 50/2015
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Blanky Moudré a soudců JUDr. Pavla Krbka a JUDr. Ivany Zlatohlávkové ve věci žalobkyně KOPPA, v. o. s. se sídlem Liberec I - Staré Město, Mozartova 679/21, identifikační číslo osoby 254 28 578, jako insolvenční správkyně dlužníka L. B., zastoupené Mgr. Kateřinou Korpasovou, advokátkou se sídlem Liberec I - Staré Město, Mozartova 679/21 proti žalované Raiffeisenbank a. s. se sídlem Praha 4, Hvězdova 1716/2b, identifikační číslo osoby 492 40 901, zastoupené JUDr. Pavlínou Fojtíkovou, Ph.D., advokátkou se sídlem Praha 4, Pobočná 1395/1, o popření vykonatelných pohledávek, vedené u Krajského soudu v Ústí nad Labem - pobočky Liberec pod sp. zn. 54 ICm 3838/2013, jako incidenční spor v insolvenční věci dlužníka L. B., vedené u Krajského soudu v Ústí nad Labem-pobočky Liberec pod sp. zn. KSLB 54 INS 7021/2013, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 19. 3. 2015, č. j. 54 ICm 3838/2013, 101 VSPH 30/2015-74 (KSLB 54 INS 7021/2013), takto:
I. Dovolání se zamítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Krajský soud v Ústí nad Labem - pobočka v Liberci rozsudkem ze dne 8. 10. 2014, č. j. 54 ICm 3838/2013-42 (KSLB 54 INS 7021/2013), určil, že žalovaná nemá za dlužníkem L. B., pohledávku ve výši 296.066,81 Kč na jistině a úrocích z prodlení ze smlouvy č. 802766, kterou přihlásila do insolvenčního řízení dlužníka vedeného Krajským soudem v Ústí nad Labem - pobočka Liberec pod sp. zn. KSLB 54 INS 7021/2013 přihláškou ze dne 10. 9. 2013, evidovanou pod č. P9, jako dílčí pohledávku č. 3 (výrok I.), určil, že žalovaná nemá za dlužníkem L. B., pohledávku ve výši 6.611,64 Kč, kterou přihlásila do insolvenčního řízení dlužníka vedeného Krajským soudem v Ústí nad Labem - pobočka Liberec pod sp. zn. KSLB 54 INS 7021/2013 přihláškou ze dne 10. 9. 2013, evidovanou pod č. P9, jako dílčí pohledávku č. 4 (výrok II.), a rozhodl o náhradě nákladů řízení účastníků a o soudním poplatku (výrok III. a IV.).
Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 19. 3. 2015, č. j. 54 ICm 3838/2013, 101 VSPH 30/2015-74 (KSLB 54 INS 7021/2013), rozsudek soudu prvního stupně ve výroku II. potvrdil, ve výrocích I., III. a IV. jej změnil tak, že se zamítá žaloba o popření pravosti pohledávky žalované ve výši 296.066,81 Kč, rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudem prvního stupně a o soudním poplatku; současně rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení.
Oba soudy vyšly ze zjištění, že žalovaná a dlužník uzavřeli dne 29. 9. 2008 smlouvu o rychlé půjčce, podle níž žalovaná poskytla dlužníku jako spotřebiteli 122.500 Kč a ten se zavázal ji vrátit ve splátkách. Součástí smlouvy bylo ujednání o ztrátě výhody splátek v případě neplnění povinností dlužníka a též rozhodčí doložka, v níž si smluvní strany sjednaly, že spory budou rozhodovány jedním rozhodcem jmenovaným ze seznamu rozhodců vedeného Společností pro rozhodčí řízení a. s. Písemností ze dne 13. 8. 2009 žalovaná sdělila dlužníku, že z důvodu neplnění jeho závazků ze smlouvy prohlašuje již vyčerpané částky jistiny včetně úroků a ostatních finančních závazků za okamžitě splatné a ke dni 11. 8. 2009 činí dlužná částka 138.831,84 Kč. Rozhodčím nálezem vydaným JUDr. Janem Brožem dne 21. 2. 2009, sp. zn. A/2009/00551, který nabyl právní moci dne 28. 1. 2010, byla dlužníku uložena povinnost zaplatit žalované 138.831,84 Kč s příslušenstvím a náklady rozhodčího řízení ve výši 6.611,64 Kč. Podle rozhodčího nálezu byla k návrhu žalované proti dlužníku nařízena exekuce usnesením Okresního soudu v Jablonci nad Nisou ze dne 8. 4. 2010, č. j. 16 Exe 1528/2010-10. Soudem ustanovený exekutor exekučními příkazy ze dne 5. 9. 2011, č. j. 120 Ex 9272/10-28, a ze dne 1. 11. 2010, č. j. 120 Ex 9272/10-20, rozhodl o provedení exekuce srážkou ze mzdy povinného a přikázáním pohledávky z jeho účtu. V insolvenčním řízení s dlužníkem byl dne 20. 8. 2013 zjištěn jeho úpadek, povoleno jeho řešení oddlužením a insolvenční správkyní byla ustanovena žalobkyně. Žalovaná dne 11. 9. 2013 přihlásila do insolvenčního řízení svou pohledávku č. 3 v celkové výši 296.066,81 Kč (138.831,84 Kč jistiny a 157.234,97 Kč na úrocích z prodlení) a pohledávku č. 4 ve výši 6.611,64 Kč, jež jí byly přiznány na náhradě nákladů rozhodčího řízení rozhodčím nálezem JUDr. Jana Brože ze dne 21. 2. 2009, sp. zn. A/2009/00551. Žalobkyně na přezkumném jednání dne 21. 10. 2013 popřela pohledávku č. 3 mající původ ve smlouvě o úvěru pro promlčení (rozhodčí nález byl vydán na základě neplatné rozhodčí doložky; pohledávka byla zesplatněna ke dni 26. 8. 2009 a přihláška byla podána teprve dne 10. 9. 2013) a pohledávku č. 4 pro její neexistenci (jejím právním důvodem jsou náklady rozhodčího řízení, které byly přiznány rozhodčím nálezem, jenž neměl být vydán).
Z takto zjištěného skutkového stavu věci soud prvního stupně dovodil, že žalovaná a dlužník uzavřeli smlouvu o úvěru podle §497 (§261 odst. 3 písm. d/) zákona č. 513/1991 Sb., obchodního zákoníku, ve znění účinném k 29. 9. 2008 (dále jen „obch. zák.“), která měla režim smlouvy spotřebitelské (§262 odst. 4 obch. zák.). Přihlášené sporné pohledávky jsou nevykonatelné, neboť rozhodčí doložka nebyla žalovanou a dlužníkem ve smlouvě o rychlé půjčce sjednána platně (§39 a §41 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, ve znění účinném do 31. 12. 2013 - §3028 zákona č. 89/2012 Sb. – dále jen „obč. zák.“); rozhodce byl určen právnickou osobou, která není stálým rozhodčím soudem zřízeným na základě zákona. Rozhodčí nález vydaný tímto rozhodcem nemůže vyvolat žádné právní následky a není způsobilým exekučním titulem ve smyslu §40 odst. 1 písm. c/ exekučního řádu. Námitkou promlčení pohledávky č. 3, jež byla právním důvodem jejího popření, se však nezabýval, neboť dovodil, že žalovaná neprokázala, že dlužník úvěr skutečně čerpal, tj. že nebyla prokázána existence pohledávky z titulu spotřebitelského úvěru .
Odvolací soud především vytkl soudu prvního stupně, že zatížil řízení vadou tím, že se zabýval existencí pohledávky č. 3, aniž tato skutečnost byla mezi účastníky sporná, kdežto otázku promlčení této pohledávky neřešil; přitom jediným právním důvodem jejího popření žalobkyní byla právě vznesená námitka promlčení (ta namítala, že jde o pohledávku nevykonatelnou, a tudíž ke dni doručení přihlášky této pohledávky insolvenčnímu soudu promlčenou). Odvolací soud posoudil právní otázku promlčení sám; poměřoval ji právní úpravou obsaženou v obchodním zákoníku. Rozhodnou z hlediska promlčení přihlášené pohledávky považoval odpověď na otázku, zda po dobu trvání rozhodčího a exekučního řízení se promlčecí doba stavěla ve smyslu §403 a §402 obch. zák. Konstatoval, že sice podle §403 odst. 1 obch. zák. (ve znění účinném ke dni uzavření smlouvy o rychlé půjčce) platí, že promlčecí doba přestává běžet, jen jestliže věřitel zahájí rozhodčí řízení na základě platné rozhodčí smlouvy, avšak toto ustanovení je třeba vykládat tak, že ke stavení promlčecí doby nedochází jen za situací předvídaných v §15, §31 nebo §35 zákona č. 216/1994, o rozhodčím řízení a o výkonu rozhodčích nálezů (dále jen „zákon č. 216/1994 Sb.“). Protože v daném případě žádná taková situace nenastala, je třeba na zkoumaný rozhodčí nález (byť vydaný na podkladě neplatné rozhodčí doložky) nahlížet - z hlediska promlčecí doby - jako na exekuční titul způsobilý ke stavení promlčecí doby ve smyslu §403 obch. zák., neboť se jinak jednalo o majetkový spor, jenž je z hlediska §2 zákona č. 216/1994 Sb. arbitrovatelný. Uzavřel, že pohledávka č. 3 není promlčená. Mimo rámec uvedeného zaujal právní názor, že i kdyby pohledávka žalované promlčená byla, bylo by na místě k námitce promlčení nepřihlížet, neboť věřitel její promlčení nezavinil, rozhodčí žalobu podal včas a nemohl předvídat změnu judikatury ohledně možnosti zkoumat neplatnost rozhodčí doložky v incidenčním sporu v rámci insolvenčního řízení. Ve vztahu k pohledávce č. 4 představující náklady rozhodčího řízení přiznané rozhodčím nálezem odvolací soud shledal právní posouzení soudu prvního stupně věcně správným. Rozhodčí nález vydaný na základě neplatné rozhodčí doložky se nemohl stát vykonatelným a nebyl proto způsobilý nově založit ani pohledávku v podobě nákladů rozhodčího řízení proti dlužníku.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání, jehož přípustnost spatřuje v tom, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, a která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena. Namítá, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení otázky promlčení. Prosazuje názor, že z absolutně neplatné rozhodčí doložky nemohou pro účastníky právního úkonu vznikat žádné právní důsledky; zahájením rozhodčího řízení tudíž nemohlo dojít ke stavení běhu promlčecí doby. Ze znění §403 obch. zák. vyplývá, že promlčecí doba přestává běžet pouze tehdy, je-li rozhodčí řízení zahájeno na základě platné rozhodčí doložky, a tak tomu v dané věci nebylo. Ke dni podání přihlášky (11. 9. 2013) byla proto pohledávka č. 3 zcela promlčená. Má za to, že vznesená námitka promlčení není výkonem práva v rozporu s dobrými mravy. Žalovaná si musela být vědoma neplatnosti rozhodčí doložky, jelikož judikatura ohledně posouzení platnosti rozhodčích doložek již byla v době uplynutí promlčecí doby jednotná, insolvenční řízení bylo zahájeno v průběhu promlčecí doby a žalovaná by včasnou přihláškou pohledávky předešla jejímu marnému uplynutí. Navrhuje proto, aby Nejvyšší soud rozsudek odvolacího soudu změnil tak, že se rozsudek soudu prvního stupně potvrzuje.
Žalovaná se bez konkrétní argumentace ztotožňuje s rozhodnutím odvolacího soudu.
V řízení o dovolání bylo postupováno podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném do 31. 12. 2013 - dále jen „o. s ř.“ (srov. čl. II bod 1, 7 zákona č. 404/2012 Sb., čl. II bod 2 zákona č. 293/2013 Sb.).
Dovolání bylo podáno včas osobou k tomu oprávněnou (§240 odst. 1 o. s. ř.) při splnění podmínky uvedené v §241 odst. 1, 4 o. s. ř.; Nejvyšší soud (§10a o. s. ř.) se pro zabýval otázkou, zda dovolání je přípustné. Žalobkyně sice v dovolání avizuje, že jím napadá rozsudek odvolacího soudu v plném rozsahu, avšak ve skutečnosti (posuzováno podle obsahu - §41 odst. 2 o. s. ř.) směřuje pouze proti té jeho části, jíž byl změněn rozsudek soudu ve výroku I.; ostatně proti části, jíž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně ve výroku II., by dovolání nebylo subjektivně přípustné (srov. např. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 30. 10. 1997, sp. zn. 2 Cdon 1363/96, a ze dne 1. 2. 2001, sp. zn. 29 Cdo 2357/2000). Dovolání napadající tu část rozsudku odvolacího soudu, jíž byl změněn rozsudek soudu prvního stupně ve výroku I., je přípustné, protože rozhodnutí odvolacího soudu (v tomto rozsahu), kterým se odvolací řízení končí, závisí na vyřešení otázky hmotného práva, která v rozhodování dovolacího soudu v době vydání napadeného rozhodnutí a podání dovolání nebyla dosud vyřešena (§237, §239 o. s. ř.), a to otázky výkladu §403 odst. 1 obch. zák. za situace, kdy rozhodčí řízení bylo zahájeno na základě neplatné rozhodčí doložky.
Prostřednictvím dovolacího důvodu podle §241a odst. 1 o. s. ř. žalobkyně namítá nesprávnost právního závěru, že promlčecí doba přestává běžet i tehdy, zahájí-li věřitel rozhodčí řízení na základě neplatné rozhodčí doložky.
Právní posouzení věci je obecně nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.
Podle §112 obč. zák. uplatní-li věřitel v promlčecí době právo u soudu nebo u jiného příslušného orgánu a v zahájeném řízení řádně pokračuje nebo je-li ohledně jeho práva zahájena mediace podle zákona o mediaci, promlčecí doba neběží od tohoto uplatnění po dobu řízení nebo od tohoto zahájení po dobu mediace. To platí i o právu, které bylo pravomocně přiznáno a pro které byl u soudu nebo u jiného příslušného orgánu navržen výkon rozhodnutí.
Podle §403 odst. 1 obch. zák. přestává promlčecí doba běžet, jestliže věřitel zahájí na základě platné rozhodčí smlouvy rozhodčí řízení způsobem stanoveným v rozhodčí smlouvě nebo v pravidlech, jimiž se rozhodčí řízení řídí.
Žalobkyně prosazuje názor, že promlčecí doba se staví pouze v případě, bylo-li rozhodčí řízení zahájeno na podkladě platné rozhodčí doložky.
Nejvyšší soud v rozsudku ze dne 1. 6. 2016, sp. zn. 23 ICdo 19/2015, vyjádřil a odůvodnil právní závěr, že při výkladu §403 odst. 1 obch. zák. je nutné přihlížet ke smyslu a účelu daného ustanovení s přihlédnutím ke smyslu a účelu obdobného ustanovení obsaženého v občanském zákoníku. Protože podle §112 obč. zák. promlčecí doba neběží, bez ohledu na to, zda bylo rozhodčí řízení zahájeno na základě platné či neplatné rozhodčí doložky, je třeba posoudit, zda zákonodárce zamýšlel zcela odlišné právní účinky rozhodčího řízení zahájeného na základě neplatné rozhodčí doložky podle občanského zákoníku, kdy by se promlčecí doba stavěla, a podle obchodního zákoníku, kdy by promlčecí doba dále běžela. Nejvyšší soud neshledal žádný důvod pro odlišný běh promlčecí doby v rozhodčích řízeních v závislosti na tom, zda jsou v těchto řízeních uplatňována práva podle obchodního či občanského zákoníku. Pokud by byl přijat doslovný výklad §403 odst. 1 obch. zák., tedy že promlčecí doba neběží pouze tehdy, bylo-li rozhodčí řízení zahájeno na základě platné rozhodčí doložky, účastníci řízení by se nacházeli v právní nejistotě. Jestliže by rozhodčí doložka byla následně (poté, co proběhlo rozhodčí řízení) v rámci řízení o zrušení rozhodčího nálezu prohlášena za neplatnou, došlo by k odepření přístupu ke spravedlnosti, neboť v důsledku trvání rozhodčího řízení by nárok mohl být promlčen. Pokud by strany chtěly předejít promlčení nároku pro případ, že by rozhodčí doložka byla v budoucnu posouzena jako neplatná, musely by podat žalobu (v téže věci) u soudu, který by však takové řízení zastavil z důvodu litispendence. Uvedený závěr koresponduje i s ustanovením §14 odst. 1 in fine zákona č. 216/1994 Sb., podle něhož podání žaloby má tytéž právní účinky, jako kdyby byla v této věci podána žaloba u soudu. Toto ustanovení je nutno považovat za ustanovení speciální k §112 obč. zák. i k §403 obch. zák.; použije se tedy přednostně a důsledkem jeho aplikace je zachování účinků podané žaloby. Navíc je třeba aplikovat i zásadu lex posterior derogat legi priori, neboť zákon o rozhodčím řízení byl přijat později než obchodní zákoník. Vzhledem k tomu, že se jedná o předpisy stejné právní síly, je nutno aplikovat úpravu pozdější, tedy zákon o rozhodčím řízení. Obdobně v rozsudku ze dne 30. 6. 2016, sp. zn. 29 ICdo 41/2014, Nejvyšší soud vyslovil právní názor, podle něhož promlčecí doba v obchodněprávním vztahu přestává běžet zahájením rozhodčího řízení, i když rozhodčí smlouva je neplatná.
Ústavní soud navíc opakovaně judikoval, že netoleruje orgánům veřejné moci a především obecným soudům přehnaně formalistický postup za použití v podstatě sofistikovaného odůvodňování zřejmé nespravedlnosti. Zdůraznil přitom mimo jiné to, že obecný soud není absolutně vázán doslovným zněním zákona, nýbrž se od něj smí a musí odchýlit, pokud to vyžaduje účel zákona, historie jeho vzniku, systematická souvislost nebo některý z principů, jež mají svůj základ v ústavně konformním právním řádu jako významovém celku, a že povinnost soudů nalézat právo neznamená pouze vyhledávat přímé a výslovné pokyny v zákonném textu, ale též povinnost zjišťovat a formulovat, co je konkrétním právem i tam, kde jde o interpretaci abstraktních norem a ústavních zásad (srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 4. 2. 1997, sp. zn. Pl. ÚS 21/96). Při výkladu a aplikaci právních předpisů nelze pomíjet jejich účel a smysl, který není možné hledat jen ve slovech a větách toho kterého předpisu, ve kterém je třeba vždy nalézat i principy uznávané demokratickými právními státy (srov. nález Ústavního soudu ze dne 16. 11. 2010, sp. zn. II. ÚS 1648/10).
Lze uzavřít, že odvolací soud v dané věci nepochybil, shledal-li námitku promlčení pohledávky nedůvodnou. Jeho závěr, že ke stavení promlčecí doby dochází i v případě, že rozhodčí řízení bylo zahájeno na základě neplatné rozhodčí doložky, je v souladu s tím, jak se ustálila judikatura dovolacího soudu, a není rozumného důvodu se od ní v tomto případě odchylovat. Dovolací důvod tudíž nebyl uplatněn opodstatněně.
Vzhledem k řečenému dovolací soud dovolání zamítl (§243d písm. a/ o. s. ř.), aniž se pro nadbytečnost zabýval další dovolací námitkou; její posouzení nemohlo mít žádný vliv na výsledek dovolacího řízení. Žalobkyně sice ohlásila, že dovolání směřuje též proti nákladovým výrokům, avšak žádné výhrady proti nim v dovolání nevznáší.
O nákladech řízení bylo rozhodnuto podle §243c odst. 3, §224 odst. 1 a §142 odst. 1 o. s. ř. za situace, kdy náklady s podáním vyjádření k dovolání, které vznikly žalované, nelze vzhledem k jeho obsahu považovat za účelně vynaložené.
Tento rozsudek se považuje za doručený okamžikem zveřejnění v insolvenčním rejstříku; účastníkům incidenčního sporu se však doručuje i zvláštním způsobem.
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 24. srpna 2016
JUDr. Blanka Moudrá
předsedkyně senátu